Fantóm smíchu a jiné grotesky

21.08.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Výbor povídek Fantom smíchu a jiné grotesky od Jana Weisse (1892-1972) byl pro mě prvním setkáním s tímto autorem, myslím, že možná ne setkáním úplně ideálním, ale zato věřím, že nikoli posledním. Autorka úvodního Weissova medailonku Lenka Ščerbaničová píše, že povídky předvádí spektákl "často bizarních až pitvorných situací, v nichž se hrdina ocitá pro přemíru své bujné představivosti, anebo je do nich vmanipulován "osudem" - této charakteristiky se podržím, protože lépe a víc bych k ní mnoho nepřidal. Snad jen přiblížím více ducha Weissových příběhů v tomto svazku, které nejsou řekněme horrorové, spíše tragikomické, je to jakýsi směšný magický realismus, místy snad podobný ranému Hrabalovi, kde je všechno možné a kde se sen zcela a záměrně prolíná s denní realitou a spíše ji určuje a proměňuje jak v křivém zrcadle, než že by jí byl určován. To by byl vcelku lákavý půdorys, ale musím přiznat, že jsem se s Weissovým pojetím snové grotesky ve všech povídkách ne zcela protnul. To platí především o titulní delší próza Fantom smíchu o tom, jak se pak Růžička zvaný Třasořitka snažil zbavit své přezdívky - vůbec mě to nebavilo, vůbec nejméně z celé knihy, ale třeba si to ještě přečtu a přijdu více této povídce na kloub. Je to Weissova prvotina, možná to s tím souvisí. Pokud bych mohl porovnávat s poněkud spřízněnou fantastikou (značně ovšem dobou vzniku starší) arbesovskou, pak ta je mi bližší; tam, kde Arbes spřádá příběhy, v nichž na domnělé fantasmagorii staví podivné dění v realitě, pak Weiss pole potutelných halucinací vůbec neopouští a pohybuje se v něm cele. Tohoto arbesovského - a mně blízkého - ducha najdeme především v závěrečné Weissově povídce Milý František, vycházející z legendy o uschlé paži dávného zloděje, visící v koutě chrámu u Svatého Jakuba ve Štupartské ulici, kde je pomyslný pisklavý smích jak z kabinetu vycpanin nahrazen příběhem lehce mrazivým. - Velmi pěkná je úvodní povídka Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami o ženě, jejíž každá ze dvou hlav jinak cítí a jinak miluje. Jsou však ty hlavy opravdu dvě? Která z nich je skutečnou Biankou Braselli? Výtečný je kousek Zrcadlo, která se opožďuje, jeho děj je založen na autorově nápadu zrcadlového odrazu, který se nepochopitelně zjevuje o několik minut později než existoval jeho předobraz. V povídce Obrázek se ministerský vrchní rada Kiliján dostane do snového světa, když vzdor svým zásadám jednou přejede v budově svého zaměstnání výtahem paternoster sklepem i půdou... - Stylisticky, slohově nahlíženo je Weissova proza vynikající, jenom jeho svět mě napoprvé úplně stoprocentně neoslovil a vlastně jsem byl rád, když jsem jej opět po dočtení opustil - to ovšem není kritika, jenom osobní konstatování. K Weissovi se vrátím, určitě je to zajímavý a též literárně velmi plodný autor.