Filosofie 17. a 18. století

Filosofie 17. a 18. století se nechává vést otázkou, jak prověřit pravdivost obsahů našeho vědomí a za svůj nejvýznamnější úkol považuje vytvoření co možná nejpřesnější vědecké metody jen prostřednictvím autonomního rozumu, aby na tomto základě rozvinula úplný systém našich poznatků. Z tohoto určení pramení Descartův, Spinozův, Leibnizův i Wolffův racionalizmus, stejně jako empiristická tradice od Bacona a Hobbese po Locka, Berkeleyho a Huma. Oba proudy se spojují v osvícenství. Období osvícenství dovršuje a překonává především Immanuel Kant svou kritikou rozumu a svým transcendentálním obratem zároveň dospívá k novému problémovému stupni filosofické reflexe, jenž je klíčový pro všechno pozdější myšlení. Svazek věnovaný filosofii 17. a 18. století se jako celek pokouší o interpretaci nejdůležitějších filosofických pojmů a tezí tohoto období a zmiňuje především ty problémy, které oživují rovněž současné filosofické myšlení: problém založení teorie poznání, vztah mysli a těla, smysluplnost metafyziky, idea transcendentální argumentace, spor o základy etiky ap.... celý text