Filosofie a věda
Pavel Hobza
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285225/filosofie-a-veda-PeK-285225.jpg
4
3
3
Filosofické pojednání o skutečnosti Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována, pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus). Jestliže však filosofie není schopna vědu přiměřeně reflektovat, ukazuje tím jen vlastní omezenost a neužitečnost. Filosofie je však nezastupitelná. Formuje naše myšlení: vytváří myšlenková schémata, jejichž prostřednictvím rozumíme světu i sobě samým. Dosavadní neschopnost filosofie porozumět vědě souvisela především s tím, že vědu (skutečnost i člověka) reflektovala pouze na základě tradičních pojmů a kategorií, které byly ovšem kdysi vytvořeny pro popis zcela jiný...... celý text
Přidat komentář
Kniha je sympatická jako pokus o "neanalytickou" filosofii vědy.
Nicméně se mi zdá, že si autor přeci jenom ukousnul příliš velké sousto.
Moderní věda je příliš složitá ...
Řada tezí v knize je ovšem velmi zajímavá a překvapivá: Moderní věda není nástrojem, nestará se o skutečnost, není jazyková, není srovnatelná s jinými epochami, je impozantnější než veškeré historické artefakty, ...
I když tyto myšlenky mají svoje opodstatnění, tak budou asi působit i docela bizarně (Já osobně budu zřejmě nějaký čas rozdýchávat zvlášť hlavní závěr části věnované filosofii - že filosofie je na rozdíl od vědy praktická. To by mě tedy nenapadlo skutečně ani ve snu !-)
Autorovy další knížky
| 2016 |  Filosofie a věda |
| 2013 | Řecká filosofie: Jazykově-filosofický úvod I |
| 2020 |  O lidské situaci: Filosofická analýza současného porozumění |
| 2018 | Mílétská filosofie jako aristotelská konstrukce |
Považuji za nejpovedenější část knihy tu historickou, věnovanou postupně Aristotelovi, Descartovi a Kantovi. Obohatí i člověka, který je s texty a myšlením uvedených autorů obeznámený. Zůstává otázkou, nakolik se Hobzovi skutečně podařilo odůvodnit své tvrzení o tom, že věda je relativně mladý fenomén, započatý s nástupem novověku, a představuje oproti dřívějšku epochální zlom. Jsem sice podobného přesvědčení, obávám se ale, že důkladnější studie z dějin vědy by mě vyvedla z omylu. Autor neprovedl ztotožnění vědy se skutečností nejpřesvědčivěji a pořád netuším, co si pod ním mohu představit. Jeho tvrzení o pociťovaném propastném rozdílu mezi já a okolním světem mi přijde unáhlené (nestírá právě moderní věda ostrou hranici mezi mnou a tím, co považuji za od sebe odlišné?) a Hobzova kritika kritiky vědy, podle které věda a technika mají pokrucovat lidskou přirozenost, nepoctivá. Ke vztahu mezi vědou a technikou, kolem kterého autor spíše jen opatrně našlapuje, mi má pořád víc co říct Heidegger. Ale ani ten by mě nepoučil tolik jako praktikující inženýr, jemuž se nedostává v podobných úvahách zasloužené pozornosti.