Filosofie práva

31.08.2024

Píše-li někdo komentáře (recenze) na knihy již v poměrně nízkém věku, musí se smířit s případnou korekcí (revisí) svých předešlých názorů, třebas už jen proto, že prostě a jednoduše neměl dříve dostatek znalostí. Tak zde. Níže je dán můj komentář z doby, kdy jsem sotva začínal s právní filosofií. Nebyl jsem zkrátka dobře schopen hlubšího kritického pohledu na autorův text.

Nebudu se tu rozepisovat tak jako v předešlém komentáři. Toliko obecně lze však konstatovat:

Při čtení knihy si můžete připadat hloupí, protože ne a ne pochopit, co to tam ten moudrý pan profesor píše. Posléze, když pochopíte (a to rozhodně ne na základě této knihy), zjistíte, že text nedává smysl ne proto, že vy byste byli hloupí, ale protože autor nerozumí tomu, o čem píše. Holländer neprosto nechápe vývoj právního positivismu a jeho hlavní, opravdu stavební, teze. Není schopen pojmout, že to byl Bentham, kdo udělal nejvíce pro rozvoj kritické právní vědy a jeho práce byla pro spravedlnost v právu podstatně důležitější, než Radbruchův blud, který nakrásně vychází zase jenom z nedostatku chápavosti jeho autora. Holländer nerozumí metaetice (nebo alespoň v ničem neukazuje, že by o ní cokoliv věděl) a ani etice. Hapla má jistě pravdu, pozastavuje-li se nad tím, že v očekávání kritiky utilitarismu (která je u Holländera jistě patrná), lze snad očekávat argumentaci (ne snadnou, jelikož utilitarismus je s deontickou etikou jednoznačně nejsilnější teorií, která je v praxi neprůrazná – volbu mezi ní a deontickou etikou činíte na základě osobních preferencí, ne silnějších argumentů), nikoliv naprosto imbecilní odkaz na Dostojevského a Dürrenmata. Naprosto absurdní je neustálé opakování Hume-Jörgensonovo dilema. To neexistuje. Nikde na světě se o takové blbině nedovíte, jen v této knize. Mj. proto, že Hume byl emotivista, který nevybudoval své tvrzení z Pojednání o lidské přirozenosti, na základě logiky, byť je tak dnes často interpretována. Co však hlavně, zatímco Hume říká – nelze normy odvodit z faktů; Jörgenson říká – normám nelze přiřadit pravdivostní hodnotu, proto s nimi standardní výroková logika nemůže pracovat. Tato tvrzení nemají dohromady mnoho společného. To, že Höllander obhajuje hloupost Radbrucha, už je jen trapná záležitost, u které se lze snad jen červenat. K tomu můj komentář k "O napětí mezi účely práva". K jeho hloupé kritice L&E viz například "Ekonomický přístup k právu", autoři ji nastínili velice dobře. K tomu připojte naprosto strašnou stylistiku a neschopnost předat uceleně jakoukoliv myšlenku. Knihu můžete v zásadě zahodit.

30.07.2022

Inu, jedná se, pokud vím, o jednu ze dvou použitelných učebnice filosofie práva v českém jazyce. Ta druhá, provedená autorským kolektivem a pojatá spíše jako víceméně koherentní soubor příspěvků, je stará teprve dva roky, takže svým způsobem je tato, Holländerova, zcela jedinečným počinem v naší provenienci. Nu a tak není s kým srovnávat, že...

Ale ne, je to opravdu velice kvalitní dílo, které má potenciál poučit (případně naučit) a dokonce i pobavit, díky přítomností vtípků a ironií. Nejedná se o klasický učebnicový text rozebírající právnické, či právně filosofické termíny jeden po druhém, nejlépe v abecedním sledu, to vůbec. Profesor Hollander se pokouší o logicky souvislý výklad, což je velice sympatické. Díky tomuto postupnému výkladu, který se snaží být přirozený a vysvětlující, můžete v knize narazit na kapitoly jako Dostojevskij a Durrenmatt: Může obecné blaho ospravedlnit utrpení či křivdu, existuje spravedlnost bez ctnosti?, což je patrně zajímavější než, dejme tomu, Exkulpace individuálního regresu maximou utility, nebo jak by se to dalo napsat divněji.

Tento svérázný a, nutno říct, příjemný přístup je plně vyvažován složitostí obsahu, která je prostě reálná, složité to zkrátka je. Je to poněkud obtížné čtení, jsem rád, že jsem si knihu přečetl již teď a až se dostane na předmět filozofie pro právníky budu ji číst podruhé, takže to bude poněkud menší šok. Jazyk autora také nebývá z nejjednodušších a kdo nezná filosofii dvacátého století alespoň na začátečnické úrovní, dostane v průběhu čtení možná pár mrtviček. Klasicky bych zmínil jistý důraz na hermeneutiku, v obecném, i užším, Gadamerově, smyslu. Nejvíce mi dávaly na zadek pasáže s logickým zápisem, kterým jsem zkrátka nerozuměl a pěkně mě... neměl jsem je rád.

Smutným faktem je, že čtyřicet let plísně reálného socialismu nás tu poměrně silně dusilo a došlo z dočasné petrifikaci zdejší právní vědy, včetně stagnace některých právně filosofických termínů a kategorií. Autor tak ani nemlže používat některé modernější termíny, či dodatky, takže dumá nad specifickými obsahy klauzule věčnosti, od které by rád oddělil materiální ohnisko, nebo přemýšlí nad užitím termínu ústavozákonodárce, což už je dnes, myslím, typické. Současně se bavíme o učebnici vydané před novým občanským zákoníkem, který terminologií také pěkně zaklepal.

Kniha také obsahuje problémy spíše staršího data (ač stále aktuální) a nenajdete v ní vlastně (téměř) žádnou reflexi postmoderny a na ní navázané modernější přístupy k právu (zde bych doporučil k přečtení i Filosofii práva od kolektivu vedeného Tomášem Sobkem, kterou již výše zmiňuji), nedozvíte se tu tedy nic o Critical Legal Studies, Law and Literature, či ekonomické analýze práva a tak dále a tak podobně (no úplně pravda to není, pomlouvání libertariánství věnuje autor vcelku dost času a jak jsem výše naznačil, law and literature mu také není úplně cizí, ale koherentní pojednání o těchto směrech zde nenajdeme.). Jedná se o pojetí s klasickou systematikou filosofie, není se tedy čemu divit, ale na Masarykovu univerzitu to zkrátka nebude stačit. Zase nutno podotknout, že stavba knihy je možná neúplnější ač to rozhodně není správná formulace, ale o to sofistikovanější je.