Filosofie přítomnosti

17.10.2022

Dobrá kniha a pro ty, kdo si chtějí udělat jasno v některých motivech Husserlovy anebo Heideggerovy filosofie, rovněž užitečná. Nejedná se o anekdoticky pojatý přehled různých filosofických stanovisek minulého století, ale o pokus ukázat, v jaké se filosofie ocitá situaci a které možnosti se před ní otevírají (anebo se za ní uzavřely). Nedoporučuju proto knížku těm, kdo by si chtěli její četbou udělat obrázek o filosofiích a autorech dvacátého století. Landgrebeho zamyšlení nad situací, ve které se filosofie "dnes" ocitá, se opírá především o Heideggera, zejména o jeho fundamentálně-ontologickou pozici. Zdálo se mi dokonce, že spisovatel čte Heideggera po převratu (ne tom nacistickém) stále optikou fundamentální ontologie, což mi přišlo o to sympatičtější, oč je mi Heideggerovo pozdnější myšlení vzdálenější. Spíše než aby Landgrebe osvětlil současnou situaci filosofie, vrhá světlo na Heideggera, jehož myšlení se ve FILOSOFII PŘÍTOMNOSTI prokazuje jako stále inspirativní a nosné. Za nejpůsobivější považuju v naší knize kapitolu věnovanou přírodě, která má podle Landgrebeho rovněž své neopakovatelné dějiny a mělo by se k ní tak přistupovat (což se dle mého i děje). Přestože je FILOSOFIE PŘÍTOMNOSTI psána střízlivým jazykem, její autor se neubránil patosu, tolik příznačnému pro fenomenologicky orientované filosofy. Nakonec se dozvíme totiž to, že filosofie se ocitá v situaci a má před sebou úkol, což nepovažuji za obzvlášť působivé. Podezírám navíc podobné filosofy z toho, že si vynahrazují neschopnost budoucnost předvídat - jak to dělá více méně úspěšně věda - tím, že zaúkolují myšlení do budoucna, aby se zabydlelo v myslitelské perspektivě, pro kterou jejich kniha rýsuje nezřetelné možnosti.