Fotbalové deníky
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14400/bmid_fotbalove-deniky-ngi-14400.jpg
4
127
127
Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky – mužů a žen –, které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou... V nové próze Jiřího Hájíčka se tyto dva světy střetávají a nemají vítěze. V červnu 2006, kdy v Německu začíná světový fotbalový šampionát, se Honza namísto původně plánované cesty po německých stadionech ocitne shodou zvláštních okolností v autě s devatenáctiletou dívkou, kterou zná jenom týden, ale ke které má mnohem blíž, než si na počátku myslí. Místo německých dálnic ho čekají rozbité okresní silnice, místo hotelů zaprášené dělnické ubytovny či nocleh na nafukovací matraci. Podivná letní cesta Simony a Honzy, která se zdá být bez cíle a točí se v kruhu, je lemována výsledky fotbalových utkání české reprezentace, jejími nadějemi a zklamáním. V této „fotbalové road movie" však více než o kopanou jde o generační pocit čtyřicátníka, kterému zdánlivě nic nechybí, ale přesto se potýká s pocity osamělosti a prázdnoty. Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selský baroko (2005), nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát.... celý text
Přidat komentář
Myslela jsem si, že to bude k kniha o buranství plná floskulí. Jsou tam, ale nevadí mi. Zdá se mi, že s nimi autor pracuje vědomě a velmi dobře.
Nebylo to špatný,bavilo mne to číst jak jde život.. Akorat jsem doufal v nejaky pořádný konec...
Fajn jednohubka na nedělní odpoledne. Styl pana Hájíčka mě baví, jeho knížky jsou ze života, pro mě lidské.
Ty jo, to byla bezva jednohubka. Přečetla jsem ji během čekání na vlak a cestou ze Slaného do Kralup. Nebo spíš zhltla. Jiří Hájíček píše o obyčejných věcech tak hezky neobyčejně a čtivě... Člověk se u toho jednak uvolní, ale jednak může jakýmsi způsobem reflektovat své vlastní problémy, porovnávat své zkušenosti s příběhem a domýšlet se, jak to asi dopadne. Klidně bych vydržela ještě nějaké pokračování a vyústění, ale nevadí, i tak je to skvělé čtivo. ^^
Četlo se to dobře, ale obsahově je kniha o ničem. Hlavní hrdina knihy je zkroušen nejen neslavným vystoupením české fotbalové reprezentace na MS v Německu, nýbrž i krizí s partnerkou a seznámením se svou nezodpovědnou mladou polosestrou (tzn. jeden rodič stejný, druhý jiný), která jako člověk za moc nestojí.
Trochu jsem se obávala tématu, protože fotbal mě vůbec nebere. Ale ono to bylo vlastně spíš o vztazích.
Je láska k fotbalu dědičná? Honza z Hájíčkovy knihy by svým chováním něco podobného dokazoval. Já to pochopil tak, že autor jen chtěl na fotbalové mánii demonstrovat mužskou sobeckost a neschopnost vidět a vycítit. Něco, co by správný muž měl podle žen vidět, vycítit, pochopit a vyřešit.
75 % (zatím 71 hodnotících, 71 %).
P.S.
Přes všechnu emancipaci a gender je stále ještě dost často slyšet to typické: Jsi přeci chlap!
Nebylo to zas tak špatné čtení. Po dočtení čtvrté knihy od Hájíčka už tuším že mě tento autor nezklame. Toto téma mě odrazovalo od četby ještě víc než Zelení koně, fotbal mě nikdy nebral a takto ujeté fanatické fanoušky opravdu nemusím. Jenomže Selský baroko a Dešťová hůl jsou v knihovně trvale nedostupné , tak jsem vzala zavděk touto kratičkou knížečkou a určitě nelituji.
Dvě hodiny promarněného života. Tak se cítím po přečtení této knížky... Styl, kterým Jiří Hájíček píše, je skvělý, slupla jsem to najednou. Za to dávám tu jednu hvězdičku. Ale ten příběh? Ten mi nedal vůbec nic. Pokud teda nepočítám znechucení Honzovým chováním.
"Jak je ten tvůj mužskej svět jednoduchej..." Úvodní věta povídky Fotbalové deníky vtáhne čtenáře do příběhu, který zajímavým způsobem popisuje netradiční sourozenecký vztah.
Čas: jeden červnový týden r. 2006
Místo: na cestách po Česku - s letmým zastavením v jižních Čechách
Na malém prostoru velmi dobře vykreslené postavy. Postava paní Fišerové příběhu dodává téměř pohádkový ráz.
Jen těch úrazů během pár dnů bylo trochu moc (a to nepočítám zranění Honzy Kollera).
Pointa ve srovnání závěrečného noclehu s předchozími celkem očekávatelná, stejně jako Simonino tajemství.
"Snažil se chvíli vyčíst jí z očí aspoň něco z toho velkého tajemství, ale pak si řekl, že tam nejspíš není nic. Vůbec nic. Jen nějaká její hra, na kterou už si pomalu zvykal, hra na slečnu Zajímavou." (s. 73)
Zachycení hovorové mluvy v přímé řeči je někdy náročnější, vadilo mi spojení "byli jsme zvědavý na Karla Poborskýho".
Přečteno během cesty do Třeboně a zpět ve chvílích, kdy Německo hrálo poslední zápas na letošním MS.
Potěšil mě závěr :-)
Jako sonda do hlubin lidské společnosti možná , ale jinak jsem od pana Hájíčka četl rozhodně lepší knihy. Tohle pořád ne a ne dočíst. Možná moje smůla, ale prostě kniha šla mimo mě.
Nejsem příznivec fotbalu ani roadmovie, ale Hájíček oboje spojil a navíc znovu přesvědčil, že má výborný pozorovací talent, takže jsem přečetla jedním zátahem. Hájičkově stylu, kdy většina věcí je naznačena a nedořčena, prostě sedí velmi dobře kratší literární útvary.
Autor a jeho nezaměnitelný styl psaní. V lecčem a v leckterých postavách se nejeden čtenář může vidět. Někdy je potřeba se prokousat pasážemi, dlouhosáhle popisující různé fotbalové okamžiky a zápasy. Ale když se tohle pro čtenáře nestane zásadním a ponoří se do příběhu, zjistí, že je to celkem napínavé vyprávění plné omylů, lidských neporozumění, neshod a lecjakých dalších strastí, které nám život naděluje. A tady se nejednou ukazuje, že za to převážně můžeme my sami a nikdo jiný.
Krátká sonda do života současného čtyřicátníka, která je sice v něčem nepravděpodobná, většinou ale dost přesná. Nejlépe vyznívá popis atmosféry levných hotelů a ubytoven, stejně jako podivné osudy lidí žijících na vesnici nebo v menších městech. Vzhledem k tomu, že autor všechny peripetie svých hrdinů popisuje s určitou laskavostí, nabude čtenář dojmu, že to přece jen všechno dobře dopadne. Ve výsledku tak v něm zůstane určitá hořká pachuť nelibosti, podobně, jako když zjistíte, že v hotelu, kde jste ubytovaní, jsou záchody a sprchy společné pro celé patro -
Zajímavá zápletka, snad trochu moc přitažená. Jak už je u autora zvykem, jde o zrcadlo určité podmnožině společnosti. Vzhledem k tenkosti stojí za přečtení, ač není autorovou nejpovedenější knihou.
Ve srovnání s ostatními knihami od Hájíčka se jedná trochu o zklamání. Fotbalové deníky ukazují problematické mezilidské vztahy, ale mám pocit, že tak trochu povrchně, nebudí chuť se s postavami sblížit nebo jim porozumět. Nějak mi chybělo "něco", co bych si z knihy měla odnést.
Nějak nevím. Naštěstí jsem nejdřív četla Rybí krev a Selský baroko. Kdybych začla touhle knížkou, asi bych se už s Hájíčkem nesešla. Tak aspoň že tak.
Útlá knížka, kterou jsem přečetla během necelých dvou hodin cesty autobusem a při jejímž čtení jsem se ani vteřinu nenudila.
Štítky knihy
cesta, roadtrip fotbal, kopaná
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Klasický už Hájíčkovo koncept - jeden muž ve středním věku, trochu "mimoň" a dvě ženy. Tentokrát velice komorní motiv, vlastně tak trochu rozcvička na trilogii morálního neklidu. Jsem asi už trochu zamilovaná do stylu psaní i jazyka autora. Musím mít na čtení dost času a klidu, jinak bych ho možná i přehlédla. Přesně jak píše rencovav - o obyčejných věcech píše neobyčejně. Přesto neokázale, civilně a bez zbytečných příkras. Nakonec tam nechybí hloubka. Když ji nepřehlédnete v té obyčejnosti :o)
Toto je jednohubka a fotbalu se nebojte, je tam minimálně a jen jako kolorit Honzova charakteru.
Skvělá obálka novely.
5/5