Fotograf
Emmanuel Guibert , Didier Lefèvre
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136142/bmid_fotograf-jjW-136142.jpg
5
37
37
V roce 1986 byl Afghánistán zničen válkou se Sovětským svazem. Tento komiks (nebo spíše dokumentární grafická novela nebo fotografická kniha) zachycuje náročnou a nebezpečnou cestu fotografa Lefevra, který v Afghánistánu doprovází Lékaře bez hranic. Jeho krásné černo-bílé fotografie spolu s uměním Emmanuela Guiberta vypráví silný příběh poselství, které autoři věnují mužům a ženám, kteří se pokoušejí léčit válečné rány. Tato úspěšná dokumentární kreslená novela byla ve Francii původně vydána ve třech dílech (Meander vydá všechny tři díly v jednom společném svazku)... celý text
Literatura světová Komiksy Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2012 , MeanderOriginální název:
Le photographe, 2003
více info...
Přidat komentář
Afghánistán z těsné blízkosti a docela jinak, přesně to je grafický román o první cestě francouzského fotografa Didiera Lefèvra do země nezaslíbené. Didier má za úkol udělat fotoreportáž z působení jedné z misí Lékařů bez hranic na sklonku afghánsko-ruské války v roce 1989. Putuje z Pákistánu pěšky s karavanou, škrábou se přes průsmyky v 5500 metrech nad mořem, přespávají u mudžáhidů i narkobaronů a nakonec rozbíjejí na tři měsíce "nemocnici" (rozuměj zastřešenou terasu u kamenného domku ne o moc většího než autobusová zastávka a ani o nic moc lépe vybaveného) v jedné z vesnic uprostřed božské krajiny v Bohem zapomenutém konci světa. A Didier fotí. Fotí krajinu, lidi, nemocné, zraněné. Fotí po katastrofách a fotí při nich a fotí i svou cestu zpět, kdy odmítne jít se zdravotníky, rád by byl doma dřív... Ukáže se, že ne nadarmo se říká, spěchej pomalu. Cesta zpět do Pákistánu je dramatičtější než řada románů.
Didier v roce 2007 zemřel na srdeční selhání. Na stránkách knihy zůstane živý tak dlouho, jak ji budeme číst. Čest jeho památce.
Drsné vylíčení průběhu putování jedné karavany Lékařů bez hranic do válkou zmítaného Afgánistánu. Napůl komiks a napůl fotoalbum, některé fotky jsou opravdu pro silnější povahy. Opravdu dílo, které si slávu zaslouží.
K tomuto komiksu jsem se dostal oklikou pres autorovu serii o Alanovi. Vedel jsem o nem z prehledu u nas vydanych autorovych knih a vzhledem k atraktivite tematu jsem ji mel v hledacku. Kdyz jsem po case na nej narazil v knihovne tak jsem nemohl odolat. Ze zacatku me trochu zmatlo prokladani kreslenych policek fotografiemi, ale po case jsem pochopil, ze to cele je vlastne hlavne o tech fotgrafiich a komiks spis dokresluje to co na fotografiich neni a nemuze byt, tedy samotny hlavni hrdina. Pribeh je opravdu silny a dojemny a postavy vzbuzuji az na vyjimky veskrze sympatie, i kdyz se casto jedna o mudzahidy. Je opravdu zajimave se dozvedet neco o tom jaky byl vsedni zivot afghanskych obyvatel behem ruske okupace. Rovnez jakym zpusobem fungovaly ony povestne karavany z Pakistanu a jak kruty dopad mela tato zbytecna valka na mistni obyvatele. Pribeh konci jeste pred koncem samotne valky, jejiz dusledky mely vliv nejenom na mistni obyvatele nybrz na cely svet a to az dodnes. Je smutne, ze za tohle vsechno mohl Breznev a jeho nevelka suita senilnich aparatciku.
Neříkám, že vám komiks otevře oči a vy změníte svůj pohled na svět. Možné je ale všechno.
Úžasná kniha, která je schopna bortit zažité stereotypy, ohledně obyvatel muslimských zemí, kterými je “naše západní“ společnost uměle naočkována a zaslepená. Musím přiznat, že jsem jí byl ovlivněn, když jsem včera psal koment k tomu poblbanému kokosovi Amerikovi (http://www.comicsdb.cz/comics.php?id=5224), jež opravdu mocně kontrastuje s tímto očitým svědectvím. Moc by mě jako úplně základní věc zajímalo, (a taky si na to trochu posvítím) jak až nezávislí ti “Lékaři bez hranic“ jsou, nicméně tady tito pěšáci v první lajně, kteří takhle riskují své životy ve válečných konfliktech, si nezaslouží nic jiného než totální respekt, obdiv a úctu. A tu si taky zaslouží obyčejní Afghánci, kteří měli a stále mají tu strašnou smůlu, že si v jejich nádherné zemi vybíjejí bezohledné velmoci své světovládné ambice už po několik desítek let. A jestli si dobře pamatuju z prvních Falloutů: War never changes. Jak je i na obálce knihy, nejvíc to samozřejmě odnášejí chudáčci děti, které jsou okradeny nejen o své dětství, ale asi i o budoucnost.
Byl jsem v Himalájích a byl to nejdelší a nejnáročnější pochod mého života, ale nejsem si jist, jestli bych si (bez minimálně půlročního tréninku) troufl a jestli bych zvládl pochod, který urazila karavana, kterou hlavní hrdina doprovázel jako fotograf. Nejvíce mě fascinovala krajina, tak nádherné nekonečné hory, to by byla vysokohorská turistika. To by tam ale musel být mír. První a třetí část knihy, tedy pochod horami, jsem prožíval nejintenzivněji, i když pasáž s tříletým mrtvým chlapečkem nebo o týpkovi co mu uhnila ruka byly také velmi silné. Ona vlastně celá kniha je plná silných momentů. Mentalita Afghánců a jejich nezdolná houževnatost je zde dokonale vykreslena.
Forma knihy je pak kapitolou samou pro sebe, protože nic takového jsem zatím neviděl. Autorovi kompozice se nádherně povedlo promísit fotky různých velikostí i celé filmy, se strohou, ale pěknou kresbou, která je např. v noci až kapku noirová. Kdybych uměl kreslit aspoň takto, byl bych šťastný. Četlo se to parádně.
Jak jsem psal jinde, Bůh žehnej Afghánistánu, když už porazili jedny imperialisty, přeji této nebohé zemi, ať vyženou i ty druhé imperialisty, kteří je před tím cvičili proti těm prvním imperialistům a mají tam konečně trochu klid. Ale obávám se, že ani ten nenastane, začnou se mlít mezi sebou, co jiného se ale dá očekávat v zemi, kde už tři generace nepoznaly nic jiného než zkurvenou válku. Plně se ztotožňuji s Hemingwayem, který napsal: Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.
Kniha je opravdu silný zážitek a utvrdila mě ještě více v mém pacifismu. Více takových!
Zajímavá kombinace komiksu a fotografií. Jde o příběh fotografa, který dokumentuje misi Lékařů bez hranic v Afghánistánu v r.1986. Komiks vypráví příběh, jak putují přes hory z Pákistánu, pak samotnou misi a dobrodružný návrat. To je doplněno skutečnými fotografiemi, které jsou často malé a černobílé, ale i tak stojí za shlédnutí. Zaujalo mě, když vedoucí mise říká fotografovi: "Nevím, jak dlouho tahle válka potrvá, ale je mi jasné, že čím déle trvá, tím víc dětí vykořeňuje, ničí a mrzačí a o to těžší bude s ní skoncovat." Co by asi říkala dnes.