Fotografové vzpomínek
Sanaka Hiiragi
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541257/bmid_fotografove-vzpominek.jpg
4
50
50
Co se stane, když člověk zemře? Přijde do nebe, do pekla, nebo… někam úplně jinam? A co je pravdy na tom, že se nám v okamžiku smrti promítne celý život od začátku do konce jako rychlý film? Japonská autorka Sanaka Hiiragi přináší povídkový příběh, který může i nemusí odpovědi na tyto otázky přinést. Ve třech kapitolách nahlédneme spolu se třemi právě zesnulými osobami do prostředí fotogalerie lidských životů, která je současně fotoateliérem i fotolaboratoří, a kterou spravuje pan Hirasaka, průvodce zemřelých. Komorní příběh představí navzdory úspornému rozsahu plejádu charakterů i širokou škálu jazykového vyjadřování. Setkáme se tak s penzionovanou učitelkou mateřské školy i svérázným mafiánem a úkolem pana Hirasaky je seznámit své různorodé hosty se skutečností, že jsou po smrti a pomoci jim s posledním úkolem, který je před definitivním odchodem na onen svět čeká. I záhrobí má však svá pravidla a překračování mezí není beztrestné. Nakonec i pan Hirasaka má svůj osud, svou minulost a jednu jedinou fotografii.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2024 , KontrastOriginální název:
人生写真館の奇跡 (Džinsei šašin-kan no kiseki), 2019
více info...
Přidat komentář
Ráda bych rozklíčovala, jestli je i druhý příběh více provázaný s prvním a třetím, nebo má jít zkrátka o ukázku práce pana Hirasaky. Na to jsem nepřišla, ale každopádně je to knížka originální, půvabná a jemná, přes opravdu těžká témata, jež uchopuje.
Pro mě pohlazení na duši, nádherná knížka. K zamyšlení, citlivá a s přesahem. Věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Všechny příběhy dojemné. Pro mě letos nejlepší knížka!
Celkem příjemné čtení, fajn překlad. Nejvíc se mi líbil první ze tří příběhů. Moje hodnocení: mezi 3 a 4 hvězdičkami.
Hirasaka je průvodcem na poslední cestě zesnulých. Postupně se setkává se třemi zesnulými lidmi, kteří se zjeví v jeho fotoateliéru a musí si vybrat 1 fotografií za každý 1 prožitý rok. Z těch je následně utvořen jejich poslední film.
Kniha se skládá ze tří kapitol a každá z nich je věnována jedné osobě, se kterou se Hirasaka setkává. Osoby jsou to naprosto odlišné a stejně tak, i jejich osudy.
Samotná kniha je pohlazením po duši, ale více emocí to ve mně nevyvolalo. I přesto, čtení vás nebude nudit a knihu zvládnete klidně na jeden zátah.
Knihu hodnotím průměrně. Její přečtení bych doporučila na zkrácení dlouhého večera.
Co kdybyste mohli znovu prožít okamžik, který vše změnil?
Melancholický příběh z druhé strany zeměkoule přináší tři kapitoly, které čtenáře po pár stránkách zpomalí a přivedou k zamyšlení.
Autorka pojala odcházení na onen svět originálně, a to krátkým pobytem ve fotoateliéru s neobyčejným průvodcem.
Citlivě následně představuje 3životy právě zesnulých osob s pohledem zpět do jejich minulosti. Každý z nich totiž obdrží balík fotografií, ze kterých musí vybrat přesně tolik fotek, s počtem odpovídající jejich věku. Za každý rok života jednu. Snímky jsou pak použity do kolotoče vzpomínek, co proběhne člověku před očima v okamžiku smrti.
Japonská literatura může být pro nás Evropany svým způsobem specifická. Tahle knížka by mohla oslovit čtenáře, kteří právě na japonskou literaturu sbírají odvahu. Nevystraší vás, co se počet stránek týká a je velmi čtivá V odvyprávěných životech se však ukrývá kromě dojemných příběhů i spousta nezodpovězených otázek o životě a smrti.
Bonusovým příběhem je tajemný život i samotného průvodce.
Nastavená pravidla mě připomínaly mou oblíbenou knihu Než vystydne káva, kde účastníci cestují časem.
Mimochodem, autorka je nadšená fotografka, která o fotoaparátech a fotografování píše odborné články. Z knihy je její záliba hodně znát.
V knize nahlédneme do života tří naprosto odlišných osob.
Učitelka i mafián postupně vzpomínají na svůj život, na důležité osoby v něm a na okamžiky, které nelze zapomenout. U dívenky je to však jiné a já se u jejího příběhu neubránila pocitům vzteku, ale ani dojetí.
Kniha je krátká a příběh krásně plyne. Autorka píše květnatě, dost popisuje okolí, ale k příběhu se to skvěle hodí.
Střídají se zde pohledy pana Hirasaky a zesnulých osob. Každý z nich je jiný, jinak se vyjadřuje. Každý z nich prožil úplně jiný život. A je zajímavé to sledovat. Nakonec se vše krásně propojí. Byla jsem dojatá, naštvaná a bylo to pohlazení po duši.
Příběh mi přišel lehce podobný sérii Než vystydne káva, kterou já osobně mám velice ráda a věřím, že sedne všem, kteří si ji také oblíbili. Zároveň si myslím, že je to skvělý start po ty, jenž se chtějí do japonské literatury pustit, ale neví kde začít.
Za mě veliké doporučení, zvlášť pokud chcete trochu projasnit pochmurnou podzimní atmosféru.
Tak tohle byla krásná kniha, která v sobě ukrývá tři příběhy. Bylo zvláštní se podívat za oponu jak by to mohlo být. Kam naše duše odchází? Krásné prostředí a vykreslení postav se mi moc líbilo. Jsem ráda, že jsme si knihu přečetla, vychutnala jsem si ji a ráda si ji přečtu znova.
Něžný a citlivý příběh, přečtený za jedno propršené odpoledne. :)
Jsou to vlastně příběhy tři, které jsou ale lehkými náznaky propojeny.
Kniha o důležitých okamžicích v našich životech, o posmrtném bilancování a taky náhled na to, co by se mohlo dít, když umřeme :)
Hezké čtení.
Tohle byla velmi příjemná četba, taková oddechovka.
Krátké, lehce pochopitelné příběhy. Prostředí bylo hodně hezké a to stejné i postavy. Příběh se mi také hodně líbil. Souhlasím s uživatelkou Gibis, kdo by nechtěl nahlédnout na to, co se nám stane po smrti?
Vřele doporučuji všem, co se už trochu "namáčeli" do Japonské literatury, nebo pro všechny, co s ní začínají. :)
Tohle bylo moje první seznámení s japonským autorem a doufala jsem, že si to zamiluju tak moc, že budu chtít zkusit i další podobná díla. Ale to se bohužel úplně nestalo. Knížka je hodně krátká, což byl jeden z mých problémů. Nedokázala jsem se do toho nijak vžít, ještě tím, že to byly tři různé příběhy tak toho prostoru na ně bylo prostě málo. Jo, nakonec to celé bylo trochu propojené, což jsem ocenila, ale obávám se že méně pozorný čtenář by na to přijít nemusel. Já jsem prostě asi čekala trochu víc, trochu něco jiného, něco co mě uchvátí. Celé to pro mě ale ve výsledku bylo takové jednohubkové zapomenutelné čtení, které se mi sice líbilo svým nápadem, ale zpracováním už moc ne. Zajímavá mi přišla ale minulost Hirasaky a celkově jeho postava, to, jak byl do příběhu zapletený a jak se nám to odhalilo. To mi přišlo fajn, ale celou knížku to bohužel nezachránilo. Tím že to byly tři různé příběhy tak se mi i každý líbil trochu jinak, některý více, některý méně. Každý z nich měl něco co mě aspoň trochu zaujalo, to zase ne že ne. Neříkám že už se do podobných knížek nikdy nepustím, ale nemůžu se prostě ubránit tomu, abych nebyla zklamaná. Za sebe bohužel doporučit nemůžu.
Myslím, že spousta z nás už někdy zatoužila po tom, alespoň nahlédnout za oponu toho, co s námi bude po smrti. Co bude s naším tělem přibližně víme, ale co se stane s naší duší? Tohle je jeden z pohledů, jak by to taky mohlo vypadat a za mě to bylo milé, laskavé a mě by se to tak moc líbilo. Že ať už jsme v životě zažili cokoliv, všem se nám dostane laskavého přijetí od někoho, jako je Hirasaki, a ten nám pomocí vzpomínkových fotografií, pomůže přejít na druhou stranu. Musím pochválit také překlad, který se opravdu povedl.
Tenká kniha, která ale dokáže to, že nad příběhy budete přemýšlet a celkově i nad svým životem.
Útlá kniha, která sice není bohatá na slova, ale emoce z ní prýští. Říká se, že když umíráte, tak se Vám před očima odehraje celý život. A co kdyby jste si mohli vybrat to, co by to bylo? Nejen o tom je tato kniha, vyprávějí se zde tři příběhy. Každý je jiný a přesto všechny tři zaujmou. Třetí příběh byl velmi emotivní a asi proto se mi líbil nejvíce. Všechny příběhy jsou ale nakonec propojeny a vše Vám začíná dávat smysl. Moc milá kniha o smrti, kde vlastně smrt nehraje tu nejdůležitější roli.
Musím také vyzdvihnout přebal knihy, který je nádherný.
(SPOILER)
Něžná a laskavá kniha, i když pojednává o smrti.
V okamžiku smrti se dostanete do fotoateliéru pana Hirasaky, jakéhosi místa mezi životem a smrtí. Za úkol si máte vybrat jednu fotografii za každý den vašeho života. Navíc kvůli té, ke které se váže nejvíce vzpomínek, se můžete na jeden vrátit zpátky a prožít ten den jako pozorovatel.
Jako první do ateliéru přichází stará paní, bývalá učitelka z mateřské školy, paní Hacue. Ta celý svůj život zasvětila práci s dětmi. Prožíváme s ní, jak po válce budovala v bombardováním zničené části Tokia školku pro děti. Problémem byl nedostatek, neochota i zášť některých lidí.
Paní Hacue však ze svého cíle neustoupila, a svou laskavostí si pro myšlenku vybudování školky získala i své odpůrce.
V druhém příběhu nahlédneme do života Wanigučiho, člena jakuzy. I když se to nezdá,i otrlý a cynický mafián se zachová laskavě k opraváři Krysákovi, mladému muži s neuvěřitelně šikovnýma rukama a poruchou autistického spektra, a malému vietnamskému chlapci Tienovi.
Třetí příběh o týrané holčičce Micuru je asi nejsmutnější. Odhalí nám, proč pan Hirasaka nemá sám žádné vzpomínky.
Všechny příběhy jsou mezi sebou propojeny
jemnými náznaky.
Kniha nám vypráví tři příběhy. Každá postava má těžký životní příběh. První příběh byl hodně zajímavý a smutný, ten druhý mě už tak moc nezaujal. Ten poslední byl ovšem hodně emotivní.
Je zajímavé číst si o vzpomínkách jiných lidí a jak oni vnímají smrt.
Každá vzpomínka je v našem životě důležitá.
Kniha se hezký četla, stránky rychle ubíhaly. Je to má druhá kniha od Japonské autorky. Hodně zajímavé čtení to bylo. Pokud máte rádi Japonské autory , nebo knihy kde sledujete silné příběhy tak je kniha přímo pro vás.
Fotografové vzpomínek jsou klasickým japonským příběhem plným bezpočtu myšlenek bez jasného vysvětlení. Pokud si čtenář podobný příběh chce užít, musí počítat s tím, že u něj bude muset zapojit představivost, bude muset přemýšlet, neboť příběh samotný mu žádnou konkrétní odpověď neposkytne, pouze ji naznačí. A to je přesně ten důvod, proč japonskou literaturu miluji. Někomu může připadat nudná a bezduchá, mě ovšem její mnohdy až chladná filosofičnost nesmírně fascinuje.
Děj je zde rozčleněn do tří na poměry standardních knih poměrně dlouhých kapitol, přičemž každá z nich patří jedné z již zmiňovaných postav. Ani s jednou z nich se život rozhodně nemazlil. A každá je úplně jiná. Přesto, pokud budete číst dostatečně pozorně, zjistíte, že jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, jejich životy spojuje tenká nitka osudu.
Mně osobně se nejvíc líbil příběh Wanigučiho a Krysáka, prazvláštního mladíka, kterého zaměstná ve svém opravárenském podniku původně sloužícím pouze jako zástěrka pro praní špinavých peněz. Jeho dějová linka má mnoho vrstev, dotkne se životů mnoha lidí a nechá na čtenáři, aby sám posoudil, kde končí hranice dobra a začíná zlo.
Získala si mě však i Hacue, dáma v letech, jež ovšem dříve byla také mladou dívkou, která se v poválečném Japonsku ujala nelehkého, avšak záslužného úkolů - založila mateřskou školku. Ne vždy to bylo snadné, potýkala se s nedostatkem finančních prostředků i prostor, nenávistí okolí i krutými nemocemi, přesto se však nikdy nevzdala a do svého poslání vložila své srdce.
Příběh Micuru, který knihu uzavírá, je asi nejsmutnější a nejtěžší na čtení, ačkoliv je nejkratší. A co víc, pan Hirasaka v něm sehraje důležitou roli, která nám poodhalí, kým vlastně je.
Musím říct, že je opravdu zajímavé sledovat, jak různí lidé vnímají smrt, jak s ní pracují, přijímají ji či odmítají. V Japonsku i Koreji mají ke smrti mnohem blíž než my, proto také hraje důležitou úlohu v mnoha příbězích pocházejících z těchto zemí. Je fascinující s tímto tématem pracovat, protože člověku může poskytnout prostor pro to, aby sám zpracoval svůj postoj a vnímání této důležité součásti života, která jednoho dne čeká každého z nás.
Jsem velmi ráda, že jsem si Fotografy vzpomínek mohla přečíst, z textu přímo čiší autorčina láska k fotografiím a focení jako takovému. Doufám, že se zase brzy k podobně stavěnému příběhu dostanu.
Moc hezká knížka o důležitých životních vzpomínkách. Příběhy jsou krátké a každý trochu jiný.
Kniha se moc hezky čte a
vede k zamyšlení - Je nebo není něco mezi životem a smrtí? Jakou vzpomínku by jsme si chtěli připomenout, kdyby měla být naše poslední? Co si o tom všem myslí hlavní postavy si musíte přečíst sami
Hodně zajímavě pojatá kniha o odcházení ze světa. Sice jsem se trošku potrápila s první kapitolou, ale jsem ráda, že jsem čtení nevzdala, protože celkově bylo vše vymyšleno skvěle a krásně vše do sebe zapadlo. A i přes velmi strohý japonský styl, který už znám z knih od jiných autorů, mě při čtení autorka několikrát dojala.
Autorka píše o fotoaparátech a fotografování odborné články pro různá média a také pravidelné příspěvky na svých sociálních sítích.
Hlavními postavami jsou HACUE (učitelka mateřské školy), WANIGUČI (mafián) a MICURU (mladá dívka), kteří zemřeli a ocitají se u pana HIRASAKI, který se má o ně postarat a pomoc jim s posledním úkolem, který je čeká před odchodem na onen svět.
Hlavní postavy se ocitají ve fotoateliéru pana Hirasakiho, což je přestupní stanice, jakési pomezí mezi životem a smrtí. V knize cestujeme časem do minulosti.
Zajímavostí je, že pan Hirasaka má jen jednu jedinou fotografii a na jiné vzpomínky si nepamatuje.
Kniha je rozdělena do 3 částí. Knihu jsem přečetl na jedno posezení. Celkově se kniha četla dobře. Myslel jsem si však, že bude také popsaný posmrtný život po splnění posledního úkolu hlavních postav, ale nebylo tomu tak, což je škoda.
Citát:
Život je cesta, na které postupně ztrácíme své vzpomínky.