Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249283/mid_foucaultovo-kyvadlo-249283.jpg
4
711
711
Foucaultovo kyvadlo, obvykle vnímané jako symbol rozumového poznání, se v Ecově románu stává hrůzným nástrojem, který nelítostně ukončí to, co mělo být pouhým žertem. Obsáhlý román, jehož deset oddílů nese názvy kabalistických sefir, je napínavým příběhem odhalování rozsáhlého spiknutí, osnovaného po dvě tisíciletí nejrůznějšími tajnými společnostmi. Údajný „Plán“, vzniklý z rozmaru hrstky přátel, začne žít vlastním životem a své tvůrce vhání do dramatických situací od Itálie až po Brazílii. Vedle strhujícího příběhu nabízí kniha zasvěcený pohled na různé esoterické proudy v evropském myšlení.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2015
,
Argo
Originální název:
Il pendolo di Foucault, 1988
více info...
Přidat komentář
Ať u filmu či knihy, vždy mě stejnou měrou jako samotné dílo lákal proces jeho vzniku. Umberto Eco dokázal při svých záviděníhodných teoretických znalostech (které uměl také vtipně prezentovat, jak dosvědčuje např. Šest procházek literárními lesy) ojedinělým způsobem slít v jeden celek obé – vyprávět příběh a vyprávět o tom, jak je tento příběh vyprávěn. Foucaultovo kyvadlo svého čtenáře obezřetně vede žádoucím směrem a zároveň vybízí, aby naznačenou cestu občas opustil a našel si jinou. Ovšem také při volbě jiné cesty jsme omezováni mantinely nastavenými autorem. Není to jednoduché, přiznávám, že jsem párkrát zabloudil, ale Ecův nadhled v jiných pasážích (vymýšlení bizarních konspiračních teorií) mne vždy přiměl zapojit veškerou trpělivost i mozkové buňky a krizové momenty přelouskat. Těším se na druhé čtení.
Pozoruhodné... s hrdiny románu sdílím jistý despekt k tajným spolkům, spiknutím etc. Snad i proto mně příběh pohltil, sám mám někdy sklony k Prášilství a při představě, co by se mohlo stát mně mrazí v zádech. Čili na poprvé Eco obstál...
Jako konspirace dobré, samotný příběh je však velmi slabý. A ještě více dolů táhne knihu první kapitola - tu jsem strávil se slovníkem po ruce a překládal jsem cizí slova a odborné výrazy, trvalo to dlouho, ale dal jsem si ten čas - ale abych zjistil jen to, že většina těchto slovíček se dá nahradit naprosto srozumitelnými slovy. Tato samoúčelnost mi přijde jako neférová hra se čtenářem a výsledný pocit z knihy je tak ještě horší.
Dlouho jsem přemýšlela, co napsat do komentáře... Nejdřív něco, že má kniha zbytečně moc stran a ke čtení jsem se musela trochu nutit... Ale po přečtení předchozích komentářů jsem změnila názor. Umberto Eco je prostě mistr ve svém oboru. Moc mě baví, jak nás, čtenáře, trénuje, nutí nás přemýšlet a vyhledávat si další informace, souvislosti. Kyvadlo není Jméno růže, které čtete na jeden zátah, ale o to víc je v něm schováno. Fascinuje mě skutečnost (opravdu věřím, že to tak je) jak slova tvoří realitu. Před Ecem jsem o tom nepřemýšlela, ale on nám to ukazuje z mnoha úhlů - je tu třeba pasáž, na které je později vystavěný celý Pražský hřbitov - díky němu vnímám i dnešní média úplně jinak, kritičtěji a víc používám svůj vlastní rozum.
Tuhle knížku jsem poprvé četla počátkem devadesátých let a byla pro mne doslova zjevením - do té doby jsem nic takového neviděla. Ecův svět mě pohltil a ďáblíci bažící po publikování svých "Pravd" mě fascinovali podobně, jako tvorečci z Boschových obrazů. Od té doby jsem Kyvadlo četla opakovaně - a pokaždé mám pocit, že čtu úplně novou knihu, protože v ní nacházím nové věci a nové vrstvy, které se odkrývají s rostoucím věkem a zkušenostmi nejen literárního světa. Pravdou však je, že pokud si tuhle knžku chcete opravdu vychutnat a užít, potřebujete spoustu trpělivosti, pečlivosti a také hravosti, jinak se při stopování pravých templářů skrytých mezi falešnými "zasvěcenci" ztratíte v ponurých milánských uličkách.
Knihu jsem četla před 5 lety kdy mě naprosto nadchla a uchvátila.Ovšem má reakce plyne z toho ,že mě dané téma knihy bere.Musím ,ale podotknout ,že jsem nebyla schopna knihu plně vnímat a pochopit.Ne proto ,že by byla kniha špatně napsaná,nýbrž proto ,že jsem nebyla dostatečně vědomostně vyzrálá.Celkově Umberto Eco je inteligentní spisovatel,historik ,který píše knihy pro inteligentní čtenáře,historiky.Pokud jednu z možností nesplňujete..kniha není určená Vám.Já osobně nejsem ani po 5 letech vyzrálá pochopit vše co Fucoltovo kyvadlo obsahuje,ale vím jistě ,že se k této knize nejednou vrátím a to ne jen proto ,že děj a celkově postavy v knize mě baví ,ale i protože vím ,že opakovaně budu nacházet věci ,které až v danou chvíli budu schopná plně chápat.Názor na Fucoltovo kyvadlo pro lidi ,kteří se ho chystají číst (osobní názor)...Dan Brown napsal jednu knihu ,která se ve své době stala ,,vyhledávanou" TA kniha(poctata) pro mě přectavuje zjednodušenou verzi Fucoltova kyvadla.Tu knihu nemám ráda.
"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto.
Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na
seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme.
Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu
říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí.
Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba
nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.
Knihu jsem otevřel poprvé asi před 10 lety, tehdy jsem jí odložil, neměl jsem dost načteno, nerozuměl jsem jí. Mezitím jsem snad už něco načetl, takže tentokrát jsem si to celkem užil. Obdivuju tohle dílo, je vrstevnaté, chytré, náročné. Také ironické a vtipné. Od dávných tajemství vzniku civilizace přes Egypt, templáře, kabalu, alchymii, okultismus, rosekruciány, magii, konspirační teorie, ..až po smysl života. A všechno souvisí se vším.
Dovoluji si však jednu výtku: kdyby se jednalo o film, řeknu, že u vzniku díla chyběl dramaturg. Některé pasáže byly předlouhé a ubíjející. Což je vzhledem k ostatním kvalitám knihy opravdu škoda.
Kniha je dlouhatánsky dlouhá a bohužel musím říct i nudná, co se týče děje. Ti, kteří se zajímají, byť jen amatérsky, o různé sekty a tajné skupiny, si zřejmě přijdou na své, ale ti, kteří si chtějí u četby odpočinout, by měli zvolit jiný titul. Jedna z mála knih, co jsem nedokázala dočíst..
Co tím chtěl básník vlastně říct?
Spoiler: Jsou ne neinteligentní scholastická rozjímání, vycházející z předchozích úvah, dokladem, že ta předchozí zjevují pravdu? Zachycuje všechno tohle člověčí snažení odkazující se k sobě navzájem (v... se píše a tam.. zas taky) doopravdy nějakou podstatu? Důsledným studiem kabaly se nějak určitě obohatíte o duševní rozměry, které by se vám jinak nezpřístupnily. Stejně tak se ale můžete věnovat třeba matematicko-psychologickému božství teorie hry pokeru, nebo lovu ryb. Co ke Kyvadlu povědět. Další, ve vzájemné pravdě se utvrzující, poleno na hranici lží, které Eco nakonec jako takové s velkou pompou alibisticky zavrhne, aby nad ním v soukromí, již si jakože vědom klíčové důležitosti rozměru „obyčejného“ žití, mohl slintat a jeho zhola neužitečné extrapolace šířit po univerzitách dál. A žádné, to skoro lidsky mystické bezčasí, přítomnosti, kdy jeho užnevimjaksemenujekámoš v závěru troubí hranu mě o opaku nepřesvědčí.
Za literární a některé úvahové kvality však přeci jen 4 slabé**** dám.
PS: Golgota ženských prsů, na jejichž oblinách je na řetízku ukřižován ježíš hodnocení taky pomohla.
I ve Foucaultově kyvadle se Eco zabývá svými oblíbenými tématy: fikcí, pravdou, interpretací a vznikem literárního díla, ale nenechává se už ničím omezovat a věnuje se rovnou plánu na ovládnutí světa napříč historií, a ve všech vrstvách, kterých jsem si všiml, mu to vychází skvěle. Kniha je plná okultismu a tajných společností, ale rozhodně nemusíte být v tomto směru expert či nadšenec, abyste si ji mohli vychutnat, naopak si v díle můžete najít jejich výbornou parodii. Při (re)konstrukci Plánu se od Templářů dostaneme až k Sergeji Nilusovi, opomenuty nebudou ani rozměry pyramid a kiosků, protože Templáři přece souvisejí vždy se vším. Pokud jste si u ostatních Ecových románů říkali, že tomu trochu něco chybí, tak v případě Kyvadla už se to nestane.
Tak tohle bylo zklamání. Nepochybně kvůli tomu, že jsem se dlouho těšil až si to přečtu. A nenaplněné očekávání plodí zklamání zcela spolehlivě. Po přečtení mám dojem, že se jedná o autorovo poselství nebo taky vyznání.
Kniha je určená především všem duchovně hledajícím, ať už si pod tím termínem představíme cokoliv. Vůbec není určená lidem, kteří v literatuře hledají spíš zábavu a pobavení. Takovým čtenářům vůbec nedoporučuju.
Tohle rozsáhlé dílo se obtížně čte a je dost nezáživné. Částečně se jedná o autorovu exhibici historických znalostí. Kniha se skládá z kapitol podle sefirotického Stromu života. Postupně sledujeme vznik ideje v Keter, aby děj přešel do Chochmy. Pro mě bylo náročné sledovat archetypální děj, přestože Blesk Stvoření byl v kapitolách poměrně zřetelný. Bohužel jsem se ztratil při průchodu kapitolou Daat. Pouze v určitém okamžiku v Tiferet jsem si všiml, že v ději cosi skončilo. Upřímně řeknu, že když jsem zjistil, že je to napsané podle sefirotického stromu, tak jsem si přečetl první dvě knihy od Haleviho, abych se v knize zbytečně neztrácel.
Jenže se mi vůbec nelíbí, jak je to napsané. Čtenář to ocení až na posledních 20 (!) stranách. Díky nepochopení archetypálního děje jsem nepochopil děj v Necach a Hodu. Pak to opět bylo zřetelné. Nelíbí se mi, že se Eco snaží podat myšlenku na úkor běžné čtivosti a počínaje konkretizováním v Gevuře je to hrozně nudné. Nudná byla i kapitola Tiferet - bohužel se jedná o nejdelší kapitoly v knize. :(
Nebýt posledních 20 stran dal bych dvě hvězdy. Kniha je skutečně pro velmi malou skupinu lidí, z nichž pro některé bude čistým zjevením. A Konspirace se stala pravdou skrze zrození myšlenky v Tiferet a jejím zhmotněním v Malchut.
Před svými činy nikdo neuteče.
Bohužel je to napsané příliš nezáživně a na úkor předávané myšlenky. Přestože jsem kdysi četl díla Léviho, Papuse, vím kdo byl Crowley, nedokázal jsem si to užít. V knize třeba najdeme odkaz na hlavní postavu v Golemu od Meyrinka - upřímně se přiznám, že jsem narážku nepochopil.
A takových věcí tam byla spousta. Knihu zkrátka docení velmi sečtělí a okultních věd znalí lidé nebo jen dostatečně zralí. Myslíte si, že takoví jste? Tak směle do toho! Byli jste varováni! :)
„Spoiler“: kniha je varováním pro ty, kdo zabřednou do okultních věd a uteče jim skutečný smysl života. Pro samé stromy nevidí les a okultní znalosti se stanou samoúčelnými. To je jedno ze scestí magie.
Ohledně diskuse: Raději než komentář od Endera si přečtěte komentář od Nico, protože je vážně úžasný nebo od budíček, ikdyž možná trochu spoilery. Tohle mohla být naprosto dokonalá kniha, ale nestalo se, proto dávám pouze 75%
Pro mě naprosto geniální záležitost, asi ne pro každého, ale podle mého soudu nejlepší kniha současného autora. Umberto Eco je podle mého soudu mistr nad mistry a je snad jen škoda, že jeho znalosti a schopnosti jsou natolik rozsáhlé, že s nimi může tolik expedimentovat, že každá jeho kniha je naprosto odlišná a žádná se ani zdaleka nepřibližuje té předchozí či následující. A jako finální hodnocení bych použil překrásnou větu kolegy IH níže: "Vedle Foucaltova kyvadla je Brownova Šifra čtením pro mateřské školky."
Táto knižka chcela odo mňa odvahu. Nevedel som sa začítať. Možno to bolo mnou, možno knihou. Vážiac si svoj čas, kniha, ktorá ma neosloví, letí späť do police po prvých tridsiatich až päťdesiatich stranách. Eco má u mňa protekciu, takže som vydržal dlhšie a neľutujem.
Velmi náročné čtení, vyžadující notnou dávku trpělivosti a odhodlání dočíst až do konce :)
Katastrofa ... Umberto sa tu predvádza v tom, koľko cudzích slov napíše na jednu stranu knihy. Silné a pútavé pasáže sa striedajú s totálne nezáživnými pasážami a rozprávanie celkovo mi príde ako chaotické.
A ešte k tomu množstvo preklepov (vydanie Odeon, 1991)
To som ale kultúrny barbar, čo ?
Přečíst tuto knihu mi trvalo poměrně dlouho, asi snad nejdéle z všech. Nějak nevím, co si o ní mám myslet. Chvíli působí opravdu zajímavě, pak ale následuje pasáž, kde mám dojem, že Eco jen předvádí, kolik zná cizích výrazů. Když jsem Plameni královny Loany dala ****, tak tady bohužel jít nemůžu, i když budu za kulturního barbara.
4x som to začala čítať a vždy som skončila v polovici, strašne ťažko sa táto knižka číta, ale jedného dňa ju prečítam, lebo má niečo do seba :) Treba si však na ňu vyhradiť čas, lebo niektoré veci si treba aj vygoogliť :D
Veľmi ťažké čítanie, sama sa čudujem, že som to dočítala ... ale niečo ma nútilo čítať ďalej a ďalej ...
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie templáři esoterismus, ezoterika
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Ona je to taková intelektuální onanie, při četbě jsem tak akorát ztrácela sebevědomí stran své schopnosti porozumět textu. Jenže. Eco prostě umí - a tak i kdyby to byla jen slabá desetina, co mě z Foucaultova kyvadla oslovilo, pořád by to za tu dřinu stálo. Možná bych na druhý pokus pochopila víc, ale tenhle román mě neláká k dalšímu čtení - chybí mi tam příběh.