Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
Táto rozsiahla kniha slávneho talianskeho profesora obsahuje mnoho rovín: stretáva sa v nej próza, literatúra faktu, história, filozofia, náboženstvo, ľudská skúsenosť, triler, humor, dobrodružstvo, romantika i záhada. Kyvadlo ako symbol čistého empirizmu pre rozprávača i pre čitateľa, ktorých nezadržateľne zaťahuje do bizarných končín ezoterických vied. Zatiaľ čo niektorí hľadajú tajné pravdy vesmíru v domnienke, že sú jedinými vyvolenými, kyvadlo jednoducho visí na svojom mieste a demonštruje otáčanie Zeme každému, kto je ochotný dívať sa a myslieť bez predsudkov.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Il pendolo di Foucault, 1988
více info...
Přidat komentář
"Synarchie je Bůh"
Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo.
A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.
intelektuálna literárna onánia....pri čítaní som si spomenul na jednu známu predavačka v zelovoci, ktorá po nociach číta slovník cudzích slov, snáď aby mohla ohurovať svoje okolie.
Kniha po obsahovej stránke nebola zlá, ale surová štatistická forma ktorou to podala nebola veľmi záživná a v dnešnej dobe wiki, pôsobila skôr povýšenecky.Moje hodnotenie preto zodpovedá môjmu pôžitku z čítania viac ako informatívnej hodnote diela.
Tahle knížka je jedním slovem těžká. Tak jsem ji pro jistotu četl elektronicky, což odlehčilo čtení hlavně v MHD. Pro mě to byl takový test čtenářské gramotnosti.
1. Pochopit čtený text – doslovné porozumění
2. Rozpoznat výrazové, vypravěčské prostředky
3. Co tím chtěl autor říci, myšlenka díla, důležití sdělení
4. Využití textu pro vlastní rozvoj
Jak jsem dopad?
1. Doslovný text jsem jakž tak chápal, příběh je jednoduchý a jasný, odborné věci jsou hutné a výživné, občas jsem znal téma o kterém byla řeč, občas jsem tušil (měl jsem základní povědomí) a občas jsem byl doslova ztracený. Ve výsledku jsem to četl za stálého odskakování na Wikipédii a do internetových zdrojů. Dal bych si tak 3.
2. No, ve výsledku bych toto Ecovo dílo nazval jako filozofickou komedii, nebo lépe možná jako Cimrmanovskou filozofii. Je to hra se čtenářem. Vzhledem k prvnímu bodu, pak ten vtip postřehnete, dojde vám po nápovědě, nebo ho vůbec nechytíte. Naštěstí Eco to často opravdu vyšroubuje do takové absurdity, že nikdo nemůže zůstat na pochybách. Často jsou tam i nápovědy, kdy nám vysvětlí jak se dělají špatné vývody z reálných podkladů, jak se zaměňuje důsledek a příčina, jak se dá manipulovat s souvislostmi a jak se hraje s podobností. Hned o pár stránek dál, nebo dřív, to pak použije a Vy si toho všimnete, nebo také ne. Vůbec bych se nedivil, kdyby mi většina narážek a vtípků unika, ale budu si fandit a dám si za 3, jako že jsem to v 50% odhalil.
3. Co tím chtěl Eco říci? Podle mě je to jasné poselství, přemýšlejte v souvislostech, ale zase to nepřeceňujte a dějte prostor náhodě a hlavně, buďte k sobě vždy argumentačně upřímní a nedělejte chyby v logice a úsudku, nebo se z toho zblázníte. (neklasifikován)
4. Za mne velký přínos a) zase jsem si připomněl jak naše lidské myšlení funguje a kde má slabiny b) bokem jsem nastudoval kupu věcí a mohu se teď blýsknout jak v kavárně, tak i v hospodě. :) (neklasifikován)
Tak jo, nebyla to kniha pro mne. Ploché postavy, děj veškerý žádný. Ecovi se podařilo s mistrovstvím sobě vlastním zavraždit i dialogy - postavy neinteragují, ale pouze chrlí vědomosti, které autor o tématu nasbíral. Emotivní náboj veškerý žádný. A informační přínos bohužel také nulový, nejspíš vzhledem k výše uvedenému. Příliš mnoho dat podaných nezáživným způsobem. Rovnice: "temné a nesrozumitelné = chytré a kvalitní" podle mého neplatí absolutně a opravdu geniální myšlenky mají relativně jednoduchou formu.
Pro mne nejlepší Eco. Nepoměřuju to teď z hlediska nějaké literární hodnoty, ale čistě čtenářsky. Toto čtení mě nejvíce bavilo.
Foucaultovo kyvadlo je moje nejoblíbenější Ecovo dílo. Je to kniha těžká, nepoddajná, plná mystické atmosféry a mnohoznačných významů. Spolu s hlavními postavami jsem si i já přál odhalit tajný plán na ovládnutí světa, který se táhne skrze staletí, a to mne hnalo dál a dál. Takže jsem nakonec celý román přečetl doslova během pár dní. Pointa celého příběhu je přitom až banálně jednoduchá.
Dávám plný počet, protože Fucoultovo kavydlo mne prostě oslovilo, jako málokterá kniha.
Neodvážila bych se říci, že byla kniha čtivá, zároveň nemohu říci, že bych se ke čtení nutila. Zkrátka typický Eco (alespoň pro mě).
Psát, že sáhodlouhé debaty o tajných sektách a okultismu mohou být pro mnohé dost nestravitelné, je asi zbytečné. Nicméně se přes tyto pasáže dá dostat a na rozdíl od Jména růže jsou tyto pasáže pro knihu ve většině případů důležité. Líbilo se mi, že mnoho postav se do děje vrátilo, když to člověk nejméně čekal nebo nečekal.
Jakožto skeptik jsem se okultního tématu dost bála, proto mě mile překvapilo realistické zpracování. Casaubon měl zprvu tentýž skeptický pohled, co já. Časem svůj skeptismus měnil na ironii a z ní se stala realita a samozřejmost. Vše šlo ovšem dostatečně pomalu, abych si na okultismus mohla zvyknout. Za polovinou knihy jsem dokonce měla co dělat, abych si udržela svoji skepsi.
Ocenit musím také zpracování dlouhých dialogů. Přestože v nich Eco vynechal uvozovací věty, nebylo pochyb o tom, kdo danou repliku řekl. Styl mluvy zkrátka vyplýval z charakterů postav.
Obdivuhodná je myškenka Plánu, líbilo se mi hledání souvislostí v historii, ačkoliv některé osoby a události mi byly neznámé.
Mezi nevýhody díla bych zařadila poznámky. Nevadí mi neustálé listování dozadu, ale nepochopila jsem vzorec, podle kterého se určuje, co si poznámku zaslouží a co ne. Pokud překládám angličtinu, je nutné přeložit všechny věty (já jsem problém neměla, ale někteří by mohli mít), dále je hezké překládat názvy knih, ze kterých je citováno, ale já bych tam ocenila i trochu praktičtější vysvětlení. Např. po pár stránkách jsem už musela hledat na internetu význam slova kabala.
Kniha je krásná, v příběhu se dá zorientovat a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Za sebe však musím říct, že na Jméno růže prostě nemá.
Kniha v současné době nanejvýš přínosná - člověk pod vlivem věcných memů snaží se dodat smyslu nesmyslnému, náhodnému, nevyzpytatelneému. Dan Brown slabota. Číst Černou labuť a Koukolíka.
V podstatě nevím jak knihu hodnotit. V záplavě vysokých hodnocení se mé 2/5 zdá dosti žalostné. A spíš než o čemkoliv jiném to možná vypovídá o prostém nepochopení děje. Děje, který chybí. Knihu jsem začal číst na doporučení kolegy, který ji vychvaloval, jak brilantně reflektuje dnešní realitu plnou konspirací a „fake news“. Zcela na rovinu, zřejmě jsem tam asi nenalezl to, co jsem očekával. To je jednoznačně hlavní závěr, který si odnáším. Kniha se nečte snadno, stav, popsaný v několika komentářích níže, kdy se první kapitola čte se slovníkem v ruce, jsem si zažil též. Nebo zkrátka jen nemám vztah k mysticismu. Zmíněný kolega mi po diskuzi doporučil knihu přečíst znovu, s tím, že množství geniálních drobností tak prý vyplave na povrch. No, nevím. Časem to možná udělám.
Intelektuální orgie - aneb pokud si chcete připadat jako úplnej dement bez přehledu a bez pocitu, že vůbec něco víte nebo aspoň tušíte, o co jde, šáhněte po Kyvadlu. Po všech směrech obohacující, kultivující a dokonce vzdělávající čtení je vlastností vlastně každý Ecovy knížky, Kyvadlo je ale podle mě jeho vrchol a doslova opus magnum. V kontextu mejch zkušeností a dosavadních intelektuálně-kulturně-religionisticko-historicko-mystickejch "vědomostí" (spíš teda ubohejch vědomostiček) na mě knížka měla zhruba stejnej efekt jako zásah dělovou koulí ze dvou metrů. Kyvadlo je určitě i pro lidi mnohem intelegentnější a sečtělejší, než jsem já, možný číst nesčetněkrát, a každý další čtení bude poodkrývat něco z vrstev, na který na první dobrou prostě nebyla kapacita a u kterejch mi hned bylo jasný, že je tak trochu míjim a nestíhám zpracovávat tak, jak bych si přál. I tak jsem během čtení proklikal asi tisíc článků na wikipedii i jinde. A i kdyby už snad někdo měl dojem, že ho to po tý fakticko-obsahový části už nemá čim obohatit, pořád si může užívat literární strukturu, mechanismy, který Eco při vyprávění a psaní používá - to, jak Eco knížku vystavěl, jak si hraje se čtenářem, jak si hraje s významem vět a slov, textů a knih, s filozofickym nebo mystickym přesahem ať už tý nebo oný úrovně, může si užívat to, jak si Eco hraje se symbolikou, mystikou a konspiracema. Nebo (což by bylo aktuálnější pro mě) by se třeba moh snažit dostat se aspoň do stavu, kdy s Ecem bude držet krok a kdy ho Eco knížkou nebude celou dobu jen vodit za nos, aby ho pak na konci shodil z kilometrovýho útesu, vystřelil do stratosféry nebo něco podobně decentního prokazujícího, že pánem situace je tady on. Samozřejmě to k Ecovi nemyslim jakkoliv ve zlym - tahle jeho schopnost obtočit si čtenáře kolem prstu a naprosto cílevědomě ho nechat věřit jednou tomuhle, za chvíli tamtomu, potom ho nechat si myslet, že je to tak, za chvíli trochu jinak, pak ho nechat se v tom zas trochu ztrácet, protože všechno je vlastně relativní, všechno souvisí se všim a stát se mohlo tisíc scénářů - aby z toho nakonec jedna verze vyšla jako zaručeně "prokazatelná", tu pak na třech stránkách rozstřílet na kousky něžnym protiletadlovym kanónem a ještě k tomu se na konci čtenářovi tak trochu vysmát do obličeje za jeho naivitu, pošetilost a možná až hloupost - to chce něco umět. A ten "výsměch" je tak sofistikovanej a tak mnohoúrovňovej, že to člověku prostě musí vyrazit dech: On si totiž nevodí za nos jenom čtenáře, ale dělá si srandu ze všech mystiků a paranoiků, ze symboliků a konspirátorů, dělá si srandu z lidí, který konspiracím věřej i těm, který se jim vysmívaj, hraje si se významem a rolí knih a slov, s rolí příběhů a mýtů, s konfliktem víry a vědy, náboženství a mystiky, dělá si srandu z "tajnosti" tajnejch společenství a sekt - ale takovou srandu, kterou člověk nejdřív ani nemusí chápat, čtenář mu prostě jen zobe z ruky od začátku až do toho konce, kdy čtenáře Eco postaví na kraj toho srázu a pak ho s pobavenym úsměvem jemně strčí dolů "Tak, a teď se s tim, čtenáři nejak poper. Já se bavil, a co ty?"
(POZOR, TROLEJ) Já teda taky, a obrovsky. Teda, nejvíc až na konci - kdy mi po tom všem došlo, že si z toho všeho Eco tak trochu utahuje. Každopádně záběr, kterej Eco v Kyvadlu má, je fascinující (politicko-náboženská historie téměř celý evropy od středověku až po novověk, vývoj tajnejch řádů a jejich vazby a návaznosti na společenský dění - templáři, zednáři, rozenkruciáni, ilumináti, pauliciáni, asasíni..., dlouze se věnuje kabale a s ní spojený kombinatorice a hře s čísly, ale i dalším náboženskejm směrům vč. pohanskejch africkejch kultů a jejim provázanostem s evropskejma základama, rozebírá politický manifesty, korespondenci, knihy a možný zašifrovaný sdělení historickejch osobností napříč odvětvíma, napříč stoletíma, napříč Evropou) - a těch jednotlivejch oblastí se dotýká a spojuje je s takovou lehkostí, až to všechno působí naprosto jednoduše, jasně a samozřejmě. Po celý tý jízdě ale přijde závěr, ze kterýho vyplývá vlastně až hřejivý a uklidňující smíření, že navzdory tomu, že vidět souvislosti všeho se všim je vlastně jednoduchý, tak že navzdory tomu se některý věci prostě dějou opravdu jen díky souhře okolností, některý se zase dějou jen omylem, jiný se prostě dějou jen proto, že se dějou, a nějakej astrální význam nebo vyšší smysl to prostě mít nemusí. Skutečná perlička je ale v tom, že rozřešení nechává Eco na nás, na každym, kdo knížku přečte: Je to tak opravdu, že pragmatismus vítězí nad mystičnem a symbolismem? Opravdu zde na začátku všeho byla slova tří kamarádů, který tak trochu ze srandy a na truc začali psát na papír věci, který se pak začly realizovat, nebo to bylo naopak - že skutečně přišli na něco do tý doby skrytýho? Staly se ty věci skutečnými jen proto, že jim někdo začal věřit, přestože podstata zůstává neskutečná a smyšlená, nebo tam je skutečně nějaká skrytá vědomost, na kterpu oni omylem přišli a kterou se někdo jinej snaží ukrývat? Nebo je to celý jen fikcí těch, kteří propadli hře se symboly a už nejsou schopni nemít nadhled? Jdou si skutečně ti Neznámí pro posledního z tý skupinky tří kamarádů, nebo žádní Neznámí ani neexistují a vše je jen výplodem deformovaný mysli a paranoie člověka, kterej paradoxně uvěřil vlastním smyšlenejm konstrukcím a tomu, že jím zjištěný skutečnosti prostě někomu vadit musej a že před tím někým prostě nemůže bejt úniku? Jsem přesvědčenej, že ten směr Eco načrtl jasně, nicméně konkrétní formulování celýho poselství nebo konce toho příběhu zůstává otevřený. (Je tam i v rámci toho Ecova příběhu množství zcela jistě záměrnejch symbolickejch událostí, prvků nebo spojitostí - fyzická provázanost Diotalleviho s Plánem a jeho vývojem; rituální smrt Belba...) A není to ta nejednoznačnost konce u tvůrců, kteří nevěděli, jak věc zakončit, ale je to ta nejednoznačnost, která podtrhuje svrchovanost celýho díla - toho, který prostě jednoznačnej konec nepotřebuje; řečeno bylo dost.
Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.
Kniha, která zraje jako víno :) ... a vy spolu s ní :) ... "životní" moudrost je tu podávána po kapkách, stránku za stránkou ... někdy poutavě ... někdy zdlouhavě ... i když se zprvu zdá, že je vše psáno akademikem pro akademiky po několika desítkách stránek zjistíte, že si tam "dost" najde i milovník thrilleru ... čtení, které vás dostane výš o "další" životní level :) ... jistojistě :)
Rochu zklamání,po Jménu růže,což byl podle mě jeho nejlepší román,jsem se tochu trápila zdlouhavostí až nezáživností.Asi nejsem na konspirační teorie.
Výborný román. Konspirační teorie o konspirační teorii. Autor protkal příběh řadou odkazů na další literaturu a je prima možnost čtenáře, jak bude s textem nakládat. Sledovat příběh románu, sledovat tvorbu dalšího díla, konspirovat. Opravdu jsem se bavil od začátku až do konce.
Eco lechtá ego :-) Čtením této knihy moje ješitnost vrněla, protože není určena běžnému čtenáři se slovní zásobou 200 slov. Skoro jako být členem srandovního tajného spolku - my dva (mrky mrky) přece víme, o čem je řeč (bez nápovědy slovníku). Za to dostává šestou hvězdičku.
Příběh, který si utahuje z lidí, kteří chtějí vidět symboliku a osudovost všude včetně kiosku na rohu. Velmi nekorektním způsobem - sedmá hvězdička.
Nádherné pojednání o "idiotech, blbcích, hlupácích a bláznech".
Četla jsem to po té "cypovině" od Browna a přímo se v příběhu rochnila.
Je v tom však také poučení, jak smrtelně nebezpeční mohou být blázni, kteří věří, že Listerův seznam pro prádelnu je mapou hvězdné oblohy.
Ryze exaktní příběh o esoterice jako takové.
Dobře si rozmyslete, jestli je to knížka pro vás nebo ne :-) A nebo si pak nestěžujte, že je složitě napsaná - Eco a všichni členové výlučně srandovního spolku se vám budou chechtat.
Tak tohle byla největší fuška mého čtenářského života.....tolik informací snad ani lidský mozek nemůže zpracovat. Eco mi nepřestane dokazovat, jakou brilantní technikou jeho mysl disponovala
Od té doby, co jsem „okusila“ první, ... jsem „ztracená“ :-) ... Ecovy příběhy mě prostě lákají, ... vzbuzují ve mně zvláštní druh touhy :-) ... přečíst je všechny ... porozumět? ... pochopit? ... nebo snad alespoň nahlédnout do autorovy mysli ... do jeho způsobu uvažování :-).
Pro tentokrát jsem uvízla v síti Foulcaultova kyvadla – jediného pevného bodu ve vesmíru, ... kterého se člověk, ve světě postrádajícím smysl, může zachytit ... a opět, už po několikáté, ... jsem se nechala chytit do pasti ... autor používá stále stejnou strategii, a já přesto nejsem sto, se jí vyhnout, obejít, podlézt, překročit, prostě jakkoli ji předem „prokouknout“ ... opět jsme svědky prezentace příběhu formou rukopisu ... který nám je vyprávěn autorem-vypravěčem, který nás (ostatně jako vždy :-)) ... zas a opět vyzývá ke „spolupráci“ ... vypravěč si s námi „povídá“ ... zvažuje, rozvažuje, předkládá řešení, objasňuje okolnosti, vysílá indicie, odkazuje ke „kdovíčemu“ :-), ... ale taky upozorňuje, ... třeba na své pochyby ... a nás čtenáře tak „nutí“ spolupracovat :-) ... odhalit příběh ... tentokrát (opět :-)) ... docela hodně zaměřený na knihy a rukopisy ... z kterých jakoby čerpá svoje znalosti, které jsou pro hlavní hrdiny zdrojem inspirace, a které opět pomáhají ... odhalit a zkonstruovat Plán ... (opět :-)) ... na ovládnutí světa (tentokrát vymyšlený templáři) ... a hrdinové mají hned zaděláno na problém :-) ... a to, když se o Plánu dozví jistí lidé, kteří ho berou vážně :-) ... a naši hrdinové se octnou na pomezí – toho, co skutečně existuje ... toho, co jsou reálná fakta a co smyšlená ... a tak se zpočátku nevinná hra dost nebezpečným způsobem vymkne z rukou ...
... a pak tu máme Kabalu, pod vlivem nauky o stromu sefír jeden z našich hrdinů (Casaubon) vnímá jednotlivé fáze svého života, které ho vedly přes vytvoření Plánu až na pokraj ohrožení života ... podle kabaly stvořila Pravůle od Boha deset sefír, které řídí svět, a Bůh stvořil všechny jevy světa kombinací písmen svého jména. Sefíry a 22 písmen hebrejské abecedy pak tvoří základní princip kabaly ...
...no a pak už zbývá jen ... nehybný bod, na kterém je kyvadlo zavěšeno a na který nepůsobí rotace Země ... stane se jedinou neotřesitelnou jistotou, ... stojící na fyzikálních zákonech ...
... postaví vás „zpátky na zem“? ...
... myslím, že jedinou „záchranou“ před náporem textu ... je přijmout Ecova pravidla ... číst „různě“ ... používat různé způsoby čtení textu a pak samozřejmě taky jejich interpretací ... využívat, to co nám Eco nabízí - téměř neomezenou možnost hledat v textu odkazy k jiným dílům :-) ... ale pozor ... dávejte si pozor na informace, které Vám jsou poskytnuty ... neuvažujte o nich jako o neměnných faktech, ... střezte se toho ... brát je za spolehlivé ... nikdy nevíte ... jak byly použity :-) ... jak jsem psala na začátku ... ztratila jsem se v Ecově světě :-) ... docela dobrovolně a s nadšením se „brodím“ jeho texty ... a snažím se, ... opravdu se snažím ... zahlédnout poznání :-) ...
Umberto Eco mi umožnil poznat (pocítit, pochopit, uvědomit si,... - nevím, jak to správně vyjádřit) smysl života. Nezbývá nic jiného, než poděkovat.
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie templáři esoterismus, ezoterika
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
riadne čitateľské galeje, ale od U. E. sa asi nič iné čakať nedá. asi pri žiadnej knihe som toľkokrát nekontroloval, koľko mi ešte treba čítať do konca:)
nakoniec jedna perlička, presná definícia ľudstva:
„Lidé touží po plánech, stačí jim nějaký předložit a vrhnou se na něj jako smečka vlků. Někdo si něco vymyslí a každý tomu hned věří. Jen se nesmí překročit hranice jejich fantazie, je třeba jim říkat to, co si mohou sami vymyslet.“
akoby bol u nás, teda na Slovensku alebo v Čechách a diagnostikoval stav spoločnosti, ktorá je zaplavená vagónom konšpiračných prostostí a sprostostí...
„A čím víc cizích komplotů si vymyslíš, aby sis nějak zdůvodnil svou vlastní nechápavost, tím důkladněji se do nich zamiluješ a budeš si je brát za vzor pro svůj komplot vlastní...
Jistě, přiřkneš druhému, co sám děláš, a jelikož děláš něco špatného, tak špatný je ten druhý. Protože by však ten druhý obvykle chtěl dělat právě to špatné, co děláš ty, začne ti v tom pomáhat a naznačuje ti, že to, cos mu přiřkl, je přesně to, co vždycky chtěl.“