Švédské holínky
Henning Mankell
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366044/bmid_svedske-holinky-r5c-366044.jpeg
4
134
134
Fredrik Welin série
< 2. díl
Jedné podzimní noci se bývalý lékař Fredrik Welin probudí a zjistí, že mu hoří střecha nad hlavou. Plamenům unikne doslova na poslední chvíli a stihne popadnout jen pláštěnku a natáhnout si na nohy holínky obě levé. Jeho milovaný dům po prarodičích na ostrůvku v Baltském moři lehne popelem i s veškerým majetkem. Ohořelé trosky jako by se staly symbolem jeho osamělého života, který už se chýlí ke konci. Fredrik se nastěhuje do starého karavanu po dceři a hned si objedná nové holínky. Když mu přijede na pomoc jeho dcera Louisa a osloví ho sympatická novinářka kvůli rozhovoru pro místní noviny, obrátí se život stárnoucího muže vzhůru nohama.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Svenska gummistövlar, 2015
více info...
Přidat komentář
Vůbec nevím, co si o těchto dvou dílech o stárnoucím doktorovi osaměle žijícím na ostrově mám myslet. Přesto, že jsem nad některými pasážemi kroutila hlavou, přesto, že některé postavy mě neuvěřitelně rozčilovaly, přesto, že vlastně k nikomu jsem necítila žádné sympatie, přesto jsem musela číst dál a knihu jsem nemohla odložit. Neuvěřitelné. Takové množství nesympatických postav, aniž by alespoň jedna z nich byla pozitivní, jsem ještě v žádné knize nikdy nezažila.
"Portrét starého protivy ztraceného v čase"... Přesně tak, ne vždy je doktor člověku zrovna sympatický (stejně jako ostatní postavy), a přesto jsem se nedokázala od jeho pomalu plynoucího příběhu (prokládaného mnoha jinými příběhy a vzpomínkami z jeho minulosti) odtrhnout. Tajuplná atmosféra šérů, jejich svérázní obyvatelé, jejich pomalu mizející svět... Ještě lepší než "Italské boty" a ty se mi líbily velmi... Henning Mankell se rázem dostává mezi moje oblíbené spisovatele, ač pokračování příběhu Fredrika Wellina už bohužel nebude...
Jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Dlouho jsem se trápila a dočetla jen kvůli jeho Walanderovi.
Nečetlo se mi úplně dobře, postavy nesympatické, knížka mě neoslovila. Nečetla jsem tedy první díl, možná po přečtení přehodnotím názor..
U nás je krásné babí léto - ale já se vydala na chladný nehostinný sever, abych se rozloučila s Fredrikem Wellinem ....
A v pomalu plynoucím nostalgickém příběhu naslouchala myšlenkám o samotě a stárnutí ....
" Ten mnoho ví, kdo poznal utrpení ...."
A Fredrik pozvolna přechází od oceánu nicoty k naplnění svého života, a i když z italských bot zůstala jen přezka - on buduje něco jiného ....
Tady už autor zřejmě vnímal svůj blížící se konec .... ale rozhodně nerezignoval ....
Ve mně kniha zanechala pocit vyrovnání se s životem ....a styl psaní mi vyhovoval....
Z první knihy jsem byla úplně nadšená, což o téhle druhé říct nemůžu..švihlá dcera mi dávala .-( jinak hlavní postava zůstala výborná a jeho způsob života a vyrovnání se se stářím a okolnostmi...
"Stárnout znamená chodit po čím dál tenčím ledě."
Úspěšný chirurg, který se dopustil chyby, nyní stárnoucí muž, kterému na malém ostrůvku shořel dům, se snaží skrze Louisu, svou dceru, porozumět sám sobě. Hlavní hrdina není moc sympatický a jeho jednání mi občas vadilo, ale byl to člověk. Nostalgické čtení o muži, který se vyrovnávání se svým životem a s chybami, kterých se dopustil, a snaží se alespoň o částečnou nápravu.
Mistrnný psychologický román skvělého vypravěče pana Mankela patří asi k těm posledním, které před svou smrtí napsal. Patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, ale čtení asi není pro každého, protože vidím, že se jeho knihy často ocitají v modrých polích. Možná kniha osloví hlavně ty, kteří už v životě něco prožili.
Snad všechny postavy v příběhu jsou mi více či méně nesympatické a hlavní hrdina spíše více než méně. Přesto mě kniha vtáhla a příběh se mi líbil. Autorův styl je velmi čtivý.
Knihy od Makella jsem vždy ráda četla a tato byla popisem pocitů stárnoucího osamoceného muže více než detektivkou ale krásně napsaná
Působivé, pravé drama všedního dne. Moc se mi líbilo, hlavně první půle do výletu do Paříže. Pak si myslím, že autor chtěl přeci jen zvýšit akčnost pomalého vyprávění. Nebylo to ale vůbec potřeba. Síla této knihy je v popisu života, tak jak plyne.
Pan Mankell byl velký vypravěč, což dokázal nejen v tomto románu o starém muži žijícím osamoceně na ostrově poblíž švédské pevniny. Přestože se nejedná o nějak dynamický příběh, čtenář musí být stále upoután nejen hlavní zápletkou, ale hlavně myšlenkami a vzpomínkami na jeho minulý, povětšinou relativně radostný, život. Starý svět i se švédskými holínkami však mizí, okolo hoří domy, Švédové vymírají a stěhují se pryč, jiní si v opuštěnosti zoufají a dělají nesmyslné činy, přicházejí čínské košile a iránští přistěhovalci, a tak to snad, i přes vysokou kvalitu, raději ani nečtěte.
(SPOILER)
Opätovné stretnutie s čudáckym Fredrikom Welinom som si znovu užívala.
V tejto časti si musel siahnúť až na samé dno vystlané popolom z jeho domu, kt. sa stal akoby symbolom jeho premrhaného života.
Čítanie o jeho nešťastí, komplikovanom vzťahu so svojou dcérou, nenaplnenej túžbe po láske, ale aj veľkej zrade bolo pre mňa strhujúce a veľmi som si príbeh užívala.
Zdá sa, že kvalitné talianské topánky ušité na mieru, boli dostupnejšie ako poctivé švedské gumové čižmy...
Mankellov štýl prerozprávania príbehu o človeku, ktorý sa okrem vysporiadania so životom, musí naučiť akceptovať a prijať aj svoju starobu je osobitý, do istej miery až depresívny a nemusí sadnúť každému. Mne osobne tento štýl "lahodí" môjmu čitateľskému vkusu a za mňa je to na plný počet.
(SPOILER)
Mankell prostě umí... Nečtu romány a už vůbec ne takové, ve kterých vlastně není žádný závěr... jsem detektivkový čtenář, něco se stane, řešíte se to, vyřeší se to... ale Italské boty mě tak nadchly, že jsem se pustila i do švédských holinek...¨
Je to nádherný příběh o tom jak člověk stárne a přestává rozumět světu... Jediné postavě které nerozumím už od prvního dílu je Luisa... nepřišla jsem jí na chuť, nechala bych jí v tom vězení a ne, že papánek vše zaplatí..
Co se týče žhářství, tak jsem okamžitě věděla která bije, jakmile mu odsekl na lavičce vedle loděnice, tak jsem ihned věděla, že to je on... je to jen další ukázka toho, že nevíte co s vámi a s vaší psychikou udělá stáří...
Mankell je prostě mistr ve vyprávění a to mu nikdo nevezme...
Líbila se mi atmosféra života na ostrovech, kde se moc nemluví, a přesto na sebe lidé musejí navzájem spoléhat. Líbil se mi i pohled očima stárnoucího Fredrika, který byl občas ufňukaný a občas ulpíval na nepodstatných detailech. Nicméně naprosto jsem nepochopila postavu novinářky Lisy - nějak to vypadalo, že kromě Fredrika v životě nikoho a nic nemá, navíc mě postoj "nic nečekej a nic ti neřeknu" poněkud lezl na nervy. To ostatně bylo i u Fredrikovy dcery, ale tam bych to aspoň trochu pochopila kvůli jejich komplikovanému vztahu a vztahu Fredrika k Louisině matce. Nemyslím si, že je nutné, aby si lidé sdělovali veškeré intimní detaily, ale tenhle postoj, kdy si postavy odmítaly říci úplně všechno, mi přišel poněkud nepochopitelný...
Kniha, ve které ani tak nejde o vypátrání žháře, ale spíš o duševní pochody stárnoucího Fredrika Welina. Bývalého chirurga, který se ve zralém věku odsoudí k samotě v domku po prarodičích na ostrůvku v Baltském moři. Když jsem si představovala, jak asi Fredrik vypadá, jako první mi napadl Karel Höger. Jak si ho vybavuji z jeho filmových rolí, dokázal stvořit postavy starých jízlivých mužů s bohatým vnitřním životem. Takový je pro mě Fredrik. Pere se se svým osaměním i stářím po svém. Paličatě lpí na prkotinách (vadí mu zboží z Číny), dělá často zbrklá rozhodnutí a taky se sem tam opíjí. Když přijde při požáru o dům, stěhuje se do karavanu po dceři Lousie, kterou vlastně ani nezná. A to je další postava knihy, které moc nerozumím. Když se se svým otcem po požáru setká, vytváří situace, kvůli kterým by s ní každý nejspíš vyrazil dveře. Jenže Fredrik jí všechny její skopičiny trpí. Přijímá i představu, že se může živit jako prostitutka. No, tak hrozné to tedy není, je jen kapsářka. Nebudu vypisovat všechno, co v knize je. Autor docela přesně vystihl, co jde starému člověku hlavou, po čem touží, čemu obsedantně slouží. Filosofie, bilancování, strach ze smrti i zvědavost na ni. Kniha dobrá, pro mě ale hodně depresivní. Bláhové mládí mám už za sebou taky, ale že bych byla naladěná jako Fredrik? Nikdy :)
Knihy tohoto autora už jsem četla a moc se mi líbily hlavně "Italské boty", takže jsem se těšila na toto pokračování. Bohužel už bylo o dost slabší. Knihu jsem i tak přečetla dokonce, ale bylo to spíše průměrné a místy příliš rozvláčné. Takže za mě, nic moc...
Částečně mě to chytlo a chtěla jsem vědět, jak to dopadne s detektivní zápletkou, kterou nám autor připravil. Za druhé jsem doufala, že to ctivejsi než italske boty. Nebylo. Mnohdy jsme se nutila číst dál. A doufala jsem, že se blíží rozuzlení. Nějak mě to nepřekvapilo. Každou novou kapitolou mi bylo jasné, kdo je viník. Musím od něj zkusit opravdovou detektivku, abych měla srovnání. Snad bude lepší. Tyhle severský romány mě úplně neoslovily, jak jsem doufala.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Vrazi bez tváře |
| 2017 |  Italské boty |
| 2015 | Pátá žena |
| 2014 | Bílá lvice |
| 2013 | Než přijde mráz |
Působivě a citlivě napsaný příběh určený spíše starším čtenářům, protože pojednává o smiřování se se stářím, samotou, ztrátou přátel, ale také o snaze nerezignovat úplně na nápravu komplikovaného vztahu s dcerou a touze po lásce. To vše na pozadí skandinávské přírody a žhářské zápletky. O prvním dílu jsem nevěděla, takže si ho určitě vyhledám.