Freudova sestra
Goce Smilevski
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129630/bmid_freudova-sestra-3eQ-129630.jpg
4
92
92
Vídeň 1938. Adolfina Freudová, na naléhání sestry Pauliny, žádá bratra, aby pro ně zajistil víza k odjezdu ze země, protože má strach o svůj život. Sigmund Freud její obavy bagatelizuje, ujišťuje ji, že jim žádné nebezpečí nehrozí, a pomoc odmítá. Nakonec však sám Vídeň opouští a odjíždí do Anglie. Na seznamu osob, kterým zajistil bezpečný odjezd, je nejen jeho manželka s dětmi, ale také jeho švagrové, dvě guvernantky a osobní lékař. Všechny čtyři Freudovy sestry, v té době již víc jak sedmdesátileté, jsou deportovány do Terezína. Román makedonského autora, který vydává Odeon v překladu Ivana Dorovského, vypráví příběh rodiny Sigmunda Freuda z pohledu a hlasem jeho sestry Adolfiny, která vzpomíná na celý svůj život, dětství, vztahy se sourozenci, lásky, chvíle štěstí i neštěstí. Její vyprávění plyne na pozadí společensko-historického kontextu Vídně 19. a 20. století. Zdánlivě bezvýznamný život sestry slavného muže stojí v protikladu s biografií proslulého zakladatele psychoanalýzy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
Sestrata na Zigmund Frojd, 2011
více info...
Přidat komentář
Zajímavá knížka, odhaluje 13. komnatu života S. Freuda - šokovalo mě jak se tehdy zachoval ke svým sestrám a nezachránil jim život, pravděpodobně měl k tomu své důvody, které chápal jen on sám. Každopádně kniha vykresluje atmosféru tehdejší doby. Líbila se mi,ale nesnadno se mi místy četla.
Líbí se mi romány amerického psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. Celkem stravitelnou formou se i laik doví mnohé "vědecké". Zajímalo mne proto, jak si s dějovou i filosofickou stránkou (protože o tom to většinou je) poradí mladý Makedonec, který studoval na Karlově univerzitě v Praze či na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Nezklamal mne.
Sebevědomě napsané, zvláštní rytmický styl, přitom se čte lehce.
Po ponuřejším (a přemýšlivějším) začátku se příběh vrací do dětství Freudovy sestry a sourozenců, do prosluněné staré Vídně.
Několik velmi plasticky vykreslených postav, až ohromující. Hvězdu strhávám jen pro těch pár teoretičtějších vsuvek, mně tam moc neseděly - nevím, pro jiné můžou jistě být tím nejsilnějším na celé této próze.
Už z názvu je patrné, že tato publikace bude mít cosi společného se Sigmundem Freudem, to jsem očekával, ale že tím pojidlem bude nit z pavučiny předená a téměř průsvitná v podobě pár Freudových myšlenek, kterých je zde velmi poskrovnu, jsem čekal už méně. Možná je cennější tím, že je životem a dílem Freuda inspirována, což bohužel nemohu tolik docenit, protože s jeho dílem jsem se ještě nestihl seznámit.
Kniha to není veselá, ba je opakem tohoto slova v jemu podobných jako jsou štěstí, láska, spokojenost, víra, jasný směr, či cíl, slunečný den, pivko a cigáro, nejasná blaženost a pocit smysluplné existence alespoň chvilku. Ono hledat smysl v nesmyslnosti je samo o sobě paradoxní a nesmyslné a nemyslím, že by se o to Smilevski snažil, protože pak by si sám podkopával nohy. Ale snažil se, snažl se hledat, tápat, odkrývat a ukazovat. Někdy se mu to vedlo více, někdy méně. Například v prostředí blázince, kdy se snažil postihnout rozdíl mezi těmi "bláznivějšími" a těmi "normálnějšími" si na svá bedra naložil úkol nelidský, hodný snad pouze blázna. A snad mně a dalším zasvěceným bláznům to mohlo být poněkud srozumitelnější a pochopitelnější, ale i pro nás to bylo dosti zjednodušené a strohé, nemluvil mi přímo z mé nemocné duše.
A proč tedy ty čtyři hvězdy na nebi zářící? Protože Smilevski je blíž! Mně? Pravdě? Pánu Bohu? Duši? Tělu? Člověku? Psímu lejnu? Andělskému prdu? Tlumenému zvracení v koutě?
Citace: "Vyšší, nebeský smysl hledá ten, kdo byl zbaven pozemského smyslu, smyslu každodennosti."