Fuck America
Edgar Hilsenrath
Jakob Bronský by teoreticky konečně mohl zahájit šťastnou etapu svého života, když tu předchozí překazil nástup fašismu v Evropě a transport do ghetta. Místo toho se ale pohybuje v neútěšném, krutém městě, obklopen bizarními bytostmi s podobně nevydařeným osudem, emigranty, kteří se pravidelně scházejí v sešlé kavárně, žebráky, bezdomovci a prostitutkami. S Bronským navíc není něco v pořádku, svůj klid nenalezne, dokud nedopíše román s názvem Honibrk.... celý text
Přidat komentář
Zvláštní kniha. Hrdina je posedlý psaním a sexem. Točí se pořád v kruhu mizérie, není ochotný vzdát se mála, aby získal více...Nuda, nuda, nuda...
Na doporučení jsem se pustil do této stránky a po prvních cca 5 stránkách jsem byl fascinován. Že by konečně jiný pohled na "židovský problém"? Zobrazení amerického snu a mentality v plné nahotě?
NE...
Takový byl úvod dále však nikoliv. Podle Freuda se autor zasekl ve stádiu fixace na svůj penis. Který se stává v průběhu knihy hlavním hrdinou....
Autor knihy zobrazuje svoje psaní jako vrchol umělecké tvorby. Má duše je natolik málo poetická, že mi závěr přišel jako z jiné knihy .
E. Hilsenrath se snažil okolo hlavního hrdiny vytvořit iluzi přemýšlivého, systémem pohrdajícího žida, který však nemůže být sympatický nikomu ani samotnému autorovi.
Pan spisovatel najel na pár vcelku zavedených spisovatelských zhovadilostí, které v knize nesnesu.
První byla fascinace vlastním pohlavím. Ob stránku milý vypravěč zvěčňoval do historie ten svůj ohavně trčící pokus o nesmrtelnost, přes který se nedalo nahlédnout ani do děje, natož do nějakých myšlenek, které byly, mimojiné, v knize velice zřídkavé a jaksi náhodné.
Dalším nešvárem byla nanejvýš přihlouplá fascinace vlastním psaním. Kdyby se autor přendal od psacího stolu někam do parku, zahalil se šerem a navlékl se naň kabát, nebyl by problém v něm vidět dokonalého exhibicionistu.
Ke konci knihy už si autor s nesmyslně běžícím dějem nevěděl rady, tak vše ukončil bujarým opěvováním Holocaustu. Opěvování tu samozřejmě proběhlo za účasti poplatnosti svému národu. V tomto případě k národu židovskému. V koncentrácích trpěla spousta lidí. Za války nemlich to samé. Ale ta zběř, která z toho už kolik desetiletí žije, ta je na hnusnou vykládku vidlemi.
Autor knihou nic říct nechtěl. Nebo chtěl, ale nějak se na druhé stránce zakecal a až do konce se z toho nevymotal.
Ano, první stránka byla pěkná.
Bavil jsem se až k pláči... Knihu jsem otevřel zcela náhodou. Po několika stránkách jsem ucítil potřebu zjistit, kdo je vlastně pan autor. Pak se samozřejmě pár věcí ujasnilo a pár věcí se v mysli usadilo tam, kam bylo třeba. Někdy se dá číst bez jakéhokoliv kontextu. Někdy je ten kontext nutný. U této knihy je řekl bych – potřebný. Humor je to černočerný a vychutnat si ho jde daleko více s alespoň drobnou znalostí autorova životopisu. A jako chlap, který už přes rok žije sám, bez jasné vidiny vážného vztahu, dokážu ocenit onu úsměvně úpornou a de facto beznadějnou snahu o nalezení partnerky. Ano – chápu, že pro někoho může být ta kniha otravně sebelítostivá, sprostá a v konečném důsledku nudná. Jak už jsem řekl na začátku: bylo to veselé až k pláči