Fúrie mizení

02.01.2024

Hans Magnus Enzensberger mě před lety oslovil svou přemýšlivou, analytickou lyrikou (zpětně se mi zdá, že má blízko k tvůrcům, jako je Herbert či Szymborská v Polsku nebo Rulf či Holub u nás, ale dost možná je to víc můj pocit než soud podložený reálnými argumenty), kterou jsem se zaujetím četl v Hiršalově výboru Zpěv z potopy. Potěšilo mě proto, že byl zařazen do skvělé a vkusně pojaté edice Opium poezie.

Začal jsem jako obvykle doslovem, při němž jsem s potěšením zjistil, že mezitím vyšel i Zánik Titaniku a Mauzoleum, což jsou - jak editor a překladatel uvádí - předchozí části pomyslné trilogie, v níž Enzensberger místy téměř esejisticky, myslitelsky traktuje západní (západoněmeckou) společnost, kulturu a civilizaci sedmdesátých let 20. století. Fúrie mizení, vydaná roku 1980, má být jakýmsi jejím vyvrcholením.

Sbírka je rozčleněná do tří oddílů, z nichž asi nejpůsobivější je pro mě ten první (Slzy vděčnosti). Ten obsahuje řadu skvělých, analyticky drásavých a jiskrně skeptických básní, které tak nějak odpovídají tomu, co jsem očekával a jak jsem si Enzensbergera uchoval v těch drobtech paměti, ale především jsou zkrátka dobré, srozumitelné (což u tohoto typu poezie pokládám bez nadsázky za podmínku působivosti), mají svěžest a energii. Jsou to mj. Zaměstnaný, Rozvod, Dálniční křižovatka Feucht, Po totální škodě, Krátké dějiny měšťáctví. Jednou z nejlepších je

Třiatřicetiletá

Všechno si to představovala jinak.
Pořád ty zrezivělé volkswageny.
Kdysi se vdala za pekaře.
Nejdřív četla Hesseho, pak Handkeho.
Teď spíš luští v posteli slabikové hádanky.
Od mužů si nenechá nic líbit.
Dlouhá léta byla trockistka, ovšem po svém.
Nikdy neměla v ruce přídělový lístek na chleba.
Když pomyslí na Kambodžu, je jí dost špatně.
Její poslední přítel, profesor, pořád chtěl, aby ho bičovala.
Zelinkavé batikované šaty, jsou jí příliš široké.
Mšice na pokojové lipce.
Vlastně chtěla malovat, nebo emigrovat.
Její dizertace: Třídní boje v Ulmu, 1500
až 1512, a jejich stopy v lidové písni:
Stipendia, začátky a kufr plný poznámek.
Někdy jí babička pošle peníze.
Váhavé tance v koupelně, drobné grimasy,
celé hodiny okurkové mléko před zrcadlem.
Říká: však já hlady neumřu.
Když pláče, vypadá na devatenáct.

Naopak druhý oddíl, tvořený jedinou kompozicí (nebo řadou bezejmenných textů sjednocených pod jedním názvem?) Žáby z Bikini je zmatečný, neurčitý, a jakkoli snad – jak praví doslov – tvoří „stále zahuštěnější strukturu či síť, v níž prožité věci a události neustále mutují do nových souvislostí“, nijak zvlášť mne neoslovil (ale snad ho prostě jen nečtu dost pečlivě). Potíž je i to, že jakkoli je překladatel sbírky Pavel Novotný zkušený germanista a skvělý básník, česká podoba Enzensbergerových básní mě na řadě míst zaráží a znejišťuje. Originál k dispozici bohužel nemám (úzkostlivý, takřka maniakální důraz Němců na autorská práva má za následek, že na internetu nenajdete v originále prakticky ani ukázečku), ale distribuce velkých a malých písmen, interpunkce nebo některá lexikální řešení či nelogičnosti působí spíše jako omyly než jako snaha o transfer nějakého rafinovaného autorského záměru z německé předlohy. Nepomohla tomu ani redaktorka Markéta Hofmeisterová, která přehlédla i takové chyby jako *Sandór (m. správného Sándor; s. 29), „je na *mě [] znát jistá vytrvalost“ (s. 43) nebo „konec *obočky“ (s. 50), což je v případě nedlouhé básnické knihy obzvlášť trestuhodné. Pochybnosti budí i kolísání v básni Lendler (s. 84–85), kde je název tohoto tance uveden nejprv jako „lendler“, pak jako „Lendler“ a nakonec jako „ledler“ (právě zde jsem se snažil dohledat originál, protože pohrávat si s velkým/malým písmenem u substantiv v němčině není snadné a nechce se mi věřit, že by autor záměrně pracoval s vypuštěním jednoho písmene v závěru básně – podle mě je to prostě – opět velmi ostudný – překlep; mimochodem v originále se ten tanec jmenuje Ländler, popř. Landler, proč to bylo takhle zvláštně počeštěno, čert ví?).

Ve třetím, eponymním oddíle je to pak takové nevyvážené: jsou tu básně silné, interpretačně nosné, „otevřené“ (mj. Automat, Dříve, Nehodící se škrtněte, Občanská nauka, Konzultace [ta je vynikající!], Šaty, Sen, Peníze a Létající Robert), ale i texty nezajímavé, blížící se Žabám z Bikini. Jednu z těch skvělých básní si opět dovolím odcitovat:

Nehodící se škrtněte

Co dělá tvůj hlas tak plochý
tak tenký a tak plechový
to je strach
že řekneš něco chybného

nebo pokaždé totéž
nebo že řekneš co říkají všichni
nebo něco nepodstatného
nebo bezbranného
nebo něco co může být nepochopeno
nebo něco co se bude líbit špatným lidem
nebo něco hloupého
nebo něco co už tu bylo
něco starého

Nemáš toho už dost
z neustálého strachu
z neustále strachu ze strachu
že řekneš něco chybného

pořád říkat to chybné?