Dcery
Kateřina Dubská
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238343/bmid_dcery-3Sb-238343.jpg
4
239
239
Román je volným pokračováním úspěšné prvotiny Člověk Gabriel. Gabrielova dcera Josefka odchází se svými dětmi do Prahy, velká stmelená rodina je stále ještě schopná čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů. Nositelkami síly celé rodiny jsou Josefčiny dcery, ale čím více se rozpadávají jejich vlastní manželství i původně pevné rodinné vztahy, tím osudověji o tuto sílu přicházejí. Jako místy až černá ni´t se knihou vinou otázky nad vztahy mezi ženami, které jsou zdánlivě příliš silné, a muži, kteří jsou zdánlivě příliš slabí, i vědomí, že jeden tragický okamžik v životě první generace dokáže poznamenat životy těch, kteří se teprve narodí, a lidé sami zranění svá zranění přenášejí. Hutná mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout svou místy brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii lze unést a nepředávat dalším generacím.... celý text
Přidat komentář
Krásná objemná kniha. Četla jsem ji hned po Člověku Gabrielovi, což nedoporučuju. Zatímco Gabriel je až mystický a poetický, tahle kniha je jiná – svět Dcer je mnohem "víc na zemi". Docela dlouho mi totiž trvalo, než jsem se z Gabriela přeladila a přestala mít očekávání, že Dcery budou pokračovat v podobném duchu. Každopádně - kdybych je četla bez onoho očekávání, jsem nadšená. Uvědomila jsem si, jaký byl svět, když vyrůstaly naše mámy a babičky, jak nebyl prostor pro řešení věcí, kterými se můžeme zabývat my jen díky tomu, v jaké době a v jaké zemi žijeme.
Syrová sága,která se rozhodně nečetla lehce.Je zde hodně postav,musíte se soustředit,občas i vracet.Přesto se mě moc líbila.Možná to bylo tím,že jsem od ní nic nečekala.Četla jsem ji totiž dřív než knihu Člověk Gabriel,která je vlastně předchůdcem ságy.
Neskutečné, jak tato kniha byla nekonečná. Tolik zbytečných stran jsem snad s žádnou jinou knihou ještě nezažila. Nejvíce to bylo markantní na posledním příběhu Kateřiny, u které se dokola opakoval jeden a ten samý scénář s nalézáním muže a následným rozchodem. Dramata a životní katastrofy hrdinů se mi postupně zdály do příběhů zakomponovány dost umělým způsobem a opakovaly se natolik, že příběh ztrácel na dramatičnosti a stával se plytčejším a čím dál víc banálnějším, až mě otravoval a nebavil. Ano, život je kolikrát tragédie a tato kniha za to nemůže, jaká je realita, ale nasekat do jedné knihy tolik sebevražd (ještě k tomu natolik neoriginálně, že obě byly spáchány stejným způsobem), rakovin, sexuálního zneužívání, násilí, nevěr, těhotenství z nelásky, rozpadů manželství a rodinných vztahů, a to vše se několikrát opakující v několika rodinných liniích, abychom se na konci dobrali pointy, že za své předky nemůžeme a musíme vše minulé přijmout, na to se mi těch 600 stran zdálo příliš. Některé stránky, zejména dialogy jsem přeskakovala, jelikož byly jen planým žvatláním, nikam neposouvající děj a bez špetky zápalu. Jedno se však autorce nedá upřít: psát asi umí, jazyk pěkný (i když některá spojení jsem si musela přečíst dvakrát, abych pochopila, co chtěl básník říci) a příběh celkem "odsejpá", protože, jak se do něj čtenář zakousne, většinou se ho nedá pustit, ale spousta stran byla zbytečných. Na konci se navíc znovu objevily postavy, které jsem si už vůbec nepamatovala, do nich byly připleteni další a další příbuzní, takže z příběhu se nakonec stala nezajímavá změť rodinných vazeb, která potlačila hlavní myšlenku toho, co autorka možná knihou chtěla sdělit. V mnohém mi to připomnělo nedávno dočtenou Slepou mapu od Mornštajnové a to jsem už neměla v úmyslu přelouskávat další rodinnou ságu. Čekala jsem od Dcer totiž asi úplně něco jiného: větší hloubku, rozhodně méně postav ve prospěch jejich kvalitnějšího psychologického vykreslení a méně zbytečných a nudných slov, kterými se sice autorka snažila podat tvrdou realitu života takového jaký je, ale jaksi zapomněla, že to nevyřčené nebo jen naznačené mezi řádky je v literatuře to, co čtenáře přitahuje a nutí ho přemýšlet ještě dlouho po dočtení. Tady nebylo moc o čem, jediný dojem po dočtení byla úleva, že jsem těch 600 stran konečně zvládla a zařazuji se bohužel mezi zklamané čtenáře prvotně okouzlené Člověkem Gabrielem.
Tolik křivd, traumat, utrpení, zneužívání, násilí, až se mi nechce věřit, že to vůbec jedna kniha může unést. A co hůř, že toto vše mohlo unést několik generací jedné rodiny, které se neustále dokola vrací vše výše vyjmenované. Ačkoliv to není rozhodně příjemné čtení před spaním, a několikrát jsem uvažovala, že knihu odložím, protože mě tolik utrpení ničilo a vlastně i ovlivňovalo negativně náladu, vytrvala jsem. Opět (četla jsem po Člověk Gabriel) krásný, velmi čtivý jazyk vám nedovolí se čtením přestat a koná se "happy end", což je velmi příjemné po všech těch neskutečně tíživých 600 stranách. Rozhodně doporučuju k přečtení, člověka to pak nutí i více přemýšlet nad vlastní rodinou.
Poté, co jsem dočetla Člověka Gabriela, jsem měla nutkavou potřebu přečíst si také pokračování. Tak moc jsem se gěšila na autorčin styl vyprávění a jazyk. Je možné, že má očekávání byla příliš velká, prvním dílem si totiž Kateřina Dubská nastavila laťku poměrně dost vysoko. Dcery jsem četla s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu byl příběh jako takový zajímavý, postavy se v něm poznávaly a proplétaly přirozeně a nenuceně, na druhou stranu mě vadilo přílišné expování sexu. Myslím, že to bylo zbytečné a ublížilo to celkovému dojmu.
Po první knize jsem čekal něco podobně úžasného, ale tahle kniha má ode mě pouze čtyři hvězdičky, víc si bohužel nezaslouží..škoda
Román je volným pokračováním velice krásné knihy Člověk Gabriel. Děj se tentokrát odehrává v Praze, což mě trochu mrzí. Nositelkami síly rodiny jsou Gabrielovi vnučky , ale postupně se rozpadávají jejich manželství i rodinné vztahy. Knížka je mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků.... Příběh nenechá čtenáře vydechnout a dává nám naději, že i velice těžká rodinná historie se dá unést a nemusí se předávat dalším generacím. Knížka je rozhodně dost náročná na přečtení, je zde hodně postav a není tak poetická jako Člověk Gabriel. Přesto jsem ráda , že jsem si ji mohla přečíst.
Sice jsem četla tuhle knihu jako první, a až ta mě dovedla ke Gabrielovi, přesto jsem z ní nadšená. Skvěle napsané, propracované postavy, vnitřní život, emoce... Jak to, že autorka není více propagovaná? Rozhodně by si to zasloužila. Kam se hrabou takové Bábovky!
Po přečtení knížky Člověk Gabriel, která mě uchvátila a okouzlila vším, strašně moc jsem od pokračování čekala a pak přišlo trochu zklamání. Na mě moc postav a musela jsem se nutit k dočtení. Nevím jak hodnotit, Člověk Gabriel by ode mě dostal víc než 5 hvězdiček, kdyby to šlo, ale tady jsem dost rozpačitá.
Rodinné ságy z českého prostředí mám velmi ráda. Pravdou je, že postav je tam mrtě a musela jsem často obracet na rodokmen. Kniha je dost feministicky založená, až jsem si říkala, že všichni muži snad nemůžou být takoví raploni, i když lidské povahy jsou různé napříč mužským i ženským světem. Dcery se mi líbily mnohem více než Člověk Gabriel (toho jsem nedočetla).
Kniha není dokonalá. Chtělo by to ubrat pár stran, zejména ty autorčiny autobiografické (Kateřina), někdy to byla maličko nuda. A každý chlap je špatný? A kdo je zase tohle? Jo, aha, nějaká tetička tohodle a nevlastní matka téhle. No, někdy jsem opravdu chtěla dát horší hodnocení.
ALE! Ta kniha je úžasná, i když není dokonalá. Jen ten autorčin tok slov, jazyka. Jak plynule přechází z mysli jednoho člověka ke druhému, a tak si čtenář může udělat vícerozměrný obraz událostí, pocitů postav. Uvědomí si, že každý prochází určitými zkušenostmi, že rodinné tragédie dlí hluboko a špatně se jich zbavuje. Autorka zde zachytila proměny bezstarostného mládí, které je stejně nakonec sevřeno ve stejných svárech jako předci, ale vždy má naději na odpuštění, na nový začátek, na štěstí. Paní Dubská prostě napsala román o životě, který může být hodně těžký. Předkládá čtenářům svoji vizi psychologických propletenců, životních osudů (určovaných společenskými podmínkami, dobou, minulostí, druhými lidmi, kterým se snažíme zavděčit) a nadějí (konec knihy je vyloženě optimistický, i když na někoho může celá kniha působit spíše pesimisticky).
Děkuji Vám, paní Dubská, protože máte ve všem naprostou pravdu. Je třeba se otevřít, odpustit a přijmout sama sebe.
Poslední část knihy pro mě byla hůř čitelná (ale i předvídatelnější) než předchozí části a je pravda, že udržet v hlavě tolik postav a nemuset se vracet je obtížné. To, co mi vadilo víc, bylo ale třeba opakování slov, např. "palčivě, -ý" se (jakmile se vyprávění začalo týkat Katky) objevovalo téměř na každé straně, někdy i dvakrát třikrát. Zároveň pro mě bylo těžce uvěřitelné, že každý muž (až na posledního Juru), který ve vyprávění o rozvětvené rodině vystupoval, měl deviantní sklony. Také se musím přidat k názoru, že Člověk Gabriel je jiná liga. Řekla bych, že v případě této ságy, by méně znamenalo více... ač jsem dala 4 hvězdy, tak bych hodnocení viděla tak 70-75%.
Tak jak jsem byla knihou Člověk Gabriel okouzlena, tak jsem bohužel knihou Dcery zklamána. Nerada nechávám knihy nedočtené, takže jsem ji dočetla, ale víceméně jsem celou dobu akorát dumala nad tím, proč mě ta knížka až tolik nebaví.
Velkým problémem pro mě bylo se zorientovat v osobě, které se týkala kapitola. Jestli bylo záměrem čtenáře při každé kapitole napínat, kdo se za myšlenkami skrývá, tak mě to ani tak nenapínalo, jako mě to rozčilovalo. A skoro by se bývalo vyplatilo si k příběhu postupně kreslit jakýsi rodokmen.
Každý jednotlivý příběh si dokážu velice dobře promítnout do vztahů a životů současných rodin, které se potýkají s víceméně podobnými problémy. Bohužel ani kniha nedává moc návod jak z toho ven. Proto z knihy cítím jen frustraci z nekonečného problému soužití mužů a žen.
Kniha velmi zajímavě napsaná, paní autorka má přebohatou zásobu slovní . Na začátku každé kapitoly jsem se musela vždy chvíli orientovat, abych pochopila, o které z žen se právě jedná. Ať už každá ta hrdinka žila v jakékoliv době, přes svou vrozenou moudrost si vždy dokázala vybrat muže naprosto nevhodného a nechala je jím tyranizovat, přestože jej vlastním intelektem mnohokrát převyšovala. Surovost a psychické vydírání často vítězily nad počáteční láskou a nadějí. Podle mého neodborného názoru je to romám tragických osudů.
kniha se mi moc líbila, zejména díky úžasnému vypravěčskému stylu autorky. A moc ráda si přečtu i první díl :)
Čtivá zajímavá knížka, hrozně moc postav, občas jsem se v tom ztrácela. Ale rodinné zatížení žen, jak si hledat nesprávné partnery.
První půlka lepší než druhá, rodokmen nezbytný pro orientaci ve spletenci postav a příběhů. Myslím, že zbytečně dlouhé.
Štítky knihy
rodina manželství rodinné vztahy domácí násilí národnostní menšiny manželská krize společenské romány ságy české rományAutorovy další knížky
| 2013 |  Člověk Gabriel |
| 2015 |  Dcery |
| 2018 | Z kopce do kopce |
| 2016 | Malé zázraky |
| 2021 | Hendrixova kytara |
Je mi líto, ale kniha byla pro mě utrpením. Ze začátku fajn, ale pak začal takový guláš postav a jak už psal i někdo přede mnou. Žádný chlap není normální. Ozralove, násilníci, citový vyděrači a nevěrnici. Mi někdo trvrdte, že se to v jedné rodině vše poskládá v jedné generaci. Pak už se to opakovalo a já už četla jen ze setrvačnosti. Už mě nijak nezajímaly osudy postav, které byly příbuzné nevím přes kolik kolen. Pořád stejný vzorec. Oproti Gabrielovi slabší kniha.