Gargantua a Pantagruel. Svazek 2, Kniha čtvrtá a pátá

03.01.2021

Když teď máme to mlžné bezčasí, pustil jsem se po večerech do další z těch velkých knih, které všichni znají, ale nikdo je nečte: Francois Rabelais a jeho renesanční groteskní kroniky Gargantua a Pantagruel. Měl bych začít od konce a tak začnu. S knihou jsem se totiž na první čtení nějak příliš neprotnul, přišlo mi to jako koláž dobových kuriozit, anekdot a parodií. Proto jsem hned potom přečetl vlivnou Bachtinovu studii Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. A ano, díky Bachtinovi mohu říct, že už je mi text Gargantuy poněkud dost jasnější. O čem tento příběh života a putování obrů Gargantua a jeho syna Pantagruela (a dalších) je, to si každý může dohledat na wikipedii. Co zaujalo mě: Rabelaisova modernost. Při čtení mě napadalo, že vlastně čtu takového Joyceova Odyssea zasazeného do 16. století. Literární experiment, využívající všechny možnosti jazyka a jazyků obecně, nešetřící experimenty, hrou se slohy a styly, parodickými výčty - například dvoustránkový výčet bájných zvířat, která jedna z postav - souputník obra Pantagruela Eusthenes - NESPOŘÁDÁ k jídlu, neboť je již syta; variace komické řeči makaronštiny; satira právnické hatmatilky; či detailní líčení vlastností vymyšlené rostliny pantagruelium... - Překvapilo mě, jak často se v Gargantuovi vyskytují fekální a skatologická témata, anatomické popisy částí těl, pojídání a procesy trávení - Bachtin to vysvětluje tak, že mu to věřím: celý Rabelaisův román je (nikoli metaforickým) karnevalem obrozujícího smíchu, převracejícím nízké ve vysoké, zánik ve zrození, lejno ve slunce, výmysly ve skutečnost a zase zpátky. - Též mě překvapilo, že v určitých částech v knize např. Pantagruel vůbec nefiguruje, jakoby tam nebyl, nebylo ho zrovna možná autorovi třeba, jako odložený instrument. - Čtení je to zajímsvé, nikoli oddechové, bez komentářů rabelaisologů je kniha dnes z větší části nesrozumitelná. S jejich poučením může být zážitkem. - Četl jsem překrásné vydání SNKLU z roku 1962 s dechberoucími ilustracemi Gustava Dorého. Vyplňují asi třetinu rozsahu tohoto vydání knihy. Dorého ilustrace mi nikdo vysvětlovat nemusel, z těch mě prostě mrazí v zádech. Mnohé z těch ilustrací jsou samostatnými vizemi, obrazovými romány, hrůzostrašnými příběhy. Protože i Rabelaisův román je jednou velkou anekdotou, jsou i Dorého ilustrace často karikaturami. - Přitom mne napadla kacířská myšlenka: zda totiž ty Dorého obrazy Rabelaisově knize vlastně neškodí, protože svou energií obrazotvornost čtenáře posouvají - jak jsem měl dojem - poněkud mimo území vlastního ilustrovaného textu. Tak to beru jako dvě samostatná velká díla v jednom: text / obrazy. K hostině fajnšmekrů doporučuji obojí. Dokonáno jest, ať žije hodování!