Generace

16.04.2021

O invazi v srpnu roku 1968 toho víme mraky, ale s našimi vědomostmi ohledně důvodů, proč k ní došlo, je to už horší. Co bylo vlastně pražské jaro? Jeho genealogii ve zcela autentické (!) formě zachycují Liehmovy rozhovory zde shromážděné. Všichni se obracejí do minulosti. A že mají z čeho čerpat! Vzpomínky některých se vážou až k Rakousku-Uhersku, jiní vyrůstali za první republiky, všichni pak zažili druhou světovou válku, únor 1948 a padesátá léta (někteří v emigraci). Hutnost životních zvratů a z nich plynoucích zkušeností je až závratná (jak je zmíněno v Sartrově předmluvě, nelze se divit, že pražské jaro "bylo". S takovými zkušenostmi nemohlo nebýt). A právě s těmito zkušenostmi se všichni v myšlenkách obrací do budoucnosti, ve které by je chtěli zúročit, a to v podobě možná spravedlivější, čestnější a poctivější společnosti. Čtenář i s odstupem několika desítek let cítí něco ve vzduchu (v tom tehdejším) - na dosah ruky bylo cosi, o čem se nám dnes může jenom zdát. Při znalosti toho, jak se historie vyvinula, pak osobnosti zde zpovídané působí jako respondenti ve výzkumu, který ještě sám neví, co zkoumá, a už vůbec netuší, jakou cenu bude jednou mít (neboť bude neopakovatelný). Zvlášť bych doporučil rozhovor s ... chtěl jsem napsat s Goldstückerem, Skácelem a Muchou, ale hned se mi vybavil i Kundera, Putík, Čivrný, a postupně všichni ostatní. Každý je jiný a sám o sobě fascinující. Zcela vlastní a jinou příchuť pak mají ještě dva "post-srpnové" rozhovory s Hostovským (smutek) a Voskovcem (ale život jde dál). Škoda, že Liehm neudělal obdobný rozhovor s Jiřím Kolářem, ten by asi obzory rozšířil ještě o něco dále.
P.S. Četl jsem exilové vydání od Indexu, ve kterém je Sartrova předmluva k fr. vydání vřazena mezi rozhovory ze 60. let a dva pozdější rozhovory zmíněné výše (jak je tomu v českém vydání nevím). Tuto posloupnost doporučuji, neboť má jakýsi symbolický a snad i emocionální dopad.