Autorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
| 2014 | Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 | Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Vskutku bibliofilie jakéhosi Hugova literárního kánonu, která je z pohledu dnešního čtenářství snad až příliš elitářská. Pravda je však taková, že Hugo nebyl snob, ale skutečný vzdělanec, a je zajímavé číst, co četl takový mozek, srdce a duše. Příznačně začíná Homérem, aby skončil Shakespearem, začíná téměř na počátku, a končí možná až příliš v minulosti? Nedivme se ale, kánon se vytváří vždy až zpětně, a proto Hugo, nemohl do svého přehledu zahrnout egoisticky sám sebe, nebo Dickense, Dostojevského, Tolstého aj.
Dovolím si říci, že všechny zmíněné autory jsem znal, alespoň z doslechu, některé i četl, a některé se snad časem i odhodlám číst. Hugo ukazuje pochopení pro všechny, a zároveň se nejedná o oddělené medailonky autorů, ale o spojené vypravování, kdy se z jednoho autora přenáší na jiného, vrací se a vyvolává obrazy již představené a celek tak působí organicky, jako řetězec bez zřejmého konce a začátku. Kontinuita tradice a její přerušení, narušení, překonání dosavadního a zároveň nedostižitelnost minulého zde navíc krásně vyplývá, Dante byl ve svém díle nedostižně nebeský-andělský, Shakespeare nedostižně pozemský-lidský, ale zvláštním způsobem byl Dante blíže člověku než kdo jiný, a Shakespeare uměl lépe než kdo jiný vyjádřit lidskou touhu po věčném.
Božskou komedie jsem dočetl nedávno, tak mě zaujal tento Hugův postřeh, který dle mě vystihuje naprosto přesně mé pocity ze čtení této velké skladby.
"Epopej pokračuje, a ještě mohutní; ale člověk už jí nerozumí. Očistec a Ráj nejsou méně neobyčejny než Gehenna, ale vystupováním pozbýváte zájmu; měli jste zajisté účast na pekle, ale už ji nemáte na nebi; s anděly už se nepoznáváte; zrak lidský možná není uchystán pro tolik slunce, a báseň nudí nešťastníky, stávajíc se šťastnou" (s. 66, Dante)
Pravda pravdoucí, je třeba padnout, a projít si procesem znovuzrození, snad jakéhosi fénixovského povstání, protože ačkoli je popel to, kam míříme (prach jsme a v prach se obrátíme), ale co také jiným způsobem překročíme.
"Cesta do Damašku je nezbytná k rozvoji vzdělanosti. Padnouti do pravdy a pak vstáti jako člověk spravedlivý, pád, jenž je přetvořením, to jest událost převznešená." (s. 59, Pavel z Damašku)