Gentleman v Moskvě

10.05.2018

„... nepřízeň osudu má mnoho podob, a pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“

Ale i vypořádat se s okolnostmi lze s grácií. A o tom celá tahle nádherná kniha je. O tom, že ať se člověk dostane do jakkoli nepříjemné situace a je nucen jednat s jakkoli nepříjemnými lidmi, neměl by nikdy zapomenout na slušné chování. Jak se to píše v jiné, neméně úžasné knize „Šibumi“.

„Zdvořilost je spolehlivější než sentimentální vlastnosti jako soucit, dobročinnost a upřímnost; stejně jako fair play je důležitější než abstraktní spravedlnost. ‚Velké‘ ctnosti mají tendence se pod tlakem příhodně překrouceného výkladu hroutit. Ale slušné chování je slušné chování, a to je vůči bouři okolností zcela imunní.“

Ten citát, ačkoli je z jiné knihy, možná přesně vystihuje základní myšlenku knihy této. Moc bych si přála poznat takového muže, jakým je hrabě Alexandr Iljič Rostov. Skutečného gentlemana do morku kostí. Být takových mužů víc, svět by byl lepší.

03.05.2018

Opět autor nezklamal. Máte-li chuť na dobrý román, čtěte. Zajímavý námět, výborně vykreslené charaktery hlavních postav, atmosféry historického hotelu v Moskvě a jeho proměn v čase. Trocha gastronomie, něco nových informací z ruských dějin a ruské literatury. A okouzlující hrabě Rostov! Na to, že je autor Američen, vykreslil ruské postavy skvěle. Knihu si nechám a určitě se k ní někdy s chutí vrátím.

02.05.2018

Osud „bývalého člověka,“ hraběte Rostova, člověka neuvěřitelného šarmu, vzdělaného, znalého etikety, naprosto nehodícího se do nové sovětské společnosti, který ale přece najde svůj smysl života i přátele v domácím vězení luxusního moskevského hotelu Metropol. První dvě knihy pro mě naprosto jedinečné, pak už se mi zdála ta dlouhá desetiletí, včetně takřka nezměněného personálu hotelu v tom ruském dějinném kolotoči hodně nepravděpodobná… Možná i trošku pohádka, možná pohled růžovými brýlemi, ale chytré, úžasně vtipné, pohled na ruské dějiny i ruskou literaturu trochu jinak. Hraběte prostě nešlo si nezamilovat.
Váhala jsem s hodnocením, ale ta kniha je výjimečná a budu se k ní vracet…

„ ,Výtah nebo schody, pánové?´
Vojáci si vyměnili pohled, pak mrkli na hraběte a nakonec znovu jeden na druhého – zjevně byli na vážkách.
Na bitevním poli to budou mít těžké, uvažoval hrabě, když se ani nedokážou rozhodnout, jak se dostat do třetího patra.“

„Navzdory drtivému vítězství bolševiků a proletariátu nad privilegovanými vrstvami nebylo pochyb o tom, že i oni začnou co nevidět pořádat recepce a bankety, možná jich nebude tolik jak za Romanovců – žádné podzimní plesy a diamantová výročí –, ale něco jistě slavit budou, ať už sto let od vydání Kapitálu, nebo stříbrné výročí Leninovy bradky. Sepíší seznam hostů, který následně zkrátí. Dají natisknout a doručit pozvánky. Poté, jakmile se shromáždí kolem velkolepého kruhu stolů, noví státníci pokývnou hlavou, aby upozornili číšníka (a přitom nepřerušili zdlouhavou přednášku z úst některého ze svých kolegů), že si dají ještě několik výhonků chřestu.
Neboť okázalost je síla houževnatá…“

02.04.2018

Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké...

Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný:

"Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti."
(str. 111-112)