Gepard
Giuseppe Tomasi Di Lampedusa
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/147486/bmid_gepard-Oh4-147486.jpg
4
113
113
Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Ikar (SK)Originální název:
Il Gattopardo, 1958
více info...
Přidat komentář
Vydání z roku 1968 je uvozeno předmluvou plnou spoilerů, která předpokládám měla ve své době poskytnout politické krytí. Román někoho tak reakčního, jako byl starý italský kníže, nebylo lze zaštítit jen v doslovu, musela to asi být předmluva podepsaná někým úctyhodným, a to rovnou v evropském měřítku (domácí odborník by byl v tomto případě nestačil). Záštitou se tedy stala dostatečně levicová persona Louise Aragona, pyšně podepsaného jen příjmením. Jen se domýšlím, ale nenapadá mě, jak jinak to mohlo být. Velký komentátor v nevelkém románu našel dostatek pokrokových tónů a podotkl, ostatně celkem smysluplně, že postava románu, jeho autor a smysl celé knihy nejsou totéž.
První třetina až polovina románu na mě zapůsobila silně podmanivě, pak už to dojelo tak nějak setrvačností, s mírným kodrcáním přes řadu redakčních nedostatků, která je na tehdejší vydavatelskou praxi (stotisícový náklad pod státní kulturní protekcí) až překvapivá. Nevychytané překlepy někde pozměňují i podobu vlastních jmen nebo význam slova, a co horšího, čtenář netuší, jakými chybami může být při této úrovni nedbalosti poznamenán sám překlad z italštiny.
Ale pryč už od vydavatelských aspektů k románu samotnému. Je to opravdu tradiční způsob psaní, chronologický se statickým a vševědoucím vypravěčem a není to na škodu. Že takové vyprávění chceme a užíváme si ho, je asi antropologická danost. Je to pomalé? No jasně, ale tak se buduje svět, který můžete jako čtenáři mít rádi. Jistě to není kriminálka, kde se hned na druhé stránce najde tělo. Shodou okolností se jedno najde na páté, ale nikdo ho tu moc neřeší. Nevyčítal bych autorovi pomalý rozjezd, ovšem že se v rozpracovaném světě ani nic moc nestane, je docela pravda... Také to tak úplně není pravověrně historický román; jak poznamenává i předmluva, silně se tu do smýšlení a jednání postav roku 1860 promítá o jedno století pozdější pochopení. Lze pochybovat o tom, že by právě probíhající zánik své historické třídy někdo tou dobou tak průzračně pociťoval. Ale nevadí, na sluncem spalovanou Sicílii nás to s předstihem několika generací před kmotrovsko-mafiánskými příběhy přenáší pěkně. Základní představa o dějinách Itálie v 19. století samozřejmě pomůže.
Literární paralely vidím dvě. Na Williama Faulknera román upomíná svým psychologickým studiem jižanství, postavami bohatnoucích pragmatiků v odumírajícím starém světě (srovnej dona Calogera s Faulknerovou rodinou Snopesů) a metodou časových řezů až do hořkého konce o desítky let později (Faulnerův román Absolone, Absolone!). Ovšem bez vypravěčského experimentování, změn perspektivy nebo dlouhatánských faulknerovských souvětí. Kdo by se pak chtěl hlouběji a na déle ponořit do podobné atmosféry soumračně zanikajícího šlechtického světa hostin, plesů, lovů, romantických vztahů a vysoké politiky, ať čte Mikuláše Bánffyho, román „Byli jste sečteni“. (Ano, tady si přihřívám svou nakladatelskou polívčičku.) Tím, jak opožděný byl společenský vývoj v habsburské Transylvánii oproti Itálii Tomasiho di Lampedusy, stalo se možným, aby Bánffy o tomto světě psal z vlastní přímé zkušenosti, a přitom už vypravěčským jazykem dvacátého století.
Ještě jedna poznámka k vydání z roku 1968: líbí se mi papírová obálka knihy, což jsem si u titulů z podobného období řekl dosud málokdy. Zřejmě stejný časový posun vkusu, s nímž se nepotřebné krámy stávají esteticky oceňovanými starožitnostmi.
Prostřednictvím tohoto historického románu jsem se přesunula do Itálie a Sicílie poloviny 19. století. Dostáváme se do epochy, která končí a a nahrazuje ji svět jiný. Don Fabrizio, sympatická postava, mě svým vtipem a šarmem okouzlil a jeho pozoruhodný osud stojí za přečtení. Kniha mě zaujala a líbila se mi.
Jedním slovem nádhera. Nečetl jsem moc lepších románů. Překrásný exkurz do doby, kdy jeden svět končí a nahrazuje ho pomalu jiný. Změna, která musí přijít, aby vše nakonec zůstalo stejné. Oceňuji i kvalitní překlad pana Pokorného (Odeon).
Kniha, kde nenajdete moc dialogů, ale v popisech se dozvíte všechno, co potřebujete vědět. O postavách. O sicílii. O životě. O epoše, která odchází spolu s donem Fabriziem.
Jsem ráda, že jsem si většinu komentářů přečetla až po přečtení knihy. Řadím se k těm, kterým se líbila. Její melancholický závěr ve mně bude ještě chvíli "brnět". Doufám, že několik nicneříkajících vět DK opět neoznačí jako spojler, který prozrazuje děj
***********
Neboť teď se dálo něco jiného, úplně odlišného. Seděl v lenošce, dlouhatánské nohy zabalené do přikrývky, na balkóně hotelu Trinacria a cítil, jak z něho život vyprchává v dlouhých vlnách s hučením podobným hučení rýnského vodopádu. Bylo poledne jednoho pondělí koncem července a pod ním se rozprostíralo palermské moře, kompaktní, olejovité, netečné a nepravděpodobně nehybné, natažené jako pes, který se snaží učinit se neviditelným před pánovými hrozbami. Ale nehnuté kolmé slunce stálo tam nahoře rozkročeno do široka a nemilosrdně je bičovalo. Bylo naprosté ticho. V oslnivém světle neslyšel jiný zvuk než niterný zvuk života, který prýštil pryč od něho.
Prvních padesát stran tohoto díla se mně tajil dech nad fascinujícími přirovnáními a detailními popisy věcí, prostředí i myšlenek protagonistů. Jenomže posléze se ukázalo, že nic jiného Gepard nenabízí. Žádná zápletka, nezajímavé figury včetně rádoby úžasného knížete Fabrizia (nejspíš autorovo alter ego) a absolutní rezignace na alespoň náznak nějakého děje. Pouze stále nudnější popisy a postupně čím dál více kulhající přirovnání. Spíš než románem bych ten text nazval literární exhibicí pro obyvatele jižní Itálie. Pro mne však celkově velké zklamání. Nicméně podle komentářů to jiní čtenáři vidí odlišně, a já se s nimi přít nebudu, protože to možná jsou horkokrevní Siciliáni :-)
Nádherný román, který na malé ploše obsáhne tolik závažných témat a myšlenek, s nezapomenutelnou postavou dona Fabrizia, knížete Saliny... A filmová verze od Luchina Viscontiho z roku 1963 je mistrovským dílem italské kinematografie, jednou z nejlepších adaptací, výpravnou, epickou, s hvězdami Burtem Lancasterem, Alainem Delonem a Claudií Cardinale (nezapomenutelné scény, když se Claudia Cardinale jako Angelica poprvé objeví u Salinů a hned na sebe svojí krásnou strhne veškerou pozornost, stejně jako pak ve scéně z plesu na konci filmu; nebo scéna, v níž Tancredi (Delon) a Angelica bloudí neobydlenými částmi paláce Salinů v Donnafugatě...).
Přečteno před řadou let. Nostalgická a umělecky precisně zpracovaná vzpomínka na dobu, která odchází a již z větší části odešla. Nebo snad platí, že "musíme změnit všechno, aby se nezměnilo nic ?"
Spolu s románem Labuť od Vassalliho asi nejzdařilejší román z prostředí Sicílie. Krásné popisy a děj, který osciluje mezi nostalgií a realismem. Velmi jemná drobnokresba hlavích protagonistů. Je to možná místy takové moc salonní, ale na mě to působilo silně, ta pečlivost autora, který navíc pocházel z urozené rodiny, takže věděl o čem píše. Zároveň Gepard nepůsobí jako nějaký pastiš na ztracenou minulost. Chtělo by se napsat, že ať už je život sladký nebo hořký, jde vždycky dál než my, a často jinudy, než bysme chtěli. Doporučuji.
PS - Doporučuji si přečíst po Gepardovi Labuť. Je to ostrý kontrast. Stejná země, stejní lidé, ale jiné podmínky, už jiný stát a jiný mrav. Sicílie, a chtělo by se říct celá Jižní Itálie, je země obrovských kontrastů.
To, co mě k románu Gepard přitáhlo, byla poměrně atraktivní anabáze jeho vzniku: byl napsán za několik měsíců sedmdesátiletým vévodou z Palmy, knížetem z Lampedusy těsně před jeho smrtí, nalezen v pozůstalosti a posléze vydán přispěním dědiců. Mezinárodní úspěch a Zlatá palma z Cannes za filmovou podobu jsou už perličky navíc. Jenže… už po několika prvních stranách jsem nabyl přesvědčení, že moje očekávání budou krutě a nemilosrdně zklamána. To se bohužel následně potvrdilo. Byť je gepard jedna z nejúžasnějších divokých šelem, Tomasiho román, jenž si ho jako symbol sicilského šlechtického rodu Salinů vetkl do názvu, zůstal tomuto faktu propastně vzdálen. Vila u Palerma, panství v Donnafugatě, vesnice San Cona a palác Ponteleonů jsou dějišti zcela osamocených, nepropojených a prázdných epizod, které nepřinášejí ani jediný světlý moment, na který by bylo možné upnout pozornost a nechat se jím vést napříč bouřlivou historií. Scény jsou bezzubé, charaktery nedotažené, děj žádný, o napětí ani nemluvě. Dvě hvězdy jen za snahu a neokoukané prostředí.
Skvost, jeden z nejlepších románů, brilantně napsaný, obsahující řadu břitkých a výstižných charakteristik sjednocující se Itálie a těch, kteří byli u toho. Don Fabricio je nádherná postava, byť sympatie k ní byly u mě probuzeny už Viscontiho filmem. Také Tancredi je osobnost, kterou si musí čtenář zamilovat, byť jeho hodnocení není jednoduché. Co však je na této knize nejcennější, je zasazení historického děje do hlubších, duchovních souvislostí. Hlavní postavou, dá-li se to takto říci, jsou dějiny jako takové - se všemi peripetiemi, náhodami, knížaty i zbohatlíky. Dějiny, které existují jaksi nadčasově, což se autorovi daří vyjádřit letmými zmínkami o osudu postav či domů v budoucnosti. Jak silně zní úvaha Dona Fabricia o tom, že jeho potomci, kteří budou žít v roce 1960, ho už vlastně nezajímají - to že se ho už netýká. Dějiny jsou víc než lidský osud. A co je pak tedy v tom jednom lidském životě důležité? O tom je román.
A pak je tu Sicílie, země, která snáší všechny události neklidných dějin. Charakteristiky Sicilanů, které pronáší kníže, jsou naprosto dokonalé a výstižné. Škoda, že autor nebyl Čech - co by asi napsal o nás a našich dějinách?
Velký zážitek!
Našla jsem tuto knížku jednoho dne na poličce na chodbě před knihovnou v našem městě. Osvícené knihovnice než by vyhodily vyřazené knížky, tak je tam už dlouhé roky dávají pro takové jako jsem já. Tak jsem si ji spolu s životopisem Alexandra Fleminga odnesla domů, abych si ji přečetla. A hele, jak dobré knihy se najdou vyřazené před knihovnou!
Vyprávění o zásadním období pro Itálii v letech 1860-1861, o době Giuseppe Garibaldiho, o tom, jestli Sicílie byla, nebo nebyla Itálie.
Staré pořádky mizí nenávratně do historie, aby uvolnily cestu těm novým, dravým. To, co bylo neměnným zákonem, je rozbito na prach a starý kníže, jehož rod Salina má ve znaku geparda, se marně snaží zvrátit kolo dějin. A z veškerého marasmu, (ne)morálky, divokých změn, dravého egoismu nových zbohatlíků pomalu a s vrčením zvedá hlavu sicilská mafie... Konečně dostala svoji šanci...
Rámec těmto historickým změnám tvoří Garibaldiho vylodění na Sicílii, ale události podobné těm v knize, se staly už tolikrát na tolika místech! Jen kulisy se mění, charaktery ne! Už navždy mi zůstal v hlavě citát, který říká starý unavený kníže, marně vzdorující době:
VŠECHNO SE MUSÍ ZMĚNIT, ABY SE VLASTNĚ NIC NEZMĚNILO...
Kolikrát jsem si tohle říkala při různých politických a společenských kotrmelcích u nás, ale i v cizině! Co to bylo jen od Sametové revoluce řečí o nových pořádcích a jak bude všechno jiné, lepší! A já si řekla to, co starý kníže.
Myslím, že kniha je neprávem pozapomenutá. Škoda. Stojí za přečtení.
A mimochodem film Gepard podle ní natočený Luchino Viscontim, to je učiněný herecký koncert Burta Lancastera, Claudie Cardinale a mladého Alaina Delona.
P. S. Knížku jsem po přečtení dala zase na podobnou poličku volně k dispozici někomu dalšímu... :-)
Líbilo se mi, že hodnota tohoto historického románu nezůstává pouze u vylíčení dějů a postav v konkrétním čase a prostoru (jakkoli i v této klasické roli byl pro mě užitečný – o procesu sjednocování Itálie z pohledu Sicilanů jsem toho věděl jen velmi ... no vlastně skoro vůbec nic :-), že v postavě hraběte Fabrizia ukáže i něco nadčasovějšího, než jen popis hlavního hrdiny, vypořádávajícího se s úbytkem sil a vitality a se změnou poměrů ve své zemi.
Don Fabrizio chápe nevyhnutelnost své situace, trochu s tím novým i sympatizuje, ale srdcem a svojí osobností je na straně původního režimu (ne režimu ve smyslu konkrétního státního zřízení, ale obecně na straně světa jistých konzervativních hodnot) - a tak vlastně nepatří pořádně tam ani tam, ale k jeho povaze (a k povaze jeho role ve společnosti, kterou akceptuje: on žije takovou svoji specifickou sicilskou noblesse oblige) se nehodí stáhnutí se do soukromí. Takže je trochu jako Pseudo-Lot v Čapkově apokryfu, Vančurův Megalrogov nebo – volněji – jako některé Greenovy postavy (třeba dvojitý agent z Lidského faktoru): vidí zkázu svého světa, ale nezbývá mu než zahynout s ním. A ani se tomu nebrání, vždyť žít jinak by znamenalo popření sebe samého.
Nejvíc zajímavý (a také srozumitelný) pro mě byl Fabrizio v kontrastu se zbohatlíkem Calogerem, symbolem nastupující epochy: „Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dva jsou čtyři. Pro sta pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných lidí čest, řádnost, a dokonce dobré vychování, postupoval pralesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje úkryty zvěře, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil.“
Ještě slůvko k literárnímu stylu: chvíli jsem si na psaní knížete Tomasiho zvykal, občas byl trochu příliš strojený (divan zasténal pod jeho vahou atp.), ale celkově na mě zapůsobil velmi dobrým dojmem svěžího a suverénně vyprávěného příběhu, kde nic zásadního nechybělo ani nepřebývalo. Nadbytečnou se mi naopak jevila předmluva Louise Aragona, která nejspíš sloužila jen jako jakási „ideologická průvodka“, protože pochvalné věty uznávaného komunistického autora jistě pomohly ukonejšit československou cenzuru – ale jinak (svým vnucováním komunistického vidění světa do klasického románového příběhu) sloužila pouze jako nezamýšlená ilustrace poměrů v druhé polovině minulého století.
Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...
Zvláštní historický román, popisující Sicílii v době, kdy Garibaldi bojoval za sjednocení Itálie. Dílo G.T. Di Lampedusy je vysoce ceněno, ale u mne bohužel nenašlo příslušnou odezvu. Specifický styl autora mi nedovolil se úplně soustředit na obsah, přesto přiznávám, že příběh dona Fabizia byl pozoruhodný.
Viděla jsem i film podle knihy natočený, který byl o něco pochopitelnější.
Dávám za tři.
Skvělý román noblesního stylu s nostalgií postupující změny v době po Garibaldových bojích za sjednocení Itálie 1860 - 1910.
Sicílie - Palermo, ještě ani zmínka o mafii, ale po přečtení se dá pochopit ten naturel, ve kterém se zrodila.
Patriotismus ostrovanů je tu v krvi a naturel se nemění.
Citace:" Nebylo dovoleno nenávidět nic než věčnost."
Vulgárnost nevědomců mu řekla ze všech pórů."
"Nikdy nebyli tak nejednotni, jako když byli sjednoceni."
"Vedl ji do středu smyslné smršti."
Uchu lahodící poslech z audiočetby, s představou filmových hrdinů A. Delona a C. Cardinálové, byl fajnový zážitek.
(Jen pro změnu v roli hraběte jsem si vysnila Roberta de Nira.)
Film jsem zatím neviděla, ale ty popsané pocity a emoční hnutí by mi ve filmu určitě chyběly.
Super.
Podle mě nejlepší historický román vůbec. Monumentální freska zachycující historickou a společenskou proměnu Sicílie na prahu nové doby pomocí příběhu šlechtické rodiny.
Kniha, kterou bych hodnotil 3-4 hvězdami. Ze způsobu psaní, vyprávění a především použití jazyka bych řekl, že autor měl rád spisovatele 19. století, jejich styl, který bych řekl, že je z knihy patrný. Kniha se i proto nečte lehce.
Trvalo mi několik dní, než jsem se prokousal začátkem - asi 20 stran. Nejdřív jsem je přečetl, pak po cca 2 dnech pausy jsem vůbec nevěděl, co jsem četl a musel začít znovu. Text je tak nezáživný a nudný, jak jen může být někdy vypravěč, kterého nejste schopni vnímat, nevíte, o čem vlastně mluví a nakonec vás uspí, i když jste předtím byli svěží. Román se později občas rozjede i do čitelné podoby, ale celkový dojem je ten, že na 210 stranách jsem se dozvěděl opravdu strašně málo o Sicílii a jejích lidech, o historii. Umělecký přínos díla byl pro mě také prakticky nulový. 45%, 2. 4. 2019.
Štítky knihy
19. století zfilmováno italská literatura Itálie Sicílie rozhlasové zpracování Giuseppe Garibaldi, 1807-1882 risorgimento (sjednocení Itálie, 1815-1870) poslední kniha autora
Velmi podmanivé vyprávění o dobách minulých, které smete nekompromisní vlna pokroku a společenských změn - kolotoč, který se takto točí neustále dokola, co je svět světem. Fabrizio, představitel starých obyčejů a zvyklostí, jenž je však připraven přijmout nové smýšlení a pořádky - co mu také jiného zbývá, je velice sympatická postava, jejíž prostřednictvím je čtenář uveden do pocitů a tísní samotného autora, který je do jisté míry sám hlavním hrdinou tohoto historického příběhu ve skrytu hovořícím o pochmurné přítomnosti plné nežádoucích novot a nevyhnutelných změn.