Gertruda / Malý svět

25.10.2021

Pomalu se vracím k Hesseho dílu, s pozměněnou optikou, s vědomím celku, a musím se přiznat, že se Gertruda pro mne stala zvláštním překvapením; jednoznačně zde rezonuje Hesseho zkušenost s prvními krůčky literární slávy, kterou zde prožívá skrze svého skladatele. (Paralela opery a románu je milá.)
Z hlavní postavy cítím, více než cokoli jiného, určitou bezcitnost, možná i určitý druh parazitování na svých přátelích a rodičích. Plácá se odnikud nikam, sem tam něco zkomponuje, ale neustále se utápí v nejistotě, v otázkách, v bezradnosti a neupřímnosti. Jenže nelze kritizovat bez přihlédnutí k dobové morálce, k představě, nám možná již poněkud vzdálené, že existují v mezilidských vztazích témata, o nichž se nehovoří, a do kterých nikomu nic není.
Bohužel pan Kuhn, ani po dramatickém zážitku s přítelovou smrtí, ani po předchozím okamžiku, kdy zjišťuje, že ho přítel měl raději, než sám očekával, ani v tomto prozření se mu nepodaří překročit svůj stín a do posledních slov románu zůstává zakuklen a vláčen "dějinami".

05.09.2018

Gertruda: Asi nikoho nepřekvapí, že se má preference děl Hermanna Hesse bude v průběhu čtení jeho tvorby měnit. Takže, pokud je Petr Camenzind mým nejmilejším, Narcis a Goldmund nejlepším, pak Gertruda je románem nejsilnějším.
Je neuvěřitelné, jak Gertruda plynule, ale v mnohém překvapivě, navazuje na předchozí sérii povídek Tento svět. V tomto přechodu podle mého spočívá největší Hesseho kouzlo: totiž, že s každým dílem dokáže překročit svůj stín a posunout svá pozorování a popisování světa, takže čtenáře nenudí zaběhlými stereotypy.
Nádherná opozice hlavních postav, mrzák a obsazovaný zpěvák v plné síle, ženy milující a žena milovaná, to vše může znít, takto napsáno, jako červená knihovna, ale v podání Hesseho jedinečného zkoumání světa je to prostě opět nesmírně silná skládanka osudů.
"Spokojeně jsme se na sebe dívali a nechávali věci nevyřčené."

Malý svět: protože jsem si musel udělat poznámku ke Gertrudě, tento soubor povídek stále čtu, ale zdá se mi, a je to opravdu jen pouhá domněnka, že v povídce Walter Kömpff klíčí budoucí osudové stigma Goldmunda - totiž genetická výbava versus rodová tradice.
Vlastně je celý soubor povídek o vzepření se - ať už krvi, tradici, osudu nebo jen náhodě. Musím se přiznat, že jsem v těchto povídkách našel velké zalíbení, hlavně proto, že jsou mi tématicky velmi blízké. Obzvláště trefná kritika měsťáckého života v povídce Návrat domů.

" Nějaký čas ještě lidé o jeho konci mluvili. Ale málokteří pociťovali něco z toho, co bylo jeho osudem. A málokteří mysleli na to, jak blízko my všichni přebýváme u temnoty, v jejímž stínu zabloudil Walter Kömpff."

Ale vůbec nejlepší povídkou je Ladidel; hlavně proto, že v krásném pojetí obsahuje veškerá témata, kterými se zabývá celý tento díl Souborného díla: Lásku, bolest, ponížení, objevování, napravení, opuštění zaběhlých pořádků. A má, překvapivě, dobrý a uvěřitelný konec.