Golet v údolí
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/530515/bmid_golet-v-udoli-65aa799e49c49.jpg
4
297
297
Golet v údolí je povídkový soubor českého spisovatele Ivana Olbrachta z roku 1937. Sestává ze dvou povídek a jedné novely (Zázrak s Julčou, Událost v mikve a O smutných očích Hany Karadžičové), které se odehrávají v malé židovské vesnici Polana na Podkarpatské Rusi. Slovo golet znamená v hebrejštině exil a je zde použito coby označení pro zmíněnou vesnici.... celý text
Přidat komentář
Kdysi v pravěku jsem četla k maturitě. Povídky jsou krásné, tajemné, do dneška nezapomenutelné.
Tři povídky o životě na Zakarpatské Rusi ve vesnici Polaně, kde v souladu se svým náboženstvím a zažitými zvyky žijí pospolu židé. Reálně nastíněný obraz života chudých i bohatých, dodržující pevnou víru v boha a tradic, kdy nikdo nic nikomu neodpustí, dluhy, smlouvání, pomluvy, odpor ke gójům, všemu nežidovskému, závist a vzájemná nenávist mezi rodinami. Příběhy jsou poeticky laděné, krásně vypodobněná vesnice i okolní příroda, toto vše dodává knize tu správnou atmosféru. To jak místní židé vnímají svou víru je nejvíce poznat v poslední povídce O smutných očích Hany Karadžičové. Nechybí zde ovšem klasický židovský humor a vtipy, které mám moc rád a ve kterých se snoubí životní pravdy.
"Víte co je sionista? To je Žid, který za peníze druhého Žida posílá třetího Žida do Palestiny".
Zajímavý výlet do podkarpatské vesnice Polana a nahlédnutí do života tamních židovských obyvatel. Pro mnohé jejich zvyky jsem absolutně neměla pochopení. A nejvíc mě zasáhla třetí povídka O smutných očích Hany Karadžičové. To, co se událo na konci, to mysleli opravdu vážně??
Kniha splňuje 2 témata loňské výzvy: zakázaná láska a více než 5 CZ vydání.
Very nice kniga. Ty ortodoxní židové nejsou tak nezajímavý. IAS je ta kniha fakt solidní
Soubor tří povídek z prostředí židovského goletu (osady) na Zakarpatské Rusi z období, kdy byla tato oblast součást Československa. Poetické, autentické a velmi duchovně hutné vykreslení uzavřenosti a hlubokého spiritualistického ukotvení života jejich obyvatel, s jejich rigidními a svazujícími zvyky, které je provází "od kolébky do hrobu". Vrcholem sbírky je dle mého povídka "O smutných očích Hany Karadžičové", která má velmi dramatický průběh a v podstatě (alespoň v duchovní rovině) tragický závěr.
Svým způsobem smutné či maximálně hořkosladké vyznění povídek. Z mého pohledu jeden z vrcholů Olbrachtovy tvorby.
Na Golet v údolí se neprávem zapomíná. Hlavně kvůli úspěchu muzikálu Balada pro banditu, kvůli kterému se nečte ani jeho úžasná a uhrančivá předloha Nikola Šuhaj loupežník. A stejně tak tady. Možná za to může ten nesrozumitelný titul Goletu, který prostě připomíná golema, a pokud se nevyznáte v jidiš nebo židovské kultuře, tak vlastně nevíte, o co jde. Ale když si vezmu jaký úspěch má u nás Ephraim Kishon se svými židovskými příběhy a anekdotami, tak mě skutečně mrzí, že tenhle skvost plný jemného humoru, ironické charakterizace, ale i neskutečného jiskrného básnivé jazyka a bujné obrazotvornosti stojí někde v koutě. Čteno několikrát.
Kniha se mi četla hůř, ale to se dalo očekávat. První povídka mě nebavila a ani jsem nepochopila, co je na ní směšné. Druhá a třetí byly perfektní, hlavně Hana Karadžičová.
Tato kniha se mi špatně četla a spíše mne nebavila. Ale na konci jsem byla konečně u vytržení z neuvěřitelné síly židovské “symbiózy” s bohem. Vlastně jde o vyjímečné téměř autentické svědectví o hloubce jejich tradic a skutečné přítomnosti boha, který ovládá jejich životy v dobrém i zlém. Ale musí se to dočíst až na konec Hany Karadžičové. Pak přijde něco, co ateista nechápe, může tím být ale vykolejen.
Moc pěkné čtení. Obloukem zpět k doporučené četbě ve věku, kdy ji teprve mohu náležitě ocenit, vychutnat a pochopit... Ivan Olbracht je pro mne objevem tohoto roku. Po Biblických příbězích Golet v údolí. Oobojí se mi moc líbilo.
Dokonalý ponor do děje, který se odehrává v zakarpatské Polaně, židovské obci. Popisuje životní rytmy, názory, zvyky a hlubokou, vším prostupující víru. Střet tohoto ortodoxního, po staletí stejného a chudého světa se světem západním, jakým byl po první sv. válce druhý konec republiky.
Krásná kniha, všechny povídky se mi líbily, nejvíc ovšem o Haně Karadžičové. Velmi vtipná je stať o natáčení Marijky nevěrnice v dodatcích – neuvěřitelná historie. (Z filmu jsem nerozuměl skoro ničemu, česky je tam tak jedna replika z dvaceti. Ale bylo zajímavé vidět, jak tehdy vypadali ti lidé, o kterých Olbracht píše.)
Stejně jako kolega “učtese” jsem ráda, že jsem si tuto knihu přečetla až ve vyšším věku. V mládí by mne asi nezaujala, zatímco teď mi přijde nádherná - příběhem, vypravěčským stylem i krásným jazykem. A také není špatné si připomenout, jak se žilo před necelými sto lety v některých oblastech naší republiky.
Ani Nikola Šuhaj, ani Anna proletářka, tohle je Olbracht, kterého byste měli znát. Krásné, čtivé, zábavné příběhy psané jazykem, který těší.
Skvělá a čtivá kniha.Tak nějak s věkem přicházím na chuť klasické literatuře.Jako první jsem viděla stejnojmenný polozapomenutý film a ten mě tak nadchnul že jsem si musela přečíst i jeho knižní předlohu.
Co bylo normou české literatury v meziválečném období, je i u Olbrachta - vybroušený jazyk. V první - příjemně humorné povídce - říká hned na první stránce, že "obchod je zároveň zábavou", a čtenář cítí, že pro něj je zábavou i psaní... Olbrachtova Polana je pro dnešního čtenáře sice vzdálená a možná i nepochopitelná, ale celkem představitelná. Tradiční kvalita, viditelně jiná než plakátová Anna proletářka.
Nádherná kniha, která objasňuje a přibližuje mnohé náboženské židovské tradice, které utvářejí celý život Židů ze zapadlé zakarpatské obce. Krásně vystihuje jejich mentalitu, sepjatost s předky, s krajinou, zvířaty, duchovní přesah lidského života. Klasická krásná literatura, vůbec to není suchopárné čtení, má to atmosféru a po přečtení je hodně o čem přemýšlet. Čítávám opakovaně v nepravidelných intervalech a vždy mě potěší.
Dechberoucí atmosféra, jiná než v Šuhajovi, diametrálně jiná, než třeba v Žaláři nejtemnějším, ale úplně stejně dechberoucí.
Mrzí mě, když čtu na internetu šablonovité rozbory typu: "kniha kritizuje náboženskou radikalitu" apod. Já si myslím pravý opak, že nás autor uvádí do neznámého myšlenkového prostředí, aby nám pomohl je chápat. Kdyby závěr knihy nebyl závěr, ale začátek, bylo by snadné chování Polanských odsoudit. Ale když člověk nahlédne do jejich života, vidí, že se tady pouze potkávají dva světa, jež se nemůžou pochopit.
A co na Olbrachtovi obdivuju nejen v této knize: myšlení toho světa, který je mi myšlenkově vzdálenější, chápu najednou lépe než toho, který by mi měl být vlastní.
Část díla
O smutných očích Hany Karadžičové
Událost v mikve
Zázrak s Julčou
1937
Autorovy další knížky
| 1991 | Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 | Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Tuto knihu s třemi Olbrachtovými povídkami jsem přihodil v antikvariátu do košíku při hledání knihy na písmeno G. S židovskou tématikou jsem se setkal spíše okrajově a tak to bylo pro mě téma doposud neprobádané. O té více jsem v vzadu ocenil slovníček.
Kniha se skládá ze tří povídek rozdílné kvality. Začíná knihou Zázrak z Julčou, kterou bych ohodnotil jako lepší průměr. Prostý lidský děj, kladný konec, neurazí, nenadchne. Poté následuje povídka Událost v mikve, která mně osobně přišla naprosto příšerná a i při její délce jsem ji četl hodně dlouho a jednou u ní i usnul. Děj téměř neexistoval, téma mně nepříjemné, povídka rozvláčná a nudná. Jiný ji možná ocení, ale mě nenadchla. A třetí, poslední a nerozsáhlejší povídka O smutných očích Hany Karadžičové se mi líbila asi nejvíc. Mělo to děj, mělo to spád, dobře se to četlo, bylo to napínavé, člověka zajímalo co se bude dít dál, jak to dopadne a stránky ubývaly nebývalým tempem. Pokud bych měl knihu číst znovu, asi bych se pustil jen do této jedné povídky.
Souhrnně Zázrak s Julčou 2,5/5, Událost v mikve 0/5, O smutných očích Hany Karadžičové 4/5. Zprůměrovaně 2,5/5 45%