Golet v údolí
Ivan Olbracht (p)
Soubor povídek z Podkarpatska, jejichž děj se odehrává v izolovaném prostředí židovské obce, kde lidé žijí po staletí neměnným způsobem uprostřed pověr a zaostalosti.
Přidat komentář
Musím se přiznat, že mě ze začátku kniha moc nebavila. Bylo na mě vychrleno mnoho židovských a pro mě neznámých slov, ve kterých jsem se začala ztrácet. Také prostředí mi přišlo cizí a zvláštní. Ale asi ve čtvrtině knihy jsem se začala orientovat v postavách i výrazech a kniha mě začala zajímat a bavit. V polovině už jsem se na čtení těšila. Některé pasáže jsou naprosto úžasné, ať už krásné líčení, úvahy nad pravostí Boha nebo dramatický konec knihy. Nakonec jsem byla taky ráda, že jsem něco pochytila právě z židovské kultury, osvojila jsem si jednotlivé pojmy a poznala, kam až může dojít víra. K jakémusi fanatismu, kdy se náboženství stává drogou, která umožňuje snášet přicházející životní tragédie lehčeji, ale která brání chudým Židům spojit se s chudými jinověrci do boje proti svým vykořisťovatelům. Sama bych se tedy k četbě knihy neodhodlala, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Na závěr jeden citát z knihy:
… „Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli: Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši.“
Zase tak nejhorší to nebylo. Pro mne to byl zajímavý a nezvyklý pohled do židovské komunity a vůbec života na tehdejší Podkarpatské Rusi.
Štítky knihy
Židé povídky zfilmováno zvyky a obyčeje Podkarpatská Rus židovské tradice
Část díla
Autorovy další knížky
1991 | Biblické příběhy |
2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
1937 | Golet v údolí |
1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
1963 | Žalář nejtemnější |
Každá povídka mě postupem času začala bavit. Myslím, že žádná z nich nijak nevyniká ani nepokulhává za jinou.