Goya
Lion Feuchtwanger
Román zachycuje dramatický životní i umělecký zápas velkého španělského malíře a současně i dobu na přelomu 18. a 19. století, dobu prosvětlenou novými humanistickými myšlenkami, které ve Španělsku, prostoupeném temným náboženským mysticismem nalézají živnou půdu a formují jak osobnost, tak i Goyovo dílo.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1966 , Mladá frontaOriginální název:
Goya oder der arge Weg der Erkenntnis, 1951
více info...
Přidat komentář
Udělal jsem si radost a konečně si přečetl tuto úžasnou knihu, kterou je nutno číst i mezi řádky. Je "zalidněna" množstvím postav a proto jsem zpočátku přebíhal k wikipedii. Zde je dobré si prohlédnout zejména obraz početné rodiny krále Carlose IV., který "milostivě" dovolil malíři, aby se nenápadně a v pozadí a šeru také zpodobnil.
Sebekriticky přiznávám, že jsem toho o malíři jménem Francisco de Goya y Lucientes moc nevěděl. Autor s něčím podobným počítal a rozvíjí svůj příběh krásnou řečí dovršenou poeticky na konci každé kapitoly. Nadčasovost knihy vidím ve vykreslení španělské inkvizice, v čele s Velkým Inkvizitorem . Opakování můžeme spatřit po skončení I.sv.války v Německu a růstu nacistické strany. Hned vedle nový stát SSSR a opět s Velkým Inkvizitorem Džugašvilim alias Stalinem a po II.světové válce s jeho satelity včetně Československa. Dějiny nelžou, připomínají to děsivé počty mrtvých. Ale zpět ke knize.
Kromě hlavního hrdiny - "bohem" nadaného malíře, čtenář sleduje intelektuální boj inteligentní královny Maríe Luisy (vedle které je král prostoduchý strýc, milující své metály a množství hodinek se zlatými řetězy) s premiérem,kterým je don Manuel Godoy, vychytralý děvkař, jeho opakem je chytrý, ale mírný poradce don Miguel Bermudez a jeho Lucía . Právě oni pomohou Goyovi v hrozícím sporu s inkvizicí . Jde o sbírku jeho karikatur osob od nejvyšších postů na trůnu, přes grandy až po nejnižší patra společnosti. Je mu jasné, co může veřejné vydání sbírky kreseb způsobit. Přesto knihu nazvanou Capricios vydá.
A co k tomu královna ?
Kdo do takové vidí hloubky, to je člověk nebezpečný. Ona však před ním strach nemá. Psi štěkají, karavana jde dál. María Luísa je skorem ráda, že ten malíř žije. Královna a její malíř druhové jsou, spřízeň duší, oba ze fládru jsou smělců.
Neviděl jsem Formanův film, ale jsem rád, že nemohu srovnávat.
Samozřejmě děkuji alef a Lectorovi za inspiraci.
Tohle prožít, pak máte opravdu nárok na piedestal, který Goya má. Tohle prožít, pak máte nárok aby o vás psal takový profesionál jako pan Feuchtwanger. Děkuji.
Psychologicky brilantní a velmi živý popis Goyovy osobnosti, vztahů s nejbližším okolím a k době, ve které žil.
Knížku nemůžeme hodnotit jinak než slovem dokonalá. Přibližuje osobní vývoj Francesca Goyi, který vygradoval v jeho kresbách realistickým nadhledem nad světem, jehož byl účasten. Podrobnými popisy nás seznamuje s celým zákulisím královského dvora. A samozřejmě, nelze opomenout věčně přítomnou církev, která si ve Španělsku držela výjimečnou pozici (měla bych napsat .. drží .. pod neuvěřitelným dojmem, který mám ze Španělska já - z katedrály v Gironě, kde na mně dýchal středověk, tím nemyslím onu katedrálu). Namístě je zmínit se o inkvizici, tu slavnou právní instituci katolické církve, kterou tak bravurně zpodobil Miloš Forman (děs a bezmoc zviditelnil tak reálně, že na některé scény se vůbec nemůžu koukat, pustit si tento film ještě jednou, budu už jenom poslouchat...).
Velmi zajímavé byly autorovy úvodní kapitoly ke každé ze tří částí knihy. Nabízí zde svůj pohled na historii Španělska a na roli jedince v dějinách lidstva obecně. Hlavní roli přisuzuje Feuchtwanger těm výjimečným, citujme autora ... hrstka moudrých, nadaných se drala kupředu, obrovská většina ostatních ji zdržovala, napadala, vrhala v pouta, utrácela, snažila se jich všemožným způsobem zbavit ...
A hle, jsme v současnosti.
„Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým
a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub."
(Karel Čapek: Výlet do Španěl)
„Směšný je, kdo žije v světě, jaký měl by být, ne v tom však, který je!
Přec přizpůsobit musíme se, jinak nelze!“ Rozkřičel se Goya, ale Agustín mu tiše praví: „Vy že tím se řídíte, chm!“ Goya odpoví již mírně: „Mezi těmi dvěma světy přece jistě cesta vede, chci ji najít, já ji najdu! Věř mi jenom Agustíne! Trpělivost měj, můj milý! “
Číst příběh Francisca de Goy byla pro mě čistá radost, dokonce několikanásobná, ale abych to vzala pěkně po pořádku:
Španělsko – to byla láska na první pohled, vlastně na první krok, loni v létě jsem měla možnost navštívit tuto zemi poprvé a okamžitě mě okouzlila a Španělsko Francisca Goyi, Španělsko, tak jak mi ho v tomto příběhu zprostředkoval autor, mi tuhle velkou, na historii, ale i přírodní krásy bohatou, zemi hned připomnělo, a byla to čistá radost znovu cestovat po téhle zemi, navíc v nesmírně zajímavé době přelomu 18.-19. století, těsně po Francouzské revoluci, v době kdy ve Španělsku stále vládla tvrdou rukou inkvizice a přitom už se o slovo hlásilo osvícenské hnutí. Španělsko a Goya mi tak zaplnili kolonku letošní Čtenářské výzvy – kniha o vašem oblíbeném místě, nebo zemi.
Francisco de Goya – obdiv, ovšem až na pohled druhý :-), na jedné straně tu je totiž ambiciózní umělec toužící po uznání a ocenění, kterého se mu nakonec taky dostane téměř ze všech stran, od Akademie výtvarných umění San Fernando počínaje po královskou rodinu konče. Jenže na druhé straně tu je Goya balancující na pomezí dvou zcela odlišných světů – sice touží po uznání a bohatství a krásných ženách a rozmařilém životě, ale zároveň pohrdá šlechtou a pohrdá i španělským absolutistickým zřízením. Na jedné straně tu je tedy Goya a jeho oficiální zakázky – portréty, náboženské náměty, na té druhé pak Goya a jeho soukromá série kreseb – s náměty intimními, a taky satirickými a výrazně kritickými. Goya, který se obrátil od náboženských témat k věcem tohoto světa, Goya, kterého obdivuji, který zachycuje svět ovládaný iracionalitou, pověrami, zpátečnickou vírou v čarodějnice a démonické praktiky, odsuzující inkviziční tribunály, kritický k poměrům, ke šlechtě, ale hlavně ke kléru, který se jen přiživuje na zbytku obyvatelstva (Francouzská revoluce je hned za rohem v plném proudu, a zpátečnické Španělsko má co dohánět), Goya, který ve své sérii Rozmarů (Los Caprichos) dává své umění do služeb osvícenských idejí, protože Rozmary, to je osobité dílo vytvořené ne na objednávku, ale z vlastní vůle a vnitřní potřeby, to proto je tak obdivuhodné. Rozmary ukazují na tradice a kulturu španělského národa, ale taky kritizují lidské chyby a neřesti, výstřednosti a omyly společnosti, jsou rozmanité, mají mnoho podob, které se neustále mění, v ohromné šíři „tónů“ – od lehce erotických, přes karikaturní až po ďábelské výjevy sabatů, Goya, je totiž přesvědčený, že malba může být výmluvnější než poezie nebo hudba.
Lion Feuchtwanger – tak to byla čistá radost, z opětovného setkání s krásným textem, čistá radost z četby příběhu, který vypráví, a tak vysvětluje Goyovu složitou osobnost – skrze precizně zpracovaný milostný příběh padesátiletého Goyi, ztrácejícího sluch, stárnoucího a dost ošklivého a Cayetany, krásné vévodkyně z Alby, druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku, která, říká se, byla předlohou slavné dvojice Goyových obrazů, Nahá maja a Oblečená maja (pravdou ale je, že předlohou nejspíš byla skutečná maja z lidu). Feuchtwanger tak skrze tento příběh interpretuje celé Goyovo dílo, odkrývá malíře v mnoha různých podobách a ukazuje Goyu ne jako hluchého šílence, ale jako vášnivého poživače života, žen zejména :-).
„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je však matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“
Francisco de Goya
Chtela jsem napsat komentar k teto knize, kterou mam na seznamu tech svych nej a kupodivu jsem komentar nenapsala hned po docteni knihy. No a narazila jsem na uzasny komentar od Lectora, ktery mohu snad do posledniho pismenka podepsat a uz nemusim nic psat:) Tak jen strucne. Prekvapuje me, ze tu ma kniha pomerne malo hodnoceni (momentalne jen 171), protoze je opravdu vyborna. Dramaticky zivotni osud rozharaneho umelce na pozadi dramaticke doby. Doporucuji k precteni.
Poctivý spisovatelský um. Byla to pro mě výzva, ačkoli se o výtvarné umění dost zajímám, a to vzhledem k politicky laděným pasážím. Postupně jsem si na ně zvykla, dokonce je vítala, protože poskytovaly podhoubí, do něhož jsem si mohla Goyův život zasadit, a zároveň mi daly i něco zajímavého do dějepisu. Odpočinková četba to není a já jsem za to vděčná. Dlouho jsem váhala, zda nedat 5*, ale ta drobná špetka navíc mi chyběla. Vřele doporučuji komukoli, kdo se zajímá o kulturu všech podob.
Feuchtwangerův historický román o geniálním španělském malíři jsem začal číst poté, co mě nadchly Goyovy malby v madridském Pradu. Jeho životní příběh se zrcadlí v jeho uměleckém vývoji – od rozjuchaných tapisérií, které je možno vidět třeba v Escorialu, přes nezvykle upřímné a nekompromisní portréty až po slavné černé malby, které v hlubokých depresích maloval na stěny svého domu v údolí řeky Manzanares. Nezdá se mi proto šťastné, že Feuchtwanger přeskupil pořadí Goyových děl, jeho příběh založil na románku s vévodkyní z Alby jako z „červené knihovny“, a navíc jej ukončil ještě před událostmi roku 1808, kdy byl král Karel IV. donucen abdikovat, na trůn usedl Napoleonův bratr Josef a Španělé pak několik let válčili s Francouzi o svou nezávislost. Goyův skutečný umělecký vývoj byl totiž logičtější, než jak si jej vybájil Feuchtwanger – revoluční a válečné události totiž malíře zlomily a definitivně podlehl svým démonům. V knize jsou dobře vykresleny významné postavy turbulentního přelomu 18. a 19. století ve Španělsku (král Karel IV., královna Marie Luisa či první ministr Manuel Godoy) i samotná doba, kdy se bila tradice s modernitou, ale různé politické peripetie a vztahy mezi madridskou smetánkou jsou popisovány do takové míry detailu, až to činí vyprávění poněkud úmorným. (6/10)
Poslouchala jsem audioknihu, trochu zdlouhavé, ale dozvěděla jsem se plno věcí o umění a povaze slavného malíře v historickém rámci Španělska. Židovska se mi líbila více.
Velmi příjemný čtenářský zážitek. Jednak je zde úžasné vykreslení povahy tak obdivuhodného umělce, jako byl Goya. Jeho myšlenky, vášně i vyrovnávání se s ohluchnutím. A jednak zároveň nenásilně popisuje poměry a celkovou situaci v tehdejším Španělsku. Ono by snad ani jedno bez druhého nešlo a kniha je tak zajímavá hned dvakrát. Už jsem to tuším psala u Židovky z Toleda a zde to musím zopakovat: Feuchtwanger prostě ví, jak má vypadat historický román. Rozhodně doporučuji.
Autor mne zbavil závislosti na knihách. Dříve jsem četla bez ustání. Po LF už nic není tak dobré. Zajímají mě židovské otázky, na jeho pohledu k "mocným" si promítám dnešní osobnosti. Psychologické pochody umělce při jeho tvorbě. Zkrátka bezvadné.
Dík bohu za všechny ty encyklopedie umění, co doma skladuji, alespoň jsem jimi mohla, během čtení této úžasné knihy, listovat a vidět tak Goyovy obrazy v jiném kontextu. Kniha se čte výborně, i když mě ze začátku odrazovala politickými pasážemi, na které si ale člověk rychle zvykne a tím víc ho čtení baví. Nemůžu se začít rozepisovat, protože bych tu vykecala všechny zápletky knihy, v každém případě uznávám, že jsem se do malíře a jeho obrazů zamilovala ještě víc.
Úžasná kniha. Velmi dobře se mi četla, i když jsem k ní přistupovala s respektem. Především to není malířův životopis, ale román z jeho života vycházející. LF poněkud využil a zamíchal s ověřenými daty a údaji z Goyova života. Dost často jsem při četbě odběhla k jiným, historicky spolehlivějším zdrojům informací a také si prohlédla dokument z Prada a o Goyově životě. Kniha mi dala víc, než požitek z dobré četby. Hodně jsem se dozvěděla. Skutečně mistrovsky napsaný příběh. Jen ideologický doslov u této knihy, starší než já, mne neoslovil, ale za to LF nemůže.
už je to nějaký pátek, ale tato kniha, pro mě první od autora, se četla takřka sama :) trefila jsem se do období návštěvy Madridu, takže výborné.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Nejsem schopen popsat, proč se mi tak líbila, ale líbila se mi skutečně moc. Tvrzení, že kniha je napsaná opravdu mistrně, není přehnané a naprosto se s ním ztotožňuji.
Nesmírně zručně, sugestivně a s velkou znalostí věci napsaný román, který má asi jedinou chybu. Totiž to, že jej někteří lidé berou za bernou minci. Ne milí přátelé, opravdu to takhle nebylo, i když je to výborně vymyšleno ;o) Celkový dojem: 90%
Štítky knihy
zfilmováno Španělsko Napoleon Bonaparte, císař, 1769–1821 životopisné, biografické romány inkvizice 18.-19. století malíři Francisco Goya, 1746-1828 historické rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Je možné, že autor není Španěl? Všechny vůně, vášně, barvy a rytmy Španělska jsou zachyceny v této knize. Stejně, jako Goya si nebral servítky když portrétoval své modely, tak ani Feuchtwanger Goyu nijak neidealizuje, ukazuje ho takového, jaký asi byl, ješitný, praktický, sobecký, geniální, ale hlavně s touhou po životě, po pravdě a po lásce. Obrázek Malíře a Španělska z pera Spisovatele.