Grafik Vladimír Boudník

„Již zpočátku si jejich podivného počínání začali všímat kolemjdoucí lidé, občas se někdo z nich zastavil, díval se, popřípadě se zeptal, cože to tam vyvádějí. Tak se pozvolna rozvíjely různé debaty.
Na těch prvních vystoupeních považovali malíři za úspěch a povzbuzení, když se u nich zastavilo a o jejich počínání projevilo zájem sedm až deset občanů. Ale ne všichni studenti byli ochotni v tomto „pošetilém" jednání pokračovat. Nicméně Boudník zavětřil a uvěřil, že lze tímto způsobem získat mnohé lidi k opravdovému zájmu o umění. Viděl, že výstavní síně zejí prázdnotou, že lidi nepřitahují, a byl proto přesvědčen, že je potřeba diváky aktivně hledat a poučovat je o blahodárném působení umění na celkový rozvoj osobnosti.
Jeho oponenti z řad spolužáků naopak tvrdili, že je třeba vyčkávat, až si ně-kdo díla všimne, až lidé pochopí. Štítili se slovního projevu a zdálo se jim jaksi pod úroveň svá díla slovně obhajovat. Podle životopisů umělců, jimiž je doba zahlcovala, vnímali přístup tvůrce jako pokoru a čekání na dobu, než přijde uznání. Tvrdili, že umění se nedá prodávat na ulici, na trhu jako třeba jablka. Boudník ale z tohoto příkladu vydedukoval příměr a vysvětloval, že právě jablka je umění pro-dávat, protože je nutno prodat je dříve, nežli shnijí. A že tak i to současné umění, které vznikalo v poválečném zmatku, není ještě dostatečně prověřené, aby bylo možné ho dlouhodobě skladovat, a že se autor nemá bát za ně promluvit.“