Grandhotel Evropa
Ilja Leonard Pfeijffer
Román o starém kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost Známý spisovatel přijíždí do Grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého osudového vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Zatímco hrdinové románu pátrají po posledním Caravaggiově obrazu a cestují do nejrůznějších koutů světa, Grandhotel Evropa zaplavují turisté z Číny. Ilja Pfeijffer se v košatém vyprávění plném historických a literárních odkazů zamýšlí nad migrací, sexem i uměním a ilustruje, jak se Evropa i zbytek světa mění pod náporem globalizace a masového turismu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , HostOriginální název:
Grand Hotel Europa, 2018
více info...
Přidat komentář


Nedočetla jsem. Filosofující pasáže ubíjející, až narcisistní hlavní postava spisovatele.


kniha měla poměrně výraznou propagaci, a přesto má zde tak málo komentářů a hodnocení? snad právě pro tu formální, žánrovou i myšlenkovou neuspořádanost až zmatenost, pro přetíženost a roztříštěnost provedení
na jednu stranu mne velmi nadchla úvahová část, v níž autor argumentuje svůj originální pohled na problematiku evropského turismu s jeho dopady na ekonomiku, politiku, ekologii, infrastrukturu, gastronomii ... místní societu, každodennost běžného obyvatele-domorodce atd., zacyklení tohoto systému migrování mas po planetě za účelem povyražení vede k ničení přírody i památek, vyprázdnění smyslu, komerci a zkýčovatění kulturního dědictví, následky jsou vskutku alarmující
ze strany literární jsem však na rozpacích, jde o parodii na Dana Browna (detektivní linka) či selfmanagement Coelha (cesta jako metafora duševního růstu), intimní zpověď (milostná linka sebestředného stárnoucího muže) nebo o alegorický obraz zániku Evropy (hotel, v němž se setkávají modelové tezovité postavy), příběh je ve své přeplněnosti zmatečný, myšlenkově roztříštěný, nevěrohodný a v důsledku toho pak plný klišé a "správných" postojů (např. jednoznačně pozitivní obraz emigrantů: viz emotivní životní příběh hotelového sluhy)
kdyby Pfeijffer napsal esej o dějinách a současných hrozbách turismu, potažmo o pochybném směřování západní/evropské civilizace, byl bych nadšen, neměl své varování však balit do moralizujících a narcistických pozlátek, těžko se pak prokopává k podstatě


Tlustý román Grandhotel Evropa (2018) o 640 stranách, jehož autorem je nizozemský spisovatel Ilja Leonard Pfeijffer (*1968), mě lákal obálkou, názvem i tématy: spisovatel Ilja se po rozchodu s přítelkyní usadí ve starém hotelu Evropa, aby se vyrovnal se zkrachovalým vztahem, něco napsal a vzpomínal na minulost, do čehož se mu připletou nejen hoteloví hosté, majordomus, poslíček Abdul, nový čínský majitel hotelu nebo tajemná bývalá majitelka žijící v pokoji č. 1, který nelze najít, ale také četné zajímavé úvahy o minulosti a budoucnosti Evropy (kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost), o umění a fenoménu masového turismu či imigrantů z třetího světa. Důležitou roli hraje nejen Iljův rozpadlý vztah k italské kunsthistoričce Clio a jejich život v Janově a pak v Benátkách, ale také pátrání po zmizelém posledním obraze malíře Caravaggia nebo skupina filmařů, která chce natočit jakýsi dokument ve spolupráci s Iljou.
Jenže udržet čtenářovu pozornost a zájem na více než šesti stech stranách se nepodaří každému, alespoň u mne se to autorovi nepodařilo. Zhruba poslední třetina už pro mě byla spíše nudou a utrpením a nezachránil to ani konec, u něhož jsem měl pocit, že prostě nic lepšího autora nenapadlo a že bych si u tak dlouhého románu zasloužil něco lepšího. Škoda, zpočátku mě román bavil, i když postavy Ilji a Clio mě děsně štvaly, stejně jako celá linie se skupinou filmařů; ani téma Caravaggio mě nakonec neuspokojilo. Leckteré autorovy úvahy však stojí za pozornost, jen se pak už spíš opakovaly...


Četba této knihy mi v mnoha věcech rozšířila obzory. Je trochu jako diskuze s kamarádem o všech možných tématech. Zde nemá člověk možnost odpovědět, jen poslouchá a přemýšlí. Shodne se - neshodne se.
Vypravěč nahlíží na kult turismu, Evropy, lásku, své okolí i sebe samého, poměrně netradičním způsobem. Hlavní postava není prvoplánově sympatická, jako člověk je nahlížen realisticky s klady i zápory. Velkým plusem je pro mě Pfeijfferova schopnost vyprávět, román se čte velmi snadno, ačkoliv je někdy ve svém zaměření velmi detailní.
Myslím, že autor se v tomto případě v některých případech až příliš soustředil na dokonalost. Vypráví o umění a sám se svou knihou snaží namalovat obraz. Tu se podívá spíše do dáli, jindy se dívá na události kolem sebe pod lupou.
Grandhotel Evropa doporučuji všem, které nekriticky zajímá cestování a historie Evropy a nebojí se vnitřních diskuzích s autorem a sebou samým. Je to kniha, která nadnáší témata, jež se mohou hodit do diskuze s přáteli. Vždy když nějaké dílo nahlíží na svět netypickým způsobem, je pro mě jako čtenáře přínosem. Kdo to má podobně, nechť neváhá.
Jednou za čas, když zrovna nemám co číst, sáhnu u nás knihovně po nějaké nablýskané tlusté novince s nápisem bestseller. Bylo tomu tak i s Grandhotelem.
Nebudu hodnotit, román jsem nedočetl, respektive jsem to vzal dost na přeskáčku. Je to takový ten současný evropský nenáročný román, který se tváří duchaplně, ale je to vlastně plné klišé a ty jalové rozhovory a postavy z papundeklu... Nevím, na mě to působilo jak série středoškolských přednášek o literatuře nebo spíš o možnostech literatury a to, jakou moc mají příběhy. Ale je to takové nijaké. V tomhle duchu a mnohem lépe jsou napsané už Příběhy tisíce a jedné noci. Za mě tedy spíše zklamání. Jinak výborně to popsali LadyAnn a peta SK.
Na závěr doporučení pro ty, kdo si chtějí přečíst skutečně mistrovský nizozemský román: W.F. Hermans - Už nikdy spátenk a Temná komora Damoklova (ta je taky do velké míry o rozporu mezi skutečností a fikcí).


Jazykově vytříbené podobenství o zániku Evropy.
Hlavním protagonistou je sám autor, který nás provádí dějem ve dvou časových rovinách.
V prvním prožívá vztah s novu přítelkyní Clio, cestuje po evropských městech a střetává se s "invazí" turistů, kterým dává nehezké nálepky, ač je sám turistou.
V druhé dějové lince přijíždí do alegorického hotelu Evropa, kde se potkává se stálými hosty, jež představují rysy dnešní Evropy: postarší filozof, argresivní feministka, nemorální podnikatel a další. Vlastnosti těchto postav jsou dané tím, jak autor na daný fenomén nahlíží. Například feministka neví, co chce, je ošklivá a agresivní a jediné, po čem touží je osouložit.
To jestli se román bude líbit nebo ne, bude z velké části dané tím, jak moc souzníte s autorovým názorem, který vám dává najevo přes 600 stran, zabalený do vzletného jazyka, kterým je jednoduché se nechat oblbnout. Ač sám kritizuje kde co, sám sebe v románu dává představovat jako rozumného laskavého partnera, který má sice pupek, dlouhé mastné vlasy a je postarší, ale letí na něj každá sexbomba. Ulepenými erotickým scénami poukazuje na to, že se nenechá spoutat konvencemi, ačkoliv já bych asi byla raději, aby se spoutat nechal, protože v knize ta porno-erotika působila směšně a jako pěst na oko a spíše mi připadala, že autor není schopný větší sebereflexe. Zato na ostatních nenechá nit suchou. Většina postav je tady hloupá a karikaturní a autor jimi očividně pohrdá. Jediné, kým nepohrdá jsou krásné ženy, které po něm letí, ale k nim se pak chová hlavně blahosklonně.
Autorovy názory na Evropu vedou k zamyšlení, jen je škoda, že tady není postava, kterou by považoval za sobě rovnou a která by s ním polemizovala a předkládala jiný názor.
Tempo románu je různé, občas jsem přečetla 150 stran jakoby nic, abych se potom nutila do dalšího sta a přála si, ať už to proboha dočtu.
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale z prvotního nadšení, kdy jsem se nechala opít autorovým intelektuálstvím a krásnou formou, se u mě dostavilo vystřízlivění a já pochopila, že když pominu to "pozlátko", jedná se v knize o dost subjektivní pohled na Evropu a těch 630 stran je až příliš vyplněno autorovým egem a triviálním dějem.


Velkorysý román Grandhotel Evropa se v mnohém liší od mých očekávání.
Jedná se o jakousi sondu do vnímání současného světa na pomezí skutečnosti a fikce.
Autor (resp. jeho alter ego ztvárněné hlavním představitelem) vypráví svůj příběh o starém kontinentu, jehož přesah je tu filozofický, umělecký, historický, tu zas ironický s četnými klišé.
Není jednoduché knihu jednoznačně zařadit pouze do jedné žánrové škatulky. Má mnoho vrstev, snaží se obsáhnout velký objem témat a nemám pocit, že by výsledek jako celek zafungoval.
I přes svůj rozsah však román zůstává čtivý a má potenciál oslovit i nenáročné čtenáře.
Vlastní děj románu je vlastně trochu plytký, nicméně jednu hvězdu navíc dávám za brutálně přesný rozbor dopadů overturismu a jeho povrchnosti.