Guliverovy cesty
Jonathan Swift
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389488/mid_guliverovy-cesty-2iX-389488.png
4
849
849
Slavná anglická satira je zprávou lodního ranhojiče a pozdějšího kapitána Lemuela Gullivera o zemích, které na svých cestách navštívil a kde nikdy předtím a ani potom nestanula noha Evropana. Čtenář se doví o zemi prťavých Liliputů, obrů z Brobdingnagu, navštíví létající ostrov, potká se s nesmrtelnými strulgbrugy a seznámí se s moudrým národem Hvajninimů - inteligentních koní. Pro mládež upravil Arnošt Ondrůj.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1946 , Státní nakladatelství (Praha)Originální název:
Gulliver's Travels, 1726
více info...
Přidat komentář
Cetla jsem se synem a libilo se mi. I kdyz tedy desetilety syn byl nadsenejsi:)
Jednotlivé příběhy v knize mají podle mě sestupnou tendenci. Liliput a Brobdingnag jsou podle mě nejlepší, Hvajninin naopak nejhorší, už to je příliš sebemrskačské, ponížené a i ne zcela logické (taková dokonalá společnost, kde ani pořádně neexistují odlišné názory, by se podle mě brzy unudila k smrti). Nicméně celkově obdivuji Swiftovu představivost a jeho schopnost realisticky vylíčit takové fantasmagorie :-)
Na tuhle klasiku jsem se hodně těšila, ale asi mi něco podstatného uniklo. Cestopis s pohádkovými motivy a občas nějaká ta satirická poznámka, pár skvělých nápadů, které by zasloužily více rozpracovat. Ale v celku mě Swiftovo vyprávění moc neuchvátilo, dočetla jsem spíš z povinnosti.
Kniha, která mne pohltila, a nepustila, dokud jsem se nedostal ke konci. Zdánlivě jen ich forma cestopisu, přesto se však v roztodivných dobrodružstvích britského lékaře skrývá mnohem víc. Shazující kritika tehdejší společnosti, jež je neuvěřitelně nadčasová, sedí jako pěst na oko i na současnost a ukazuje, že se lidé za ta uplynulá staletí vůbec nezměnili. Měli bychom se zamyslet a pokusit se alespoň přiblížit vznešeným a moudrým Hvajninimům. Ačkoli je možná konečný odpor k lidem přehnaný, je to konáno záměrně, abychom si uvědomili rozdíly, které v oné části knihy autor popisuje.
Knihu jsem dostal jako čtrnáctiletý na Vánoce pod stromeček. Měl jsem před tím pár přečtených už "Verneovek". Ve svém věku jsem nybyl schopen satiru, ale fantastická literatura to byla dokonalá. Nyní jsem se ke knize vrátil, "abych se nastavil" na fantastickou literaturu. Hodlám číst Společenstvo prstenu.
Zlatá středověká literatura. Na začátku 18. století ještě nebyl vynalezen realizmus, čili nebylo zapotřebí předstírat, že to co je psáno, se opravdu mohlo stát, či dokonce stalo. Důležité bylo, aby to bylo hezky napsáno a aby to někoho potěšilo. To tedy Jonathan Swift bohatě splňuje. Hlavně svojí nezkrotnou fantazií, s níž vytváří nové světy, do kterých by jaksi mohl vypučet tenhle náš svět, kdyby se mu jen trochu chtělo. Pak taky jazykovou tvořivostí. Dnešní slepičky liliputánky se opravdu jmenují podle země trpaslíků Liliput a nikoli naopak. Počítačové procesory se rozdělují na rodinu little-endianů a big-endianů a to jsou prosím Swiftovi tenkokoncové a tlustokoncové. Internetový projekt Yahoo chtěl tím slovem naznačit, že je orientován k normálním lidem, ne k technikům. Yahoo byl přechůdce Google. Ale to hlavní na Swiftovi asi budou skvěle odpozorované vzorce lidského chování ve vztazích. Spisovatel to všechno sleduje s odstupem jako by sám stál mimo, ale při tom s docela krutou ironií vidí, že on sám je taky takový. K odtažitému pohledu na lidi možná přispělo to, že Swift vyrůstal bez rodičů.
Gulliverovy cesty jsou na povrchu satirický román, ale mně se zdá, že je to spíš fantasticky převyprávěný autorův život od dětství až do stáří. Převyprávěné vnitřní obsahy. Začínáme docela hravě a vesele, cesta do země trpaslíků je fakt klidně pro děti a někdy začátkem 60. let minulého století u nás vyšla jako leporelo. Jak spisovatel hasil požár královského paláce, to je skvělá groteska pro děti, například. Až na to, že spisovatel tam vystupuje jako "ranhojič", jako dítě jsem to slovo nedokázal ani přečíst, natož pochopit. Potom v zemi obrů už je to vážnější, je tam hodně politiky a Swiftova kritika systému britské demokracie. Taky je to o něžném citovém vztahu mezi spisovatelem a domorodou holčičkou Glumdalklič jen asi patnáct metrů velikou. Když se potom vrátí domů a setká se se svou vlastní dcerkou, vůbec ji nedokáže vidět, protože je tak hrozně malinká, že na to on není zvyklý.
Spisovatel potom cestuje na Laputu a dává si hodně záležet, aby podrobně technicky vysvětlil, jak se dá postavit obrovský létající ostrov. Tady se setkává s učenci akademie věd, kteří jsou tak velmi učení, že jedním okem koukají do nebes a druhým do hlubin své duše, takže normální lidský svět pro ně vůbec neexistuje. To je jenom legrace, ale hned nato přijde setkání s nesmrtelnými domorodci a strašlivá představa, jak by to bylo, kdybychom nemohli umřít. Logický závěr, že smrt je vlastně dobrodiní a proč se jí bát. Vidíte, bezstarostná hravost mládí už tady není.
Poslední část je cesta k Hvajninimům. Spisovatel se seznámí s dokonalými bytostmi, které se vůbec nepodobají lidem a současně s podivnými zvířaty zvanými jahu, která vypadají jako lidé, ale nejsou. Znás lidí mají jenom to, co je v nás zvířecího. Spisovatel si velmi přeje být andělskou bytostí, ale ví jak je to beznadějné, když je přece jahu. Chtěl by aspoň strávit zbytek života v blízkosti těch Hvajninimů, ale není mu to dovoleno, protože je jahu. V zoufalství se vrací domů a zbytek života prožívá jako nerudný morous odmítající lidskou společnost. Zdali takto poznal pravdu o životě, nebo nadobro zblbnul, nechává autor na čtenáři.
Na Wikipedii jsem si přečet, že Jonathan Swift se k stáru opravdu stal morousem, s nikým se nestýkal, až se z toho z bláznil a nakonec zemřel. Ale Gulliverovy cesty na mě nepůsobí jako dílo geniálního šílence. Dýchá z nich na mě taková posmutnělá a trochu unavená moudrost.
Kvůli maturitě jsem znovu četla Gulliverovy cesty a musím říct, že mi pořád přijdou stejně skvělé a došla jsem k názoru, že bych si od Swifta rozhodně měla přečíst něco dalšího. Swift má totiž nádherný břitký, strohý a sarkastický styl vyjadřování, který jsem si prostě nemohla nezamilovat. Pravdou je, že na můj vkus možná až příliš řeší vyměšování, ale vzhledem ke kritickému tématu knihy se asi není co divit. Hlavní postava mi sice nebyla příliš sympatická, ale překvapivě to u téhle knihy ani nevnímám jako příliš podstatné. Když jsem jí četla poprvé, užívala jsem si dobrodružný příběh, tentokrát jsem v ní našla vtipně podanou kritiku. Jen je mi trochu líto, že neznám dostatečně historický kontext, takže mi bohužel nemohly dojít všechny narážky a to ani s pomocí (z mého pohledu) nepříliš obsáhlých vysvětlivek, podle mě by rozhodně nebylo nemístné je drobet rozšířit...
P.S. Gulliverovy ženy mi bylo skutečně líto, takový manžel je skutečně za trest.
Zajímavá kniha, ačkoli místy nezáživná, ale naprosto brilantně vymyšlená a promyšlená. Zpříjemnila mi dlouhé dny na pláži, ale kdo ví, jestli po ní ještě někdy sáhnu. Za přečtení ale stojí.
Přečetla jsem, odložila a hned jsem věděla, že k téhle knize se určitě nevrátím. Mě Gulliverovo putování opravdu moc nebavilo, i když ani nejsem schopná říct proč vlastně.
Nejprve jsem vydělala film, myslela jsem, že to bude suprový podle toho, jak se film "choval." Bohužel se tak úplně nestalo. Nebylo to zase tak hrozný, a proto jsem se rozhodla pro 4 hvězdy, protože některé "země" byly něčím nezáživné.
Výborná kniha,které jsem se jako dítě za povinné četby vyhýbal,abych se k ní s láskou vracel v dospělém věku.I když je dnes kniha pro mládež,je plná politické kritiky a kritiky k lidské společnosti vůbec-docela se divím,že za ni autor neskončil ve vězení nebo na popravišti-a ke knize se váže jedna velice kuriózní zajímavost:Gulliver při cestování na létajícím ostrově s hvězdopraveckými Lapuťany popisuje,jak Lapuťané objevili dvě družice Marsu,včetně jejich velikosti,délky oběžné dráhy,atd,vše dost na tehdejší dobu přesně a pravdivě popsáno-Gulliverovy cesty byli napsány v roce 1726,měsíce Marsu Phobos a Deimos byli ovšem objeveny až v roce 1887,tedy o více než sto let později,ve Swifftových časech je tehdejšími dalekohledy nebylo možné uvidět,natož vypočítat rozměry,oběžnou dráhu,atd-dodnes je záhadou,jak na to J.S. vůbec přišel...
Bezhraničná fantázia zabalená do kritiky vtedajšej/ dnešnej spoločnosti .Nádherné čítanie pre malých aj veľkých ,ktorý ešte aj v dnešnej pretechnizovanej dobe majú chuť zažiť veľké dobrodružstvá . Ps : Len dúfam ,že sa hodnotí tá kniha ,ktorej obálka je na hlavnej fotke..
Zajímavá dobrodružství Gullivera mě opravdu pobavila. Jinak se mi do hlavy vloudila myšlenka, jestli mu jeho žena byla po celou dobu věrná, když byl měsíce i roky pryč? Swift tuhle zapeklitou otázku v knize nevysvětluje, asi proto, že je to spíše příběh pro mládež a já si budu muset odpovědět sám... :-)
Čteno v rámci povinné četby. Původně jsem chtěla dát čtyři hvězdičky, ale po čtvrté výpravě ani náhodou. Gulliver mě strašně naštval tím, jak změnil pohled na lidí=Jahuy. Přišlo mi, že ostatní strašně odsuzoval, a sám si připadal lepší, protože on se přece naučil být správný od mluvících koní. Ten konec mě prostě fakt strašně naštval, až jsem měla mrštit knížkou přes celý pokoj. Jinak to nebylo špatné, i když mi chvíli trvalo zvyknout si na styl psaní. Ale znovu už se do toho určitě nepustím.
Toto vydání byl dárek,jinak bych sáhla po jiném. Ilustrace pěkné,formát a4 nepraktický a knihu jsem dočetla jen proto,že jsem ji chtěla zařadit do výzvy. Originál je asi lepší,myslím,že problém bude v překladu tohoto vydání,jinak si totiž nedokážu vysvětlit,že tak slavné dílo hodnotím jako odpad...
Knihu som začala čítať, no pre nie veľmi záživné prvé strany som ju na nejaký čas odložila. Potom som sa k nej vrátila a prečítala ju v priebehu dvoch-troch dní. Najviac ma prekvapila tretia časť, a to svojou údernou satirou ostrou jak britva, ktorá je silnou a aktuálnou i dnes. Ostatné časti nie sú nezaujímavé, no pomalšie tempo a spôsob rozprávania nie sú veľkými lákadlami pre čitateľa.
Knihu, po které jsem šáhnul jako po vzpomínce na mládí. Pamatuji si, že navštívil Liliputy a obry, pak možná se mi něco pletlo s létajícím ostrovem, ale jinak už nic. Nyní, po mnoha letech, jsem si tedy příběh připomněl. První dva jsou takové klasika z této knihy, takový lepší průměr, ale pak to teda lehce klesá. Další příběhy jsou zkrátka takové poslabší - řeklo by se, co taky vymyslet jiného. Pak ale přijde poslední návštěva u "koní" a ta se mi teda líbila víc než dost. Hlavně právě kvůli tomuto originálnímu i pěkně zpracovanému příběhu dávám knize slabší 4*. Hodně nevšední závěr celé knihy, takový pěkný a zároveň smutný, škoda, že to bylo takové jakoby useknuté..
Do gullivera jsem se donutila až po dlouhé době a to jen z důvodu ilustraci, no já vím, je to hrozny duvod, ale ilustrace od Cyrila boudy mě nesedly a když jsem otevřela knihu a uviděla jsem vyobrazení například lapuťanů nebo jahuů zase jsem ji zavřela. naštěstí jsem to nakonec překonala :) gulliverovy cesty se mi libily, je to knížka ctiva, lehce dobrodruzna, zabavna, místy ironická. (Cyrilu boudovy se omlouvam ;) )
Bůhvíproč jsem měl představu, že to bude taková pohádka pro dospělé - kombinace fantasy a cestopisu. Ve skutečnosti je to mnohem hlubší kniha a právem si zaslouží své postavení jedné z nejvýznamnějších beletristických knih v historii. Nečekejte v ní ovšem žádné napětí, emoce či poetiku, je to suchý, střízlivý popis bájných zemí, které Gulliver navštívil, prokládaný ovšem (a v tom je hloubka knihy) řadou sžíravých ironických komentářů ohledně snad všech nešvarů Swiftovy doby (a mnoho z nich je tu samozřejmě stále, proto je ta kniha opravdu nadčasová). Swiftova satira nešetří nikoho - krále, šlechtu, učence, právníky, lékaře a v závěrečném příběhu si bere na paškál lidské pokolení jako celek. Vadilo mi jen to, že překladatel tohoto vydání a ti, co to četli po něm, zřejmě neznají pravidla psaní čárek a písmen i/y (klenoty jako "vyplívá" jsou tu bohužel docela časté).
Část díla
Cesta do Brobdingnagu
Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska
Cesta do Liliputu
Cesta do země Hvajninimů
Autorovy další knížky
| 1975 | Gulliverovy cesty |
| 1930 | Skromný návrh |
| 2006 | Gulliverovy cesty 1 - Gulliver na Liliputu |
| 2010 | Eseje o věcech veřejných |
| 1911 | Pohádka o kádi |
Moja prvá knížka ktorú som nahlas čítavala mame.Bavilo ma putovanie s Gulliveroma prežívanie tajomných dobrodružstiev a hladanie cesty domov.
Dnes ked sa spýtame detí na túto knížku velmi málo povie že o nej počuli pretože sa všetko pretáča do nových podob a vztah k literatúre sa vytráca.