Skromný návrh přehled

18.11.2024

propracované dílo, zabývající se kritikou společnosti, jako takové. Častá ironie a sakrasmus, prodávání dětí na jatka a mnoho dalšího, vše shrnuto pouze v několika stránkách, ale zato geniálně, se smyslem pro detail.

28.04.2022

Swiftovu kanibalskému pamfletu jsem se vyhýbala dlouho. Bylo mi totiž jasné, že jeho satira mi moc satirická připadat nebude; a taky že nepřipadala. Moje rozpaky vlastně shrnuje výrok profesora Stanislava Komárka (parafrázuji po paměti z univerzitní přednášky):
„Kdo dokáže sníst pečené sele, stěží může vyčítat starým Mayům, že oni jedli pečená batolata. Evolučně vzato je rozdíl mezi batoletem a seletem menší než mezi seletem a kuřetem.“

Jinak je pamflet, který žertem spatřuje v jedení chudých kojenců/batolat východisko z irského hladomoru, rozhodně zajímavý. Na pouhých 9 stránkách se dotýká vztahů mezi Irskem a Anglií, problému masívního vystěhovalectví, nesouladu mezi irskými katolíky a anglikány, vykořisťování nájemných sil statkáři, domácího násilí nebo třeba dětské žebroty či krádeží (dozvíme se, že zlodějů pod 6 let je opravdu pořídku).

Bylo také obohacující číst ho v kontextu ekonomických teorií 18. století (protekcionismus, populacionismus, malthusiánství). Škoda, že jsem ho neznala v době, kdy jsme tyhle věci probírali na hospodářských dějinách. Možná bych měla tu drzost napsat si ho na seznam četby ke zkoušce a pak s hlubokou vážností vykládat o Swiftově využití statistiky... a „kanibalismu jakožto depopulačním mechanismu“. xD Vlastně mi připomněl Bastiatovu „Petici výrobců svíček“ (za zrušení slunce), to je ekonomický text stejně rozmarného humoru.

Takže z hlediska ekonomicko-historického super. Z hlediska etického, jak už jsem řekla, s ním mám problém. Respektive mám problém s pokrytectvím, které z lidojedství dělá tabu i v jinak karnivorní společnosti, jako je naše. U nás i našich lidoopích příbuzných jsou infanticida a kanibalismus přirozené; nejíst lidi patří k výsadám pouhých několika kultur a staletí. Ergo absurdnost, která stojí v jádře Swiftova humoru, nakonec vůbec absurdní není.

Kromě toho nejde o první dílko, v kterém jsem se setkala s návrhem na lidská jatka, takže jsem nezažila ani moment překvapení. U pasáže, kde autor mluví o člověčině jakožto doplňku hovězího a vepřového, jsem si vzpomněla na slavného filosofa Petera Singera. Ten říká, že zabít roční dítě (jak Swift radí) je morálně přijatelnější než zabít dospělé prase, jelikož čuník je vnímavější a inteligentnější než (post)kojenec. Souhlasím se Singerem, byť upřednostňuji nezabít nikoho. A tak docházím k závěru, že pamflet je docela zajímavý, ale spíš hořký než vtipný: ukazuje totiž moc iracionálních tabu a licoměrnost těch, kterým přijde v pořádku jíst všechny kromě dvounohých, lysých, mluvících opic. Ale proč vlastně?