Gulliverovy cesty
Jonathan Swift
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531763/bmid_gulliverovy-cesty-65c576248c82d.jpg
4
845
845
Proslulý utopický román pod rouškou zdánlivého cestopisu popisuje poměry v Anglii 18. století, kritizuje stav civilizace a relativizuje sílu lidského rozumu. I když je líčení Gulliverových dobrodružství více než věrohodné, vyprávění je úžasná fikce – od předmluvy fiktivního vydavatele přes dopis titulního hrdiny tomuto dobrému muži po návštěvy utopických ostrovů. Gulliver na svých imaginárních cestách navštěvuje trpaslíky i obry, poznává vznášející se ostrov Laputa i hospodářsky a kulturně upadající stát Balnibardi a jeho pozornosti neuniknou Jahuové, kteří v ideální říši slouží ušlechtilým zvířatům – koním. Gulliver se po dlouhém cestování a rozhlížení po světě sice vrací domů, avšak dochází k poznání, že je cosi vratkého v anglické domovině. A nejen v anglické A nejen tehdy Čte Jan Vondráček, délka nahrávky 11 hodin, 5 minut.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno:
2024
,
Tympanum
Originální název:
Gulliver's Travels, 1726
Interpreti: Jan Vondráček
více info...
Přidat komentář
Guliverovy cesty si nesou pověst pohádkové knihy, ale překvapivě jsou v mnohém podobné Slunečnímu státu Tommaso Campanelly, nebo Utopii Thomase Morea. Dobrodružství toulavého námořníka pravidelně ztroskotávajícího na místech s nezapamatovatelnými jmény a podivnými obyvateli, nese znaky satiry a dystopie. Zvlášť mě zaujala pasáž z úpadkové země Balnibardi, kde vědci umanutě vymýšlejí zjevně bláznivé vynálezy. A když ty nefungují, tak ".... jdou si za svými plány ještě padesátkrát vášnivěji a jsou štváni stejně tak nadějí, jako zoufalstvím." Kupříkladu vědec snažící se vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by uschovával v lahvích, a za studeného léta vypouštěl, aby zahřívaly vzduch. Zjevně šílený a pošetilý nápad, ale pořád méně bláhový, než přejít na elektromobilitu opřenou o obnovitelné zdroje energie. Jonathan Swift má očividně mnoho co říci i dnes.
Tak tahle kniha mi zoufale nebavila. Rozečetla jsem ji pouze kvůli povinné četbě, ale vzdala jsem to už u Liliputánů. Zajímalo by mě, proč v té povinné četbě vůbec je. Celé se to strašně vleklo, je to psané starou češtinou, takže mi trvalo třikrát tak dlouho než normálně pochopit, co se tam vlastně děje. Existuje mnoho jiných knih, které by se do seznamu povinné literatury hodily mnohem lépe.
Přečetla jsem Gulliverovy cesty jako povinnou četbu. Znovu si knihu asi nemám potřebu přečíst, ale neurazila.
Byla to moje úplně první vlastní kniha, kterou jsem dostala v 8 letech od milované tety, četla jsem ji jako pohádku stále dokola ,ochotná z ní předčítat každému, kdo chtěl poslouchat, třeba i psovi. Teprve po letech , kdy jsem se ke knížce náhodně při úklidu knihovny vrátila, jsem pochopila, že je to velmi sociálně a satiricky podaný příběh, nemilosrdně tepající nešvary společnosti z počátku 18. století, které se v obměnách táhnou až do dnešních dnů.
Knihu jsem četla před léty, jako povinnou školní četbu. Knihu jsem moc nechápala a brala jsem jí jako satirické pohádkové povídání. Později a i nyní, díky "Čtenářské výzvě", jsem po knize znovu sáhla a již se na děj - smýšlené cestopisy - knihy, dívám a zamýšlím úplně jinak, na co autor knihy poukazuje a chce upozornit. První tři cesty jsou satirou namířenou proti Anglií na počátku 18.století. Poslední čtvrtá, mě oslovila a oslovuje nejvíce. Jsou-li první tři odrazem skutečných událostí v anglickém životě, je čtvrtá cesta nelítostnou kritikou celé lidské společnosti. Zvláště jak vysvětluje dopodrobna Hvajninimu, jak to vypadá a dělá se v jeho zemi. Slovy popsáno, k zamyšlení a platí i do nynější doby.
"...umění dokazovat slovy schválně znásobenými, že bílé je černé a černé je bílé, podle toho, jak se jim zaplatí. Této společnosti otročí všechen ostatní lid."
Tento alegorický utopický román je kritikou poklesků společnosti první poloviny 18-tého století a je namířen proti hlouposti a povýšenosti vládnoucí třídy, jejím představitelům, kteří jsou často velmi nelítostí a zbytečné krutí, ale také si bere na mušku reformátory v oblasti víry a různé vynálezce. Tento imaginární cestopis, který se od začátku jeví jako skutečnost, což jenom podtrhuje spousta map z cesty, je svým způsobem filozofické dílo, které nutí člověka k zamyšlení nad různými tématy týkajících se lidské společnosti a jejích problémů.
Po letech jsem se díky Výzvě do téhle knihy dal. Ze začátku jsem z toho byl dost mimo, ale pak to u mne zabralo a nakonec jsem knihu přečetl celou. Dokážu pochopit, že jako klukovi se mi tahle kniha moc nelíbila, hlavně proto, že jsem jí ani nemohl rozumět. Ale dneska je to už jiné a tak jsem rád, že jsem si jí znovu přečetl a dost se mi líbila, takže za mě čtyři hvězdy.
Zase jedna z knih, kterou jsem četla příliš brzy, ke které jsem tehdy jako malá školačka ještě nedozrála. Vybavuji si kouzelné obrázky Cyrila Boudy, hlavně Liliputy svázaného Gullivera. Příběhy mi převážně naháněly hrůzu. Dnes si říkám, že by asi neškodilo toto 300 let staré dílo znovu přečíst a pochopit to, co jsem tehdy nedovedla plně vnímat.
Kniha je sice takovým cestopisem, ale jde v ní o úplně něco jiného. Swift zde kritizuje lidské neduhy a slabosti na různých vymyšlených tvorech a národech. Místy až absurdní popis těchto postav zesměšňuje tehdy (bohužel i dnes) žijící lid a celé společnosti.
S chutí jsem se pustil do čtení, ale tak nudný ,,cestopis" jsem ještě nečetl. Byl jsem hodně zklamaný. Možná je to tím, že jsem se na to tak těšil. Samé popisování a hodnocení tamních politických zřízení.
Jak jsem rád, že jsem se k tomu dostal až jako starší. Je fakt škoda, že se tohle cpe přežvýkané dětem a pak se nad tim taky tak přemýšlí. Ta Gulliverova touha stát se koněm...
Je skutečně zajímavé, jak tato 300 let stará satira zůstala živá.
Pamatuji různá zpracování pro děti, dokonce pamatuji na spíše obrázkovou knížku, ve které se při otevření některých stránek obrázky zvedly jako kulisy na divadle. Veškerý satirický obraz ovšem zmizel. Nutno číst originál!
Známá klasika, která mně velice oslovila a hodně jsem s Gulliverem prožívala jeho dobrodružství a putování po utopických zemích.
Pro mě trošku rozporuplné čtení. Některé části jsou výrazně lepší než jiné např. Cesta do Liliputu je poměrně velmi dobře napsaná.
"Myslím, že Gulliverove cesty pre mňa znamenali viac než akákoľvek iná kniha, ktorá bola kedy napísaná. Nemôžem si spomenúť keď som ju čítal prvýkrát, mal som maximálne asi osem rokov, a od tej doby so mnou kniha žije, a neubehol rok, aby som si z nej niečo neprečítal."
George Orwell
Docela mě kniha bavila, léta jsem mě v plánu si knihu přečíst a až nyní jsem se odhodlal. Vůbec nelituji.
Po dlouhém přemlouvání konečně dočteno. Podle starších komentářů jsem přesvědčená, že existují nějaké zkrácené "pohádkovější" verze pro děti, protože pokud tohle - ve vydání, které mám já - čte třeba desetileté dítě, nemůže pobrat nic víc, než že tam byli Liliputi, obři a mluvící koně. Ale ani to mu asi nemůže připadat jako fajnová pohádka, spíš jako utrpení. Dospělák nejspíš pochopí tu satirickou polohu, která ale byla zábavná snad v době vzniku, o 300 let později už o poznání míň. Nejvíc vyhrocené je to v zemi ušlechtilých a ctnostných mluvících koní, kde je všechno tak ideální, že bych tam nechtěla žít ani omylem. Pohrdání námořníka vlastní rodinou po návratu z téhle země už byla jen třešinka. Ale jsou tu i zajímavé myšlenky. Vykreslení nesmrtelnosti jako něčeho, co fakt není záviděníhodné, Laputa jako vznášející se extrakt teoretizování a vědeckého bádání... Není to špatná kniha. Jen pro dnešního čtenáře už je to šíleně zdlouhavé a nudné.
Štítky knihy
satira zfilmováno anglická literatura fiktivní cestopisy vznášející se ostrovy
Část díla
- Cesta do Brobdingnagu
- Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska
- Cesta do Liliputu
- Cesta do země Hvajninimů
Autorovy další knížky
| 1975 |  Gulliverovy cesty |
| 1930 |  Skromný návrh |
| 2006 | Gulliverovy cesty 1 - Gulliver na Liliputu |
| 2010 | Eseje o věcech veřejných |
| 1911 | Pohádka o kádi |
Návrat do dětství.