Gustav Machatý - Touha dělat film
Jiří Horníček
Chronologicky koncipovaná biografie jednoho z nejvýznamnějších filmařů české meziválečné kinematografie (Erotikon, Ze soboty na neděli, Extase), který se jako filmový tvůrce uplatnil také v Rakousku, Itálii, USA a Německu, se faktograficky opírá o rozsáhlý výzkum primárních archivních pramenů. Rekapitulace individuálního osudu umělce se stala podnětem k prezentaci vybraných obecných jevů souvisejících se situací kinematografie v daném období a teritoriu Machatého pracovního působení. Rozvržení knihy do kapitol respektuje vznik jednotlivých titulů režisérovy filmografie.... celý text
Přidat komentář
Kéž by aspoň jeden takový Gustav Machatý působil v českém filmu i dnes. Člověk, který by měl na prvním místě svůj tvůrčí záměr a ne snahu o zalíbení se co nejširší mase lidí...
Jinak výborná knížka nejen o samotném Machatém, našem prvním režisérovi světového kalibru, jeho velkých úspěších i nesnázích, ale také o počátečním vývoji naší kinematografie.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Gustav Machatý - Touha dělat film |
| 2017 | Ludvík Šváb - Uklidit až po mé smrti |
Nebulvárně pojatá publikace o životě a díle jedné z nejvýraznějších osobností československého němého filmu prozrazuje autorův hlubší zájem o zkoumanou problematiku. Probírané nejsou zdaleka jenom Machatého filmy. Pozornost je věnována podmínkám, v nichž, mnohdy s obtížemi, vznikaly, díky čemuž se čtenářovi dostává základního, nicméně velmi poučeného přehledu o počátcích československé kinematografie. Povrchní není ani přiblížení jiných filmových průmyslů, v nichž se Machatý své ambiciózní projekty snažil realizovat (Itálie, Německo, USA). Autor přitom neodbíhá od titulního aktéra publikace jen aby ukázal, kolik toho ví. Každá odbočka nakonec vede zpět k režisérovi Erotikonu a Extase.
Erudice, citlivá práce s prameny (je z nich čerpáno vydatně, ale ne tak, aby se text změnil v hromadění faktografických údajů), střídmé dávkování životopisných informací (které si můžeme lehko dohledat jinde). Samotného mne překvapilo, s jakou chutí jsem knihu mapující mi nepříliš blízké období tuzemské kinematografie přečetl. Podíl na tom jistě měl i optimální rozsah (bez příloh 224 stran textu, prokládaného kvalitními fotografiemi). Netěší mne pouze vědomí, o jak vzácný počin v rámci české filmovědné literatury stále jde.