Gustav Mahler

16.02.2023

(III)
Vídeňský vrchol a poslední roky
Nejslavnějším a zároveň nejnáročnějším desetiletím Mahlerova života a díla jsou vrcholná léta 1897–1907 prožitá ve Vídni ve funkci hudebního ředitele Dvorní opery. Jmenován byl na základě svého úspěšného působení v Hamburku a řízení jiných orchestrů, La Grange však podrobně, až napínavě líčí drama, jež Mahlerovu jmenování do funkce v jednom z nejpřednějších operních domů světa předcházelo. Provázelo jej jak nadšení jeho příznivců, tak odpor zavilých odpůrců a všemožné intriky. Opět tu hrál roli Mahlerův židovský původ i přísné požadavky na kvalitu a změnu chodu operního provozu. Aby se mohl funkce ve vídeňské opeře vůbec ujmout, musel Mahler přestoupit ke katolictví. Celých deset let pak sice v operním domě na Ringu vládl pevnou rukou, ale také neustále zápasil s tvrdými kritiky, rozmazlenými diváky, citlivými primadonami i vrtošivými zpěváky. Vytvořil však éru, která je dodnes legendární a Vídeň se jí pyšní; nespravedlivé útoky jsou zapomenuty a na Mahlera se vzpomíná jako na velikého dirigenta i skladatele. La Grange ale útoky a peripetie nevynechává a líčí i to, jak často si sám Mahler komplikoval práci neústupností a prchlivostí.

Podrobně autor líčí také Mahlerův manželský zápas s vídeňskou krasavicí se skladatelskými a uměleckými ambicemi Almou Schindlerovou. Ta se svých ambicí musela na Mahlerovo přání zcela vzdát a být mu oddanou manželkou a matkou jejich dvou dcer. Že tyto ústupky nemohla společnost milující Alma dlouho snést, je nasnadě. Mahler tak brzy neměl klid ani doma, což jeho oslabenému srdci a celkově křehkému zdravotnímu stavu jistě nepřidalo. Navíc ho neustále trápilo, že místo aby se více věnoval komponování, otrocky diriguje koncerty a operu pro často nevděčné publikum a kritiky, kteří hledají jen chyby…

Nevelký rozsah Mahlerova vlastního díla je vyvážen jeho kvalitou a významem. Čas na komponování měl prakticky jen o letních prázdninách a v zimní pauze. Devět dokončených symfonií, Desátá nedokončená, Píseň o zemi, cykly Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech, Pět Rückertových písní a Chlapcův kouzelný roh a raná kantáta Píseň žalobná – to je v podstatě celý úhrn Mahlerova díla. La Grange popisuje jejich vznik, první a další uvedení, ohlas, přijetí u obecenstva a kritiky i to, jak se Mahler postupně prosazoval jako skladatel s jinou, novou hudební řečí. Pročítání úryvků z kritik nebo Mahlerových dopisů rodině, přátelům či kolegům, kde se svěřuje s úzkostí při tvorbě i při uvádění výsledných děl, je vskutku strhující. Stejně tak zajímavý je popis složení programů tehdejších koncertů a vůbec průběžný výčet Mahlerova bohatého dirigentského repertoáru jak v opeře, tak na koncertech.

V roce 1907 byl Mahler z Vídně víceméně vyštván, nemohl už dále snášet útoky proti své osobě a jeho postavení ve Dvorní opeře bylo již neudržitelné. Začíná poslední, krátká éra v Americe, kde Mahler s velkým ohlasem a úspěchem diriguje v Metropolitní opeře a za pultem Newyorské filharmonie. Čím dál větší úspěchy má také jako skladatel. Životním triumfem je potom premiéra obří Osmé symfonie (tzv. „Symfonie tisíců“) v Mnichově v roce 1910. V roce 1911 Mahler umírá.

Poslední kapitola Díla Gustava Mahlera nabízí stručný, čtenářsky velmi přístupný, čtivý, a přitom zasvěcený rozbor všech Mahlerových skladeb včetně překladu zpívaných textů (nebo alespoň jejich úryvků). V celé knize La Grange také uvádí na pravou míru některé legendy a vžitá tvrzení o Mahlerovi, např., jak si v některých skladbách „předpovídal“ vlastní smrt nebo se „loučil se životem“. Líčí Mahlera nikoli jako nedotknutelného velikána a génia, ale naopak jako člověka rozporuplného, s chybami i přednostmi, nešťastného a trpícího, ale i přesvědčeného o tom, že jeho „čas přijde“; jako muže nijak zvlášť zdravého, ale přesto silného, který musel podstoupit nejeden zápas o vlastní uznání v roli dirigenta, skladatele, ale i manžela a člověka, pro něhož by neměl být určující ani limitující židovský původ; člověka, jehož donutili přestoupit ke katolické víře, ale vzápětí mu to vyčítali; člověka, pro něhož byla vším hudba a její kvalitní provedení, nikoli sláva, peníze a moc. Mahler nám zanechal velké dílo, které dodnes uchvacuje dirigenty, hráče i posluchače. A uchvacuje i četba o všem, co prožil, přetrpěl, vydobyl – a nenechal se přitom zlomit, protože věřil v moc a sílu (své) hudby.

16.02.2023

(II)
Zápasy, vášně a trnitá cesta Gustava Mahlera
Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil nejenom v soukromí (s rodinou, milenkami, později s manželkou Almou, a také s nepříznivým zdravotním stavem – jeho srdeční choroba nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), ale i při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky, a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování, o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy. Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888–1891), a především v Hamburku (1891–1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou.

Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře, s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a pro většinu publika a kritiků zpočátku těžko přijatelné, resp. pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou Mahlerovi kritici ani diváci upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění, nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, těch je ale menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus – jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl na přelomu 19. a 20. století antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality umělcovy práce. Mahler měl proti sobě brzy zaujaté četné kritiky, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.

16.02.2023

(I)
Mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá, přestože jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti na české území opakovaně vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl – jsou ostatně rozpoznatelné i v jeho tvorbě. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler – Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové. Obsáhlý výbor ze skladatelovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, ed. František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho existuje několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě. Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře však přišel až v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henryho-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera (1860–1911) a je autorem nejlepší a nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran! V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler – Chronique d’une vie (Gustav Mahler – Kronika života) vycházela postupně takto: Tom 1 – Vers la gloire, 1860–1900 (Díl 1 – Cesta ke slávě) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 – L’âge d’or de Vienne, 1900–1907 (Díl 2 – Zlatý věk ve Vídni) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 – Le génie foudroyé, 1907–1911 (Díl 3 – Sestřelený génius) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí vydal La Grange v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem – právě tu Argo vydalo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent a vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor – dnešní Společnost Gustava Mahlera – a hudební festival Mahler Jihlava. Jeho manželkou je skladatelka Sylvie Bodorová a synem dirigent Marek Štilec. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne – une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Bohatší by naopak mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka. V jinak velmi dobrém českém překladu mne osobně trochu rušil často používaný gramaticky sice správný, ale poněkud ohavně znějící a nepěkný tvar slovesa dirigovat ve formě „oddirigovat/oddirigoval“ („Mahler oddirigoval tři koncerty…“, „Mahler se zavázal, že oddiriguje premiéru opery…“ apod.); s tímto tvarem se běžně téměř nikde nesetkávám, píše se prostě „dirigoval“, „dirigovat“, popř. se termín nahrazuje slovesy „řídil“ či „uvedl“. Nicméně to na kvalitě La Grangeovy knihy samotné nijak neubírá.