Hadí píseň aneb Příběh labyrintu
Frédérick Tristan
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/138632/hadi-pisen-aneb-pribeh-labyrintu-138632.jpg
5
13
13
Složitě stavěný příběh připomíná orientální, především arabská vyprávění, ve kterých jde o boj dobra se zlem a lásky s nenávistí. Kniha představuje předěl tvorby významného francouzského autora. Složitě komponovaný příběh připomínající orientální vyprávění, je založen na boji dobra se zlem, lásky a nenávisti. Jeho kouzlo spočívá v tom, že jej čteme jako pohádku, magické vyprávění, plné květnatých obrazů, které se odehrává kdesi v arabském světě, v Praze na Hradčanech za Rudolfa II., v Číně a Tibetu, ale také na dvoře krále Artuše....... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , PasekaOriginální název:
La Geste serpentine, 1978
více info...
Přidat komentář
Pro mě zásadní kniha. Četla jsem ji snad už 3x.
Není to tedy čtení před spaním. Propletené příběhy ovšem dávají smysl.
Spíš se jedná o filozofickou knihu, která si se čtenářem pořádně hraje.
Kdo má rád zapletené, pohádkové příběhy, určitě si knihu zamiluje.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Opičák Sun |
| 2022 | Hadí píseň aneb Příběh labyrintu |
| 2003 | Hrdinné útrapy Baltazara Kobera |
| 1997 |  Ateliér ztracených snů |
| 2012 | Poutník lásky |
Strukturou vyprávění připomíná (ne náhodou) Pohádky tisíce a jedné noci (ty nepřevyprávěné), ale zároveň promlouvá s jakousi těžko postižitelnou a podprahovou naléhavostí i k současnému čtenářstvu. Ano, je jakýmsi labyrintem mysli, která bloudí různými cestami, chvíli těmi správnými, jindy zas vedoucími do slepých uliček. Spletitá jako naše chaotické myšlení, jenž se zdánlivě zabývá tématy, co nám dávají smysl, ale s odstupem jsou jen labyrintem, ze kterého se těžko hledá cesta ven (nebo naopak do jeho středu?).
"Ve skutečnosti je to jenom odraz jiných událostí, které probíhají jinde a jinak. Jak bychom mohli my mrzáci, pohlédnout přímo do světla? Potřebujeme zrcadla, okliky, roušky, bludiště. Čím důvtipnější jsou, tím spíš se můžeme přiblížit k pravdě, která je prostá, ale takovým způsobem, že spaluje oči diváka, takže hrozí, že neuvidí vůbec nic. Z velmi temných zákoutí jsme vzešli, naše smysly i rozum znají jen polostín. Kdyby náhle vyšlo slunce, a co jedno slunce! Kdyby se všechna slunce všech světů minulých, přítomných, budoucích a ještě dalších až do nekonečna, najednou vynořila před našimi víčky, byť sklopenými, nejenže by nás oslepila, nýbrž okamžitě sežehla, obrátila by nás v prach. Naše nepatrné částečky rozptýlené po světě zůstaly by navždy zničeny. Vlasní pýcha by nás zničila. Proto je lepší užívat drobných lstí, náruživá přímočarost znamená sebevraždu. K alespoň částečné pravdě se dostaneme jedině postupným přibližováním. Na naší úrovni nelze jinak" (str. 81-82)