Halali pro sviště a jiné povídky

Halali ... takže jsem mohla a měla tušit, že to bude čistá myslivečtina. Na lovy se střelnou zbraní si vůbec nepotrpím, a tady přišla zbraň tak či tak ke slovu v každé z 29 povídek. Smrt v téhle podobě jsem rychle (a nesouhlasně) přešla, ale byla i smrt jiného druhu, která dojala i samotné myslivce - smrt jejich psů (samozřejmě pracovních, ale o to nikoli méně důležitých souputníků).
Být to o lovech beze zbraní, ocenila bych a užila si víc autorovy bohaté poetiky procházek lesní a horskou krajinou v různých denních i nočních časech, za různého počasí a v různém ročním období. Takto nemohu hodnotit.

Trefná slova na předsádce týkající se mistrovství psaní povídek za setkání s knihou určitě stála:
"Žánr povídky byl a zůstává prubířským kamenem prozaiků. Pokaždé je zkouškou ryzosti autorova pozorovacího a vypravěčského talentu. Objevit, opracovat a pak zajímavě vylíčit pozoruhodný příběh, úsporně jej vykreslit na malé ploše tak, aby bylo řečeno mnohé, bývá nesnadným úkolem. Ne každý dostojí takovým požadavkům. V tomto žánru platívá, že je mnoho povolaných, leč málo vyvolených. Autor totiž nevystačí jen s obstojně zvládnutým literárním řemeslem. Úspěch se nedostavuje, když u něj převládá klišé či jednostrunnost, když schází originalita, svébytný a nenapodobitelný rukopis, jedinečný esprit, který je vlastní pouze jemu. To vše činí krátkou povídku lopotným putováním po douhé cestě. Nemnozí, kdo se na ni vydávají, dospějí beze ztrát až k cíli."