Haličské poviedky

24.02.2023

Děj Stasiukova povídkového souboru se sice odehrává v průběhu divokých devadesátek, ale v jihovýchodním cípu Polska tohle časové zakotvení dokládá máloco. Převažují tu relikty minulého režimu – levné cigarety populárky, zrezlé stroje a krachující družstvo. Do těchto zmítaných kulis jen zvolna prosakují výdobytky globalizace. A když už, tak spíše v bizarních podobách – do lahví od coca-coly si dřevorubci dávají vodu na cestu, v hospodě někdo občas nahodí lámané anglicismy. Scénu, v níž vesničané obdivují barevnost západních produktů ve stánku, lze brát i jako kritiku konzumu – jako by se takové blyštivé produkty zařadily svou zázračností po bok kostelů.
Jen málo postav však dokáže opravdu pochopit nové rámce světa a (ke svému prospěchu) se jim přizpůsobit. Většina obyvatel zapadlé, odstřihnuté vsi není schopna představivosti, není ochotna si připustit jiné než probíhající pořádky. Tato „uzavřenost horizontu“ se ukazuje třeba v povídce Kovář Krug, kde protagonista sáhodlouze vypráví o své cestě za příbuzenstvem – neopomene jediný konkrétní detail, ale na jakoukoliv abstrakci se nezmůže: „jako by tkvěl v nějaké prvotní době, kdy podstatná jména, slovesa a přídavná jména byla trvale spojena s předměty, událostmi a vlastnostmi, kdy byl jazyk jen zrcadlovým odrazem světa a existoval s ním v naprosté souhře“.
V haličském mikrokosmu se četně vzpomíná na „staré dobré časy“, které se možná ani nestaly, ale paradoxně právě absence historického podloží postavami lomcuje. Jako by zde nebyla možnost se o něco opřít a z toho plynula jistá vykořeněnost. Třeba rozpadlé cerkve, které jsou celou oblastí prošpikované, ale málokdo se k nim dokáže jakkoliv vztáhnout.
Místní obyvatelé se od sebe výrazněji neliší: vesměs čtyřicátníci, chudí, udření, zaostalost kompenzující nečekanou nápaditostí a inklinující k nadměrnější konzumaci alkoholu. Jsou nezávislí, ale zároveň zmítání, pasivní k jakékoliv možnosti změny (nějak se to doklepe). Platí zde ještě ovlivnění ročním období, starému řádu – tato cykličnost však také může vyjadřovat životní monotónnost, setrvačnost. Něco se prostě dělat musí, třebaže do k ničemu příliš není a žádný směr to neudává.
Trajektorie postav přirozeně nejsou příliš složité: z práce do hospody, z hospody se vyspat domů, z domu do práce. Topos hospody zde však nepůsobí ani tak brutálně a neurvale, ale spíš rozmlženě, nehybně, ospale; jako jisté útočiště, kde přece jenom lze nějak znovunabýt síly. Možná to způsobuje i závěrečná prazvláštně zázračná scéna, kdy se hlavní dvě místa vsi (kostel a hospoda) protnou a dochází k neohrabané, ale snad přece jenom kýžené katarzi.
Stasiukův vypravěč je spíše nenápadný, pozorující a poslouchající, ale přesto docela s prostředním sžitý a vcelku mírný, rozhodně si neuzurpuje právo na jasné soudy. Jeho „jinakost“ se vyjevuje až ve chvílích, kdy do popisů komponuje biblické i jiné odkazy.
A dalo by se psát ještě o dalších aspektech – o jisté instinktivnosti a divokosti, která chvílemi přechází až do splynutí s přírodou (smrt v řece, popisy Babky), o mytické vrstvě demonstrované procházejícím duchem vraha, o popisech krajiny skrz světlo a tmu. Ale prostě: solidně nahuštěných sto stran.

Pod slupkou dobrého skřítka kolují temné extrakty nomádů. Zředil je alkohol, krev mnoha generací usedlíků a beznaděj uzavřeného horizontu, kde slunce vychází za plotem ověšeným plínami a babským prádlem. Domy jsou plné dětského křiku. Není to ještě křik hladu, ale nikdo neví, co přinese budoucnost. Její jarní podoba obnaží bídu, starci budou, jako vždy, umírat a ustupující sníh odkryje stupňující se chorobu polí, staveb, pracně získaných věcí, jejichž hromady hnijí, kácí se na stranu, aby jednou spadly a proměnily se zpátky v ospalou a netečnou půdu.
(s. 23)

22.01.2022

Kdo má rád Polsko, pro toho je to povinná četba. A skvělá!