Hana Hegerová - Lásko prokletá
Miroslav Graclík
„Lásko prokletá, za pár slov a vět vezmu kletbu zpět, pamatuj, že kletba byla jen marná obrana, píseň ohraná, vykotlaný kmen, roztočí se zas naše ruleta, počkej do léta, to je její čas, lásko prokletá…“ Ukázka písně, kterou mnoho z nás zná, nás přesvědčuje o tom, že Hana Hegerová není jen zpěvačkou, ale umí těmto básnickým textům vdechnout život jako málokterý interpret. Slova, která jdou mnohdy až na dřeň života, umí dokonale prožít a prožitek přenést na posluchače. Je to její dar vycházející nejenom z genetické výbavy, ale především z životních zkušeností. V podání šestnáctileté zpěvačky by takové písně nemohly mít sílu a obsahu bychom nevěřili. Život Hany Hegerové byl pohnutý. Narodila se sice do bohaté rodiny bankovního ředitele, v dětství tedy žádnou bídou netrpěla. Tím, že byla jedináčkem, však pociťovala samotu, proto se věnovala různým koníčkům (v dětství především baletu) a učila se jazyky. Baletu se však kvůli nemoci musela přestat věnovat. To ji nějakou dobu velmi mrzelo. Časem se pro své komediantské nadání, projevující se již odmalička, rozhodla stát herečkou. Absolvovala herecký kurz při konzervatoři a vcelku brzy se jí narodilo dítě. Pro zhoršenou životní (rodiče se rozvedli) i politickou situaci si však už nežila po materiální stránce jako v bavlnce. Byla odkázána na sebe a na svůj příjem z divadla, který byl u začínající herečky velmi nízký. Osud tomu tak chtěl, že nevnímáme Hanu Hegerovou jako herečku, ale zpěvačku-šansoniérku. Zahrála si sice v několika filmech, ale ne každý by si vybavil filmy s ní. Její jméno se pojí také s divadelními prkny (Semafor, Rokoko). Ovšem jako zpěvačka má u nás i v cizině velké jméno. Francouzi mají Edith Piaf, my máme Hegerovou. Kniha Miroslava Graclíka se snaží představit život a kariéru této významné zpěvačky a osobnosti české kultury v detailní biografii, která je prokládána množstvím fotografií, citátů a rozhovorů. Obsahuje také kompletní diskografii a filmografii.... celý text
Přidat komentář
Kdykoliv vezmu do ruky biografii paní Hegerové, musím si k ní pustit její šansony. Je mně při tom smutno, ale krásně smutno. A tak listuji, čtu a při tom vzpomínám na její vystoupení u nás ve městě. Byl to pro mne velký zážitek.
Kniha obsahuje mnoho fotografií, diskografii a filmografii.
Čím dál tím víc
Mi láska sílu dává
A nikdy nepřestává
Dál chci pro ni žít
Čím dál tím víc
Mě stravuje a pálí
Ten oheň neustálý
Nechci bez něj být
Čím dál tím víc
Mně láska sílu dává
A nikdy nepřestává
Dál chci pro ni žít
Teď když napad sníh, když je venku mráz,
my jsme v závějích, závěje jsou v nás ....
To je začátek přebásněného textu francouzského šansonu - česky "Lásko prokletá"
A Hana Hegerová je s šansonem nerozlučně spjata.
Kniha zobrazuje její život - úspěchy i prohry ... A to vše se odráží v její interpretaci textů -
k zamyšlení i pozastavení...
Poslouchám ji dlouhé roky a stále má co říci.
Samozřejmě doporučím - a nejlépe s poslechem hudby, kterou uvádí do života.
Některé informace ze života paní Hegerové mě dost překvapili, např. koncertování s kapelou Petra Hanniga, to jsem vůbec nezaznamenala. Zároveň to je impuls časem si přečíst knihy Lenky Holas Kořínkové a Víti Vávry... Ale zpět k Smutné černé paní... Její písně jsou úžasné, projev ojedinělý a ona sama je vzácnost veliká. Holt, dobrého moc nebývá a ona se umí udělat vzácná. Popis politických událostí v jejím životě mi přišel na místě, tím, že není jedna z tuctu a její písně nejsou slyšet z každého rádia, je v mnohém důsledkem politiky a lidí v ní. Vlastním DVD z koncertu v Olomouci, tak si ho jdu pustit. Určitě mi to hezký pocit ze zrovna přečtené knihy ještě umocní...
V knize je dán zbytečně velký prostor rozboru politických událostí,které se udály v životě Hany Hegerové.Jako by chvílemi autor neměl co o paní Hegerové napsat. Pozitivně hodnotím velké množství obrazového materiálu včetně obsáhlé diskografie a filmografie.
Autorovy další knížky
2014 | 30 případů majora Zemana |
2010 | Jiřina Švorcová osobně |
2018 | Má dcera Iveta |
2017 | Zagorka: Hana Zagorová |
2014 | Tři oříšky pro Popelku |
Mám docela rád knihy Miroslava Graclika, ani bych je neoznacil za memoary, ale spíš kompilací lépe či měně dostupných informací. Zase mě to inspirovalo k poslechu desek Hany Hegerove - krása. Vlastně mi ani nevadil popis historických událostí jako spíš časté opakování textu, toho co již bylo napsáno například v předcházející kapitole. Na rozdíl od písní Hany Hegerove jde o výčet informací, nečekejte žádné emoce.