Hansiáda

03.11.2024

Hansiáda je monotematický básnický cyklus. Velmi oceňuji to, že téma je nám předloženo bez obalu v podobě kronikového zápisu. Básníci se často bojí explicitnosti – a tady ji máme a hrozně to pomáhá. Sdělení má najednou úplně jinou váhu.
Jedná se o silné téma (spíš trs témat: legitimizace zla, podstata jedince, vrůstání krajiny, vztah k ní vs. vztah k lidem). Nejdráždivější je pro mne otázka, kdo je vlastně Hans. Básně nám dávají pár nápověd („Před knajpou sem frajeřil / v mundúru z rajchu , vonělas norou / a já zašeptl.“). Jedna z hlavních je samotný jazyk – ten je natolik výrazný, že lze dost pochybovat o tom, že by mluvčí byl Němec. Zároveň ale může jít o „překlad“ myšlenek, takže nic nelze rozhodnout definitivně. Cyklus tak respektuje výkladovou otevřenost (podivuhodně objektivního) kronikového záznamu. Sbírka nás směřuje jinam: důležitý je vnitřní život jedince. Může se zdát, že člověk, s kterým máme co dočinění, je deviantní, snad slaboduchý. Jeho vnitřní svět je ale překvapivě bohatý.
Dalším tématem je propletenec krajiny vnitřní a vnější, dualita muž–žena (resp. člověk – krajina, popř. člověk–samota; přičemž nelze určit, která z interpretací je tu správná). Paradox, že vnitřní živočišnost, zvířeckost, vyhřezá právě do slov.
A je to právě jazyk, co je zásadní dominantou textu. Jazyk, jak říká anotace, „ostrý“ (chce se mi říct „jehličnatý“), nikoli samoúčelný, ale naopak přiléhající k tomu, o čem vypovídá. Jeho zasukovanost odpovídá povaze mluvčího a drsnosti prostředí. Možná na sebe strhává pozornost – ale jelikož lyrický subjekt splývá s hlavní postavou, jedná se o vysoce funkční rys sbírky. Jazyk je autoritou: neztrácí ze zřetele svůj předmět, je troušen jak by na půl huby a zároveň se pohybuje na hranici zaumu.
Nakonec: při druhém čtení mě překvapilo uvědomění, že se vlastně jedná o implicitní dialog s Májem. Máme tu dlouhý básnický cyklus o vyvrženci ze společnosti, vnímáme svět jeho prizmatem, sledujeme milostnou linku, čekáme na nevyhnutelnou tragédii a vše je silně rámováno krajinou, která vstupuje jako jedna ze hlavních „postav“.
Přitom jde o báseň zásadně odlišnou: zasazenou do konkrétního historického momentu a na konkrétní místo. Hansiáda je sevřená, vnitřně homogennější (srv. intermezza v Máji), výrazně lyričtější – příběh vystupuje spíš tušeně a vnímáme jej zejm. na pozadí úryvku z kroniky. A především: je popisována téměř bez výjimky z pohledu první osoby. Zkrátka, jedná se o naprosto svébytnou, živelnou a živou poezii, která se netváří jako něčí pandán. Pokud jím je, tak v další významové vrstvě, která Pechovu poezii nijak neoslabuje, ale naopak obohacuje o další podprahový tón.
Sbírku lze shrnout slovy anotace: „jedná se o výjimečnou událost!“