Harfenická kruciáta

07.12.2024

Dílo pardubického literáta, badatele, právníka a nadšeného divadelníka Karla Rudolfa Krpaty je zjevně nedoceněným a neprávem zapomenutým fenoménem východočeského regionálního písemnictví. Přitom v jeho rámci jde o nadprůměrnou a tematicky jedinečnou záležitost.

Tato charakteristika bez výjimky platí pro Harfenickou kruciátu, vytříbeně napsanou a motivicky objevnou novelu o problematice harfenických tlup, které v druhé půli 19. století a začátkem 20. století tvořily jeden z ekonomických pilířů dodnes málo známého a opomíjeného kraje kolem městečka Nechanic. Přestože jde o beletrii, dle svědectví zámrského archiváře Jiřího Frajdla, který je autorem doslovu, Krpata dlouhodobě a poctivě studoval pramenný materiál. Harfenická kruciáta je teda především cenným a čtivým příspěvkem k dějinám tohoto fenoménu (o harfenictví jinak existuje pouze starší brožura z r. 1911 a pozdější kniha citeristy Jiřího Kleňhy z r. 1998, věnovaná ovšem nejen Nechanicku; ostatně i o dějinách Nechanic existují toliko dvě publikace a pak drobnější práce o tzv. nechanické aféře). Jelikož část mých rodinných kořenů leží právě na Hradecku, je jisté, že i mí předkové se s táhnoucími harfenickými bandami museli setkávat. A Krpatova knížka mi poskytla barvitý vhled do této doposud neznámé problematiky, která snad může mít jisté paralely v podobě žebravých gangů rumunských a bulharských Romů v západoevropských velkoměstech a občas i v Praze. I na Nechanicku totiž onehdá zjevně šlo povýtce nikoli o hudební kumšt, ale o problém hmotné bídy a s ní spjatých sociopatologických jevů. A neboť je vše zaobaleno do rámce soudního sporu, je kniha současně pozoruhodným svědectvím o dobové justiční praxi, k čemuž měl autor s ohledem na svou profesi jistojistě blízko.

Jako čtenář samozřejmě nevím, co z knihy je založeno na autentických dobových dokumentech a co je Krpatovou uměleckou licencí, nicméně Frajdl v doslovu píše, že ještě v době vydání knihy (80. léta) žilo na Nechanicku mnoho lidí s rodištěm v Indii, Číně, Turecku či na území tehdejšího SSSR. Dlouhé a extrémně náročné štrapace do exotických, často válkou či nepokoji zmítaných koutů, jak to popisuje Krpata, tedy pro harfenické skupiny z Nechanicka nemohly být výjimkou.

Druhým plusem je z mého pohledu klasicky (rozuměj v tradici české prózy 19. a první půlky 20. století) vybroušený a košatý sloh. Uznávám, že ten sice může být nejedním dnešním čtenářem vnímán jako překážka v rychlé a snadno srozumitelné četbě, ale je třeba jej přijmout, užívat si ho, bavit se jím (třeba pasáže imitující lidový jazyk jsou svou zemitostí mnohdy až vtipné), vnímat ho jako přednost. Tak jako to činíme při četbě velkých českých prozaiků předminulého století. Krpata svým stylem, orientací, nadšením, regionálně patriotickým a sociálně empatickým zaměřením (myslím, že do pozice hlavního kladného hrdiny neumístil sociálnědemokratického redaktora z donucení /auto/cenzurou, ale prostě protože chtěl anebo to možná dokonce mělo určitou oporu v dobových pramenech) totiž plně náleží k 19. století, třebaže kniha vyšla posmrtně až roku 1987 a autor ji psal patrně až v poválečném období. Jen škoda, že v doslovu avizované „otevření Krpatova šuplíku“ s příslibem vydání dalších zajímavých rukopisů nedošlo naplnění, a Harfenická kruciáta je tak prozatím jeho posledním vydaným dílem. Přitom třeba jeho Výlet k pradědečkům, líčící jeho rodinnou historii v kulisách starých Pardubic, by měl jistě potenciál minimálně pro zájemce o dějin této krajské metropole.

Všem zájemcům o sociální dějiny východních Čech, ale i pěkné počtení ve starém stylu tedy knihu vřele doporučuji.