Hastrman
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151521/hastrman-151521.jpg
4
768
768
Miloš Urban (1967) s třetí beletristickou knihou, myšlenkově a fabulačně zatím nejodvážnější. I Hastrman je velkoryse vyprávěný příběh psaný na dvojí téma – tentokrát se zde konfrontuje problém ekologie s fenoménem oběti. Rozkročen mezi dvě staletí, několik pohádek a desítky mýtů, vede si autor za ruku divného mužíka, aby vyčistil zdejší vody od nánosu bahna. Z románu stříká mrva, krev a špatné svědomí, ale tomu se u Miloše Urbana nikdo nediví. Pozoruhodné je, že próza, jež by se bez nadsázky dala označit za černou knihu ekoterorismu, je především knihou zelenou. Kniha obdržela cenu Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.... celý text
Přidat komentář
Přečíst si knihu jsem měla dlouho v plánu, díky časopisu Pevnost. Díky filmu jsem se teď k ní skutečně dostala. Ovšem po přečtení se na film rozhodně nechystám. A to díky tomu, že byla upřednostněna romantická linka a mě v knize ohromila ta druhá, ekologická, což jsem vůbec nečekala.
První část se mi velmi líbila, díky téměř až líčení přírody. Úžasné něco takové číst. Jen na to člověk musím mít náladu, čas, nic neuspěchat. Jinak mi přišla trošku překombinovaná. Češi proti Němcům, věřící proti pohanským zvykům, módní novinky vůči ostatním. Přišlo mi to roztříštěné a kdyby se soustředil jen na jednu věc, bylo by to pro mě lepší. Moc jsem nepochopila smysl Odradka.
Druhá část mě vážně dostala. Byla strhující, napínavá, nemohla jsem se odtrhnout. Nejspíš také díky tomu, že se u nás staví obchvat, přímo kolem odpočinkové oblasti u řeky. Nic neuděláte. Mezinárodní kamionová doprava je důležitější. A příroda se bránit nemůže, hastrman chybí.
SPOILER
SPOILER
SPOILER
Jak autor líčil jeho marný boj, bylo mi hastrmana tak líto. Když následnou pomstu, cítila jsem radost. Je pěkné, že autor měl tolik optimismu, že knihu zakončil šťastně - obnovení krajiny, snaha o život s přírodou. Jen ho tím pro mě udělal velmi neuvěřitelný a trochu mě zklamal.
Pěkné bylo také ladění knížky do zelena. Stránky a písmo. A jsem ráda i za ilustrace, které pomalu v knihách mizí, i když se mi úplně nelíbily.
Film je skvěle natočen a je v něm vybraná osa příběhu, aby divák pochopil o co vlastně jde. Při čtení knihy to tak úplně není. Kniha mě moc nenadchla, ale film určitě doporučuji.
Nejprve jsem viděla film, ze kterého jsem odcházela trochu rozpačitá. Chvíli se nedělo nic a pak to bylo tak rychlé, že jsem nestačila všechny děje a věci pořádně zpracovat. V prvé chvíli bych film nedoporučovala téměř nikomu a ke knize by mě nikdo nedostal..
Postupem dnů mi asi začaly souvislosti docházet, trochu si to sedlo a mně došlo, jak geniální ten film byl a zatoužila si přečíst knihu.
První díl se pro někoho táhne, ale mně se líbil skvělým vylíčením kraje, místních stále pohanských zvyků, které se zdají tak nějak pro tu dobu více logické a smysluplné (především tím souznením s přírodou), než křesťanství. Je tam neskutečně mnoho symbolů, každý si tam z toho najde to své a díky filmu se mi snad dílo lépe četlo.
Díl druhý byl trochu šok. Ale rozhodně bych o nějakém ekoterorismu úplně nemluvila. Byla to smutná snaha hastrmana zachránit pustošící krajinu a je tam krásně vykreslená marnost dnešní doby (nikdo za nic neodpovídá, nikdo za nic nemůže, apod.) i Děti vody jsou krásným příkladem jistého pokrytectví a pouhého pozérství, když je zrovna ekologie v módě.
Myslím, že každý si v knize najde ty své symboly a věci, nad kterými zůstane po nějakou dobu přemýšlet.
Jsem ráda, že jsem nejprve viděla film, napomohlo mi to ve čtení. A nebojte, ačkoli film téměř věrně kopíruje knihu první, z té druhé tam není vůbec nic, takže moment překvapení to neztratí :-)
První část knihy se mi líbila, přišlo mi to jako nějaká pohádka, kterou mi vypráví voda. Je psána osobitým způsobem, ale bohužel ne pro mě. Bylo těžké se do knihy začíst. Hodně se vyskytují popisné části (krajiny, okolí a místních zvyků).
„Byl oheň, je voda, bude země, vzduch trvá.“ (s. 398)
Jazykově neskutečně vycizelované. Autor vybrušuje každé slovo. „…pokradmu si špitají na souši, pokoutně porazí dobytče...“ Občas dochází až k jazykovému obžerství. „… nedokážu učinit gesto srovnatelné s nebezpečným žertem najád a tritonů Tomáše Mora.“ (s. 367).
Miloš Urban dokáže zaujmout detailním popisem, i když děj místy připomíná stojatou vodu.
Dvě knihy mapující 19. století a současnost spojuje postava záhadného Hastrmana. Zatímco první kniha je oslavou lidových tradic a erbenovsky spěje k očekávanému konci, druhá kniha nastavuje zrcadlo současnosti. Vedle ekoaktivistů vystihuje vysokou politiku. Příběh postrádá humor, přesto jsem se jednou upřímně zasmál. „Jen jsem dosedl za volant svého auta, usnul jsem, jako by mě do vody hodil.“
(s. 335)
Odkaz na máchovský motiv je patrný v závěru: „Je první máj. Z lesa se ozvala hrdlička.“
Jako čtenář jsem rozervaný, rozpolcený jako Hastrman. Jedna část zavrhuje nedějový rozsáhlý příběh, druhá část mě nutí o něm přemýšlet.
Urban se dokáže maximálně využít jednotlivé motivy – počet prstů, barva očí… „V levém oku jí kmitaly zelené blesky, v pravém dlel ospalý modrojas.“ (s. 95)
„Nikdy se nesvěřuj člověku.
Konej, co musíš konat, ale nevinných se netkni.
Chceš-li změnit svět, nech si to pro sebe a pracuj sám.
Mlč jako hrob, nechceš-li shnít za mřížemi.
Živ svou nenávist, ale jednej s chladnou hlavou.
Zabij, musíš-li, ale nemuč.“ (s. 305)
Obdivuji úpravu knihy – formát, zelený papír, barvy stužek, ilustrace.
„Říká se, že pravd je tolik, kolik je lidí. (…) Pravda je jen jedna. Je na straně přírody a jejího zachování.“ (s. 378)
To mi hlava nebere, jak jeden a tentýž člověk může napsat něco tak uhrančivého a okouzlujícího jako je první půlka této knihy a něco tak přihlouplého jako je druhá půlka. Nejprve se člověk namlsá bohatým básnickým jazykem a dokonce až magickým realismem - pak dostane za uši srandovní zápletkou s dialogy dobrými tak do nějakého seriálu TV Nova. Rozumem si ten koncept sice umím zdůvodnit, ale z hlediska čtenářského zážitku je to asi jako zapít archivní víno zvětralým pivem. Namísto druhé půlky by mi jako dovětek stačil obraz v němž osamělý Hastrman bloudí zatopenou vsí a jako ekologický apel by to na mně zafungovalo dokonce silněji než ta primitivní eko propaganda. Bohužel. Hodnotím zprůměrováním z pět a nula.
Kniha mi ležela na seznamu k přečtení již dost dlouho. Jenže tenkrát jsem se přeUrbanoval a tak na ni nedošlo. Na Urbana musí mít člověk naladíno, aby se dal číst. A já se tentokrát naladil filmem podle této knihy. Jsou tu rozdíly pokusím se vyhnout srovnání...
Kniha je dvoudílná, oba díly se odehrávají v různém čase a jsou spojeny jednou osobou. první 4/7 knihy jsou skvělé a zasloužily by si 100%. Jazyk kterým jsou napsány a příběh je perfektní. Podle této části byl natočen film.
Zbytek knihy už kulhá za tím začátkem. Je sice poněkud realističtější, ale ta ekologická linka... navíc se nemohu zbavit určité myšlenkové podobnosti se Sedmikostelím...
Zatímco první část, plná pohanské mystiky (a napsaná krásným jazykem i stylem), vás pohltí svojí uhrančivou magičností, ze druhé části se vyklube ekoteroristický blábol, který jsem dočítal s do krve sedřenýma zádama. A protože konec špatný – všechno špatné, stlačuji aritmetický průměr na konečných 40%.
Na téhle knížce mě mrzí spousta věcí. Snaha o styl vyprávění 19. století je sice zajímavá, ale popravdě děj jen rozmazává po povrchu, jako když se snažíte utřít mokro hadrem, který nesaje. Děj protéká mezi prsty, je nejasný, stejně jako záměry postav.
Navíc jim nenahrává ani minimum přímé řeči. Některé scény jsou navíc popsané dost zmateně, viz ukončení období sucha, nebo proč se Kateřina vyvaluje pod trnoží na sušení kůží a obecně konec samotný. Popravdě vlastně nechápu, v čem je román utopistický. Snad v tom, že uvnitř člověka žije zvíře? Když to vezmu do důsledku je to jen "goald" rybníků.
Obě části knihy se od sebe velmi liší, současně do sebe ale dokonale zapadají. Charakter hastrmana je zčásti mysteriózní a pokaždé překvapuje, na druhou stranu se do něj čtenář dokáže dobře vžít, protože všechny jeho kroky vychází z určité příčiny. Celý příběh je promyšlen do detailu a zakončen, možná na první pohled trochu patetickým, pro mě však nakonec jediným možným závěrem.
Já věděl, že Události v klášteře svatého anděla byla podlá past od Urbana! Namlsán tímto brakem jsem v záchvatu pomatení na internetech omylem místo na teen threesome by the pool klikl na tuhle knížku na kosmasu a už to se mnou šlo z kopce!
Nevím kdy jsem naposledy četl knihu, která právě běží v kinech, ale doufám, že už se to nebude opakovat. Knihy totiž neuměj běhat! A v kině se navíc běhat ani nesmí!
Ale abych byl trochu real - bohatej hastrman se v 19. století zamiluje do buchtičky. Ta ho moc nechce, což mu nevadí, protože on ji ho tam i tak šoupne, když se zrovna nekouká. Z toho je pak ve vesnici drámo a vodní frája z toho nakonec vybruslí tak, že se čtenář ocitne o 200 let později, kdy je vodník zmagořelej ekomentál, kterej vraždí, aby zabránil ničení krajiny. No. A nakonec to je celý ještě horší protože se oba příběhy spojí, když vytáhne starou z mrazáku. Spoiler alert.
První díl je 19. století a snaha o pohanskorurální nezvalovinu a druhej díl je zelený román, ze kteryho si asi má čtenář vzít ponaučení aby neničil planetu! Rudu Pivrnce jsem bohužel hledal marně.
3/10
Tento zelený román je jazyková lahůdka, pan autor se s češtinou doslova "mazlí". Dokázal tak pomocí slov naladit čtenáře na dobu starší, v níž navozuje téměř pohádkovou atmosféru úcty k přírodě a hlubokého soužití člověka s ní. Tokem roku nás provádí prostřednictvím popisu povětšinou zapomenutých tradičních pohanských rituálů konaných v ten který čas. Po takto poetickém naladění přichází kniha druhá. Zde je dominantním motivem ekologický boj proti průmyslovému a těžebnímu ničení krajiny a nese se v duchu myšlenky z knihy: "Kdo jsi nestvořil, nepřetvářej. Obdivuj."
Motiv hastrmana jako druhého (horšího?) já je s ohledem na téma knihy velice trefný a v každém z nás jistě takový hastrman někde číhá.
Mimochodem, také jsem si obohatila slovník - špumprnágle - no není to krásné slovo? :)
Ze začátku těžce působící hastrman se mi po zhruba třiceti stranách zjevil jako velmi čtivé, až takové romantické, vyprávění. Popis slavností a celkového života na Staré vsi působilo místy až pohádkově. Čtenář první část knihy poklidně zažil, aby pak v druhé části knihy trnul a napjatě očekával vývoj údálostí s ničiteli a ekologickými nepřáteli. Postava Kateřiny byla velmi zvláštní. Moje první (a určitě né posledni!) kniha od autora. Jsem zvědavá na filmové zpracování!
Ke knize první: Ano i ne. Ano tajemné postavě hastrmana, který je občas člověkem i s člověčími touhami a občas přírodním živlem, který bez citu naslouchá přírodním zákonům. Tady dost působivé.
Spíše ne podivným pohansko-lidovým obřadům. Scény nočních her a veselic, včetně té s odměnou pro vítěze soutěže sekáčů, mi příliš neseděly.
Ke knize druhé: Hodně mi připomnělo Sedmikostelí – nostalgie po době minulé a odpor k tomu novému, co staré hodnoty ničí; v Sedmikostelí to byl odpor k asanacím a stavebním činnostem, ničících starou Prahu, zde je symbolem zla ničení krajiny ve jménu těžby kamene a budování velkých přehrad s „mrtvou“ vodou… Cesta, jak zlu zabránit, je podobná, jako v Sedmikostelí, nejde-li to po dobrém, musí to jít po zlém…
A taky mě napadá, Máchovo jezero je od Holanských rybníků co by kamenem dohodil, nebyl ten tajemný vousatý poutník ve vysokých botách, plášti a klobouku, co se mihl v ději, když putoval krajinou a tak dobře maloval, náhodou sám Karel Hynek Mácha? Leccos by tomu napovídalo:
„Katynka zatím rozvinula v dlaních jeho výkres. Nestačil jsem se divit: neobyčejně nadaná ruka v něm načrtla krátkými lomenými tahy vrcholek skály a les, tak, jak jsem je viděl i já, když jsme přicházeli. Nezapomněla ani na dvě sedící postavičky, sličnou pannu v nabírané sukni a křivého kmeta v obrovském cylindru. Zasmál bych se tomu, kdyby se na obrázku navzdory předloze nezvedala z lesa za postavami pochmurná středověká stavba. Tesknota a beznaděj, takhle ta stavba působila. Pár mistrovských tahů uhlem ťalo Katynku do srdce.
Rozplakala se a neviděla, co její slzy dělají s kresbou: oživovaly ji a měnily, udělaly z náladové krajinky zapomenuté mokřisko, v němž se o hustě šrafované nebe opírá černá makovice na nalomeném stonku: věž uprostřed bažin, sídlo, v němž na pocestné číhá strašný lesů pán.“
„Je první máj. Z lesa se ozvala hrdlička.“
Miloš Urban je pro mě hodně zvláštní autor, někdy pro mě jeho svérázné „fantasmagorie“ neuvěřitelně fungují, někdy mě zase míjejí. Tady to bylo střídavě, i když rozdvojená hlavní postava - kultivovaný a lidský baron Salmon de Caus a Hastrman, nelítostný živel se štičími zuby, který jde bez zábran za svým posláním, mě docela uhranula. A jako v Sedmikostelí mi učaroval popis gotické Prahy, tady to zase bylo sugestivně vykreslené prostředí rybniční krajiny. Holanské rybníky a jejich romantické okolí trochu znám, takže fantazie při čtení mohla pracovat naplno. A taky velké plus za to podvodní tajemno.
Stanovuji si pevné zásady:
Nikdy se nesvěřuj člověku.Konej,co musíš konat,ale nevinných se netkni.Chceš-li změnit svět,nech si to pro sebe a pracuj sám.Mlč jako hrob,pokud nechceš shnít za mřížemi.Živ svou nenávist,ale jednej s chladnou hlavou.Zabij,musíš-li,ale nemuč.A HLAVNĚ NEČTI ZELENÉ ROMÁNY S TATRMANY V TITULNÍ ROLI.20% za obrázek na straně 205.
První půlka knihy mě štvala. Některé pasáže jsem nepochopila, byla jsem zmatená a natvrdlá. Po 100 stránkách jsem knihu chtěla odložit. Našla jsem zalíbení alespoň v popisu českých zvyků, tradicí a koloběhu roku... Řekla jsem si, že ji dočtu. To bylo dobré rozhodnutí. Druhá polovina zodpověděla řadu otázek z první, ukázala Hastrmana v jiném světě. Spojení ekologie, historie, zamyšlení a sebeobětování pro něco, co má smysl. Zajímavý koktejl. Není to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla, ale myšlenkami se s ní budu probírat ještě dlouho. Díky autorovi!
Kniha je rozdělena na dvě části. Měla jsem v první chvíli pocit, že jsem si nějak špatně přiřadila ke knížce ekologický podtext. Jsme v minulosti, kde hastrman prožívá svůj návrat k lidem. Poznává zdejší život s jeho lidmi a zvyky. Tato část byla moc hezky popsaná. Dokonce byla místy i strašidelná. Druhá část nás zavede do současnosti, kde se minulost ztrácí a hastrman bere věci do svých rukou. A že není žádné béčko - rozjede to ve velkém stylu. Konečně se opět setkáváme s Katynkou a dostáváme se k závěru celého zeleného příběhu.
Pamatuji si, že u jiné Urbanovy knihy jsem si říkala, že bych autora mohla "poslouchat" pořád, že tak fajn píše. Tady jsem si to opět potvrdila, když se věnuje mně blízkému "zelenému" tématu. Kniha zaslouží plný počet. Doporučuji.
Vydržel jsem prvních sto stran a bohužel odkládám. Záměrně působí jako buditelské dílo, psané v době, kdy se děj odehrává. Neustálý popis lidových zvyků nudí a křečovité vysvětlování je místy vyloženě směšné:
"Katynka zapomněla na měšťanské vychování a prohlásila, že má "vlčí hubu". Tomu jsem se zasmál, načež řekla jasněji: má strašný hlad."
Vůbec se nedivím, že je Urban miláčkem češtinářek, ale já takové veledílo fakt nezvládám. Dobovými reáliemi a jazykem je potřeba knihu jemně okořenit, ale ne s nimi házet po čtenáři jako kamenem.
Škoda, že podobně zajímavý námět nezpracoval Petr Stančík nebo kdokoli schopný psát bez tupého učebnicového vysvětlování.
Štítky knihy
ekologie zfilmováno faráři ochrana životního prostředí pohané, pohanství ekoterorismus vodníci Magnesia Litera romány
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Líbily se mi obě části knihy, jak ta první pohádková, tak ta druhá akční ... kolikrát bych si přála, aby tu byl někdo jako Hastrman a aby společenství jako Děti vody měla taky takovou sílu.