Havel: Pomsta bezmocných

12.06.2023

Velmi podrobný (zejména v období před rokem 1989) pohled zvenku. Ze začátku taktéž zajímavý náhled na naše dějiny.

21.08.2022

Četl jsem Havlovu biografii od Žantovského (skvělá) i od Edy Kriseové (kterou jsem nedočetl), a dostala se ke mně i biografie Kaczorowského, na kterou jsem se velmi těšil proto, že je to zprostředkování obrazu Havla - a doby, ve které žil - nečeskýma očima. A je to zprostředkování skvělé. Čtení krásně plyne, a to včetně trochu filosofičtějších pasáží, zároveň je poutavé (za což lze asi vděčit hlavně Havlovu životu a době než biografii samotné) a já se na něj velmi těšil. Nakonec bych knihu zhodnotil tak, že nabízí od všeho něco, je to trochu zkomprimovaná verze Žantovského biografie a je skvělá, jednoznačně její přečtení doporučuji.

Neznamená to nicméně, že bych nenarazil na věci, ze kterých jsem nebyl úplně nadšením bez sebe. Na prvním místě musím zmínit poměrně dost překlepů a pár stylistických chyb, které mi při čtení vadí a ruší mě. Za to nicméně nemůže autor. Zadruhé, a za to už autor může, překvapila mě disproporčnost mezi podrobným popisem Havlových aktivit před rokem 1989 a - z mého pohledu - velmi stručným popisem samotného roku 1989, Palachovým týdnem počínaje a volbou prezidentem konče. Totéž platí pro porevoluční roky, kdy je například smrt Olgy Havlové zmíněna jen tak mimochodem, je zcela vynecháno Havlovo zahraniční turné po zvolení prezidentem a víc prostoru by si podle mě zasloužil prezidentům zdravotní stav i dost neslavný druhý mandát v letech 1998 - 2003.

Líbilo se mi, že autor prokládal text relativně častými citacemi projevů, rozhovorů a textů. Líbilo se mi, že se nebránil vykládání kontextu doby, i když leckdy bych řekl, že pro polského čtenáře musel být tento výklad velmi stručný a možná mu tak mohly zůstat některé motivace jednání různých osob(ností) záhadou. Líbilo se mi taky, že se autor nebál zabrousit do Havlovy životní filosofie a výkladu myšlenek nesených jeho dramaty. Leckde tak podněcoval k zamyšlení. Já k němu dospěl třeba v okamžiku, kdy popisoval Havlův pohled na odcizení člověka od sebe samého a od společnosti v důsledku "technologizace" života. Vzpomněl jsem si u toho na Koestlerovu myšlenku vyjádřenou ve Tmě o polednách, že společnost, která svým politickým vývojem zaostává za technologickým, tíhne k autoritářství, zatímco společnost, která politicky stíhá technologický vývoj, směřuje k demokracii. Havlovy i Koestlerovy myšlenky se v tomto ohledu doplňují a já s nimi souhlasím: člověk, který přestává rozumět světu okolo sebe, mimo jiné v důsledku toho, že jej čím dál více ovládají odosobněné technologie, kterým nemá ani šanci rozumět, se cítí odcizeně. Nerozumí světu, nerozumí svému okolí a přestává rozumět i sám sobě. Začíná být náchylný k hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. A ty poskytuje prakticky výlučně populista a autoritář. Odcizený člověk, jehož odcizení do značné míry způsobily technologie, tíhne více či méně ke zpátečnictví, které ale nabízí jen populista, nebo k jednoduchému řešení vlastního života, kterému přestal rozumět, a které mu nabízí populista nebo autoritář. Demokrat těžko. Příkladem budiž to, že největší voličskou podporu má největší populista mezi těmi, které technologický vývoj o dvě generace předběhl. Nerozumí mu, což jim ani v nejmenším nemám za zlé, a chtějí vědět, co se s jejich životem stalo, tedy se cítí odcizeně. Výsledek téhle rovnice jsem již naznačil. Co s tím? Jsou asi povolanější než já, aby tyto zásadní životní otázky řešili, ale já ho třeba vidím v prohlubování všeobecného přehledu, které vede k tomu, že je člověk schopen se zorientovat v mnoha oblastech - byť třeba povrchně - a připustit si, že jsou věci, kterým nerozumí a rozumět nikdy nebude, a zároveň tuto skutečnost nevnímat úkorně, aby ho neodcizila od elit, od společnosti, od sebe samého s podvědomou myšlenkou na vlastní neschopnost. V důsledku toho si člověk musí být schopen připustit, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují.

Závěrem ještě jednou tuto Havlovu biografii doporučím k přečtení, v kombinaci třeba s biografií Jirouse od Švehly jí považuji za velmi plastický obraz éry našich dějin, kterou jsem rád, že jsem jí nezažil a doufám, že nikdy nezažiji.

Nemůžu si odpustit jeden citát z Havlova dopisu Medě Mládkové, obzvláště v den, kdy toto píšu (21. srpna 2022). Věřím totiž, že jsme se snad poprvé stali subjektem dějin rozhodnou podporou Ukrajiny proti ruské agresi. Takový pocit hrdosti na vlastní národ... no, i když možná spíše stát a jeho aktuální politické představitele, jsem asi nikdy necítil:

"Opět ta stará neschopnost československé politiky zachovat se radikálně a postavit zemi z role objektu dějin do role jejich subjektu - i s rizikem totální prohry."