Helikonie - Jaro
Brian Wilson Aldiss
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140276/bmid_helikonie-jaro-ciE-140276.jpg
4
123
123
První kniha trilogie Helikonie / Na Helikonii, planetě obíhající kolem binárních sluncí, trvá Velký rok tři tisíce let pozemského času: lidská civilizace se vzmáhá zjara, vzkvétá během období léta a téměř zaniká s nástupem zimy, jež přetrvává po mnoho lidských generací. Právě přichází jaro a Helikonie se pomalu probouzí z předlouhého sevření mrazu. Kmeny rovníkového kontinentu vycházejí z úkrytů, v nichž zdecimovány na minimum přečkaly nepříznivé klima a opětovně začínají soupeřit o nadvládu nad planetou s divokými tvory chladu - fagory. A v jedné z jeho vesnic, Oldorandu, znovu objevují řemesla, obchod, zemědělství, mince i nové rozměry mezilidských vztahů. Román Helikonie: Jaro je úvodním svazkem skvělé Helikonské trilogie, monumentální ságy, která přesahuje všechno, co dosud napsal jeden z největších mistrů imaginace žánru science fiction.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2015 , Laser-books (Laser)Originální název:
Helliconia Spring, 1982
více info...
Přidat komentář
Helikonie je velmi originální a propracovaný svět, který mě bavil. A to i přes to, že jsem nebyla nějakou dobu schopna určit, o co vlastně v příběhu jde. Každou chvíli se v knize objevila nějaká postava, o které by si člověk myslel, že bude měnit svět. O pár stran později je však odsunuta do pozadí, odchází nebo dokonce umírá. Možná to byl jen můj dojem a nejsem na takový styl vyprávění příběhu zvyklá a proto mě asi kniha tolik zaujala. Předpokládám, že osudy postav budou rozvíjeny v dalších dílech, ty ale bohužel nejsou momentálně k sehnání. Okamžitě po přečtení, jsem ty další díly měla chuť přečíst, ale teď to prvotní nadšení trochu opadá. Knihu však mužů doporučit, i když pro někoho bude těžší se do ní začíst.
Pan Aldiss ukázal všem spisovatelům fantasy, že lze vymyslet důmyslnější a propracovanější svět, než jenom neustále bojovníky s meči na koních a všelijaké možné i nemožné čaroděje. Tento příběh na pomezí sci-fi a fantasy, začíná velice napínavě, když sledujeme osud malého Yuliho. Bohužel s útěkem z města jeho příběh končí a pan Aldiss se místo rozvíjení dalšího děje, začne věnovat samotné planetě Helikonii. Proběhne skok až ke třetí generaci a začíná úplně nový příběh. Tento druhý příběh mě bavil o poznání méně i když nemohu napsat, že bych se nudila. Nicméně v tomto druhém příběhu jsou některé pasáže zbytečně složité, zdlouhavě popisné, ale co mi vadilo nejvíc, tak že byl budoucí děj občas prozrazený dopředu. Naproti tomu audioknize nemám nic co bych jí mohla vytknout. Je ve všech směrech naprosto dokonalá a načetl ji pan Filip Jančík.
Tahle kombinace sci-fi a fantasy mě bavila. V prvním díle ten sci-fi prvek vlastně obstarávají jen drobná intermezza/hlášení z pozorovací stanice o tom, co se na planetě děje a jak se historické události stávají v podstatě reality show na Zemi (i když se teda neřeší otázka přenosu dat na takovou dálku ani fakt, že by lidé museli žít stovky let, aby to mohli sledovat). V něčem mi to připomínalo Harrisonovo Na západ od ráje a v tom objevování fyzikálních jevů zase některé pasaže z alternativní historie Roků rýže a soli. Určitě dám druhý díl.
Nápad se mi líbil, ale styl mě nezaujal. Vydržela jsem prolog (první příběh) a líčení o hrdinských skutcích nějakého mrtvého potomka prvního hlavního hrdiny, celkem jsem přečetla asi čtvrtinu knihy. Nutilo se mi srovnání s Příchodem noci od Asimova, který se zabývá podobnou ideou, jen jde o svět, kde je tma jen jednou za 2000 let, zatímco zde jde o takto pomalé střídání ročních období. Asimovovo zpracování mě bavilo o dost víc.
Tak tato kniha mě příliš nezaujala, dočetla jsem, ale další díly už číst nebudu. J
Těžko hledám nějaká ta pozitiva. Snad jen, že je to pěkně a zručně napsané. Vzdáleně mi to připomnělo novější Problém tří těles. Tím výčet pozitiv končí. Jinak jde totiž o lacinou a težkopádnou sci-fi / fantasy báchorku, jež je plná nezajímavých postav a nezajímavého děje. Nelze ani říci, že by příběh oplýval nějakými hlubokými myšlenkami či poselstvími. Snad jen, že vědění je důležité? Takových banálních "pravd" zde nalezneme více, ale nic dalšího, hlubšího. I proto mi text přišel prázdný, rozvleklý a další díly shánět neplánuji.
Celou trilogii bych označil za velkolepé jeviště pro malé příběhy. Fascinoval mě způsob fungování Helikonie, fascinovalo mě Velké kolo Kharnabharu, bavily mě exkursy na pozemskou stanici, ale příběhy osob byly zoufale nudné a rozvleklé.
Helikonii jsem četl před dávnými lety, a tak jsem se na ni vrhl znovu, abych zde mohl napsat erudovaný komentář a nikoliv útřžky vzpomínek. Brian Aldiss byl souputníkem Asimova nebo Clarka a v té době bylo docela těžké dostat se do špičky s-f. Helikonie - jaro začíná opravdu poutavě a Yuliho život hltáte s nadšením. Pak najednou přichází šok, kdy v několika větách učiní Brian Aldiss několikagenerační skok a ocitne se na zcela jiném dějovém místě. Zde se odvíjí příběh Yuliho následovníků. Co je v tomto jinak výborném díle ubíjející, je množství živočišných druhů (i lidských nebo pololidských) bez bližšího popisu, takže nakonec rezignujete na hlad po bližším poznání. Děj je dost kostrbatý, někdy se desítky stránek drží v několika dnech, pak skočí o značný kus vpřed... Do toho ještě čumilové na oběžné dráze... Obrovské množství informací bez plynulé návaznosti. Ve dvou případech jsem si všiml chyb korektury, kdy člověk se šípy a luky přirovnává tvar předmětu cisterně a ve druhém případě se zmiňuje o výšce hory v metrech nad hladinou moře. Ale budiž. Přes všechna zmíněná úskalí se kniha číst dá a já se vrhnu na Helikonii - léto. Jen si musím povzdechnout, kde jsou ty doby, kdy mělo 1. vydání 15.000 ks výtisků a pevná vazba stála 62 Kč.
Kniha nás odnese na úplně jiný svět než je ten náš. Helikonie má např. dvě slunce a tedy i dva různé roky - krátký a dlouhý, který trvá několik set let. Na planetě jsou dvě inteligentní rasy - lidi a fagoři (to jsou takové bílé dvounohé chundelaté potvory s rohama, kteří jsou lépe vybavení na helikonskou dlouhou zimu). Aldiss to prostě zase rozjel ve velkém stylu a jeho fantazie musela jet na plné obrátky. Sice jsem z knihy nebyla úplně čtenářsky paf, ale stálo to za to a určitě budu v Létě pokračovat.....
Monumentálnější sci-fi, co se týče rozsahu informací a představ, postav a myšlenek, jsem nečetl. Představa takové planety je exotická, ale příjemná. Jednou se do této trilogie budu muset začíst znovu. Zatím jsem skončil u tohoto skvělého dílu, druhý se mi moc nelíbil, ale možná jsem ho četl ve špatné době, nebo je to tím, že nemám rád LÉTO jako takové. A na Helikonii bylo léto létovatější než kdekoliv jinde... :-)
Nicméně krásné jaro zaslouží absolutorium...
Čítala som len tento diel, dávno, ďalšie sa mi nepodarilo zohnať. Jeho kladom je určite zmysel pre atmosféru, schopnosť ma silne zaujať, vyvolať melanchóliu, dychtivú túžbu po odhaľovaní tajomstiev v knihe spomenutých. Zápormi zase sú striedanie generácií a postáv - len čo si k nejakej vytvoríme vzťah, nastane poskok zase o mnoho rokov - a v poslednej generácii mi možno aj preto (ale tiež z iných príčin) boli postavy veľmi nesympatické. Po dobre načatej prvej polovici prišla ľahostajnosť voči ich osudom, čo značne oslabilo aj moju túžbu čítať pokračovanie. Kazili mi to aj Aldisove (nielen v tejto knihe sa prejavujúce) chabé biologické znalosti.
Helikonie, planeta s velkým a malým rokem. Nevím, jestli B. Aldiss přišel s tímto nápadem jako první, každopádně je to první kniha, kde jsem o něm četl. Celkově je celá série psána dle mého trochu jako encyklopedie. Metodicky popsané události, které dělí desítky a stovky let, na úkor plynulého děje. Celkový dojem byl opravdu zvláštní, chtěl jsem číst dál, abych se o této planetě a jejich obyvatelích dozvěděl víc, ale na druhou stranu se čtení dost vleklo. Takže za nápad a popis planety 5*, za děj 3*. Jsem rád, že jsem ji četl, a že ji mám doma, ale nejsem si jistý, jestli se do toho někdy pustím znovu.
nejspis zajimavy namet?
Aĺe ztracela jsem se v mistech,jmenech..deji a k tomu me to nebavilo...asi moje prvni knizka kterou jsem nedocetla..
Aldiss mi zkrátka nesedne a nejspíš pro mě nadosmrti zůstane tajemstvím, jak se z něj stal proslulý sci-fi spisovatel. Helikonie byla v jistých ohledech asi to nejlepší, co jsem od něj četla, stále to však bylo málo, abych se k dočítání nemusela nutit.
Svět Helikonie sám o sobě byl úžasný. Fantastický, plný drobností a zajímavých nápadů. Nápad to byl na jedničku. Životy hrdinů už tak zajímavé nebyly. Začátek v jeskynním městě mě nadchnul, s přechodem ven už však nadšení jen pomalu ale jistě upadalo. Každá postava mě časem znechutila a začala se mi zajídat, jejich strasti postrádaly jakékoliv tempo i napětí, v jejich myšlení jsem často nalézala nesmyslné rozpory. Posledním hřebíčkem do rakve pak byl vševědoucí vypravěč, který dopředu naznačoval či prozrazoval, co se stane a tím zabíjel zbytky napětí. Pro mě naprosté zklamání a poslední pokus se do Aldisse začíst.
Snad nejběžnější kniha ve všech sekcích SF ve všech antikvariátech, náklad 15000ks! Zdálo se mi to napsáno tak trochu krkolomně (ale jestli to spíš není překladem) a bylo mi trochu těžko si pamatovat jména a místa, navíc s těmi skoky v čase už během života prvního Yuliho. Ale když jsem pochopil trochu hlouběji o co v binárním hvězdném systému jde, bylo mi jasné, že to jinak nejde. Během jedné generace může dojít k jistým klimatickým změnám, ale k popisu toho, co autor chtěl z hlavy dostat, je nutné se v ději hýbat po stovkách let. Jeden oběh hvězdy B s vázanou Helikonií, kolem hvězdy A trvá 2580 pozemských let. Takže ano, člověk se musí začítat do nové skutečnosti několikrát, ale mě to moc bavilo, rezignoval jsem na přehnané si pamatování jmen a šlo to. Ostatně fagorská jména stejně nejsou k zapamatování, ale na plátně by jejich vrčivý jazyk vyzněl jistě mnohem lépe. Celkově mi tento materiál přijde k zfilmování jako udělaný - pokud ovšem by se toho chytl někdo ve stylu Pána prstenů a nedopadlo by to hollywoodsky. Tzn., že by z toho udělali vyteplené romantické drama o citlivém, pečlivě depilovaném, klíšťat prostém, fagorském stalunovi, jež odhodí pazourkový oštěp a syrovou ohryzanou kost, aby se lascivně vrhl všanc na Aoz Roona, modrookého, olejem se lesknoucího, lidského náčelníka z Oldoranda, v lehkém sexy úborku a s dokonalým gelovým účesem, a nosil mu první květy z jarem se probouzející Helikonské přírody.
No, takže celkově, začíst se do toho opravdu může být trochu náročnější, ale výsledek je fantastický. Ty paralely mezi Helikonií a naší Zemí, především, co se týká náboženství a ovládání lidí pomocí něho, velmi povedeně formují děj. Autor také pouští absolutně z uzdy svoji fantazii a fauna ni flora nejsou svázány žádnými zemskými měřítky. Začínáme (bacha SPOILERY!) syrově na přelomu cca doby bronzové, v době ledových větrů, věčného ledu a sněhu, hladu, mrtvých kojenců, pití krve a pravěkých rituálů. Ke konci knihy už bují zemědělství, móda, obchod a politika. Velice zajímavě je pojat posmrtný podzemní život, to je opravdu veselá vyhlídka na věčnost. Jsem taky moc zvědav na vývoj lidské posádky, která planetu staletí pozoruje z orbity - to nemůže dopadnout dobře. Věřím, že další díl - LÉTO - po tomto masivním rozjezdu, který mi přece jen trval přečíst 14 dní, už do mně sklouzne jako malina a jdu hned na něj!
Pro mě osobně je celá série taková srdcová záležitost vzhledem k věku v jakém jsem ji přečetl. Fascinoval mě popis vzniku a úpadku celé planetární civilizace během jednoho roku, který na Helikonii trvá několik pozemských století. Není špatně popsán ani vývoj lidské posádky, na obrovské kosmické lodi, která na orbitě planetu sleduje, jak postupem času, hýčkaná technickým pokrokem, generaci za generací upadá v touze po zábavě a blahu těla.
První díl Helikonské trilogie považuji za nezajímavější, obzláště úvodní část knihy pojednávající o praotci Yulim, budoucím zakladateli oldorandského národa. I přes určitou absenci hlavního hrdiny a jasně vymezené příběhové linie jde o pozoruhodný čtenářský zážitek mapující vývoj helikonské civilizace a ostatních živočišných či rostlinných druhů v průběhu velkého roku.
Trilogie Helikonie je často označována za Aldissovo vrcholné dílo. Já jsem přečetl pouze Jaro a to s obrovskými potížemi. S knihou jsem zápasil asi načtyřikrát. Problém není v tom že by byla špatně napsaná, nebo v tom že by nosná myšlenka nestála za to, naopak. Svět Helikonie je dost originální. Výchozí a nejdležitější fakt který všechno řídí je, že planeta má dvě slunce. Oběhy jedné hvězdy zajišťují drobné změny počasí a rychlé střídání ročních dob. Kromě toho je tu ale vzájemná poloha obou hvězd, která způsobuje na planetě rozsáhlé klimatické změny, jejichž cyklus je 2500 let a během jednoho vrcholu v Helikonském létě je celý povrch planety rozpálený, kdežto v opačné poloze v zimě je planeta zamrzlá. Originální, zajímavá a v tomhle případě dokonce i dobře pojatá myšlenka, ale s jedním neduhem, který právě způsobil moje problémy při čtení. Aby byly patrné změny podnebí, musí autor v ději skákat o desítky až stovky let - tedy mnoho generací. Takže zatímco první část knihy se odehrává ještě v tuhém klimatu helikonské zimy, poslední kapitola už v plném jaru kdy na planetě bují vegetace. A já ubohý čtenář, když jsem se v první části knihy začetl, přišel skok o několik generací kde o době předchozí je jen pár zmínek a musel jsem se začíst znova. A podruhé a potřetí...prostě i přes existenci spojek mezi jednotlivými částmi knihy je nutně kniha trochu roztrhaná a neplynulá. Až poslední třetina částečně vynahradila zmíněné obtíže, děj tam má spád, je akční a atraktivnější prostředím (už se nepohybujem jen v jeskyni nebo ledu). Po dočtení člověku dojde že i ty skoky v čase má autor vymyšlené dobře a fungují nejlépe jak můžou a že by si vlastně nekdy, až bude čas, přečetl i pokračování.
Svět Helikonie je složitý a těžký, ale také zajímavý, přitažlivý a originální.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Nonstop |
| 1992 |  Helikonie - Jaro |
| 1997 | Helikonie – Léto |
| 2018 | Skleník |
| 1999 | Helikonie – Zima |
Nedočteň hřbitov, konečná stanice!
Přeskočím docela podařenou úvodní část na téma klasické fantasy, a přejdu rovnou k další části.
Obávám se, že autor měl poněkud problém s world-buildingem. Po většinu času máme dojem, že celé se to odehrává kdesi uprostřed ničeho na planině s pár ruinami, doslova na onom špinavém bahnitém dvorku, o kterém mluví jedna z postav. Uběhly celé generace, a teprve pak se dozvídáme, že tito lidé žijí uprostřed rozvalin celého velkého města s tajemným podzemím - a to ne že by okolo něj rozmrzl led, ne, tohle město tam bylo celou dobu a ti lidé tam vždy chodili, jen o něm autor prostě nepsal. Pak se tam píše o jakýchsi stromech zvaných bramis...brissim...brising...zapomeňte na to, prostě divně překomplikovaný název na to, že vegetace tam mají jednotky druhů. Řekli byste si, prostě něco jak borovice, smrk nebo bříza, zkrátka nějaký strom. Uběhne stovky stránek, a teprve pak se náhodou ukáže, že ten strom má snad stovky metrů, uvnitř je dutý a dá se v něm chodit, a představuje zcela vitální součást života těch lidí. Pak se tam objevuje jakási ludra zvaná smradlavec, a opět, trvá celou věčnost, než se dozvíte, jak vlastně vypadá.
Dalším problémem je charakterizace samotných postav. Chytrou postavu nenapíšete tak, že budete stále připomínat, jak je ta osoba vzdělaná a chytrá, ne, to se dělá tak, že říká a dělá chytré věci. Někteří lidé prý disponují věděním a vzdělávají se - v čem to vědění vlastně spočívá, co je jeho obsahem, a jak zlepšuje život těm lidem? Autor chtěl některé mužské postavy vykreslit jako brutální ignoranty, kteří si nepřejí vzdělané ženy. Takové věci se reálně dějí, je správně na ně poukázat, ale, opět, z jejich pohledu to vzdělávání musí vypadat jako prostá zašívárna od práce.
V jejich městečku je cosi jako cech kožedělníků, který si střeží tajemství zpracování kůže po celé generace - počkat, cech ve městě, kde je lidí asi tak pět a půl a řekli byste, že zpracování kůže konají držitelé zubů přežvykováním u ohně, jak v Lovcích mamutů?
V osadě je život lidí umožněn horkými prameny a lidé se do nich chodí koupat. Počkat, tak proč jim vadí se ukazovat nahý před ostatními? Kdo jim vnutil se za sebe stydět, když v toho jejich boha stejně moc nevěří? Velmi moderně americký pohled na věc.
Na oběžné dráze se nachází satelity pozemských pozorovatelů - proč tito s lidma na planetě nijak neinteragují a jejich existence není se zbytkem příběhu nijak provázaná? (Třeba dál je, ale nedočetla jsem.)
Tohle všechno možná nebylo mým důvodem k nedočtení, ale spíše to, že stovky stránek jde jen o handrkování se o moc na onom příslovečném špinavém dvorku.
Autor Problému tří těles nejspíš udělal dobře, když tisíce let na podobném světě prostě shrnul do jediné herní epizody.