Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku
Hendrik Groen
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342162/bmid_tajny-denik-hendrika-groena-Vsn-342162.jpg
4
307
307
Hendrik Groen série
1. díl >
Hendrik Groen je sice starý, ale není ani zdaleka mrtvý a v dohledné době neplánuje nechat se pohřbít. I když je pravda, že jsou jeho každodenní procházky stále kratší, protože jeho nohy už mu tolik neslouží a musí s nimi chodit k lékaři častěji, než by chtěl. Technicky řečeno je… starý. Ale určitě jsou mnohem zábavnější věci, které se dají v tomto věku dělat, než jen popíjení slabého čaje a pěstování muškátů. Hendrik se rozhodne psát si deník: jeden rok v životě starého člověka v domově důchodců v Amsterdamu. V něm odhaluje všechny své vzestupy a pády – v neposlední řadě jeho nový pokus o založení anarchistického klubu Staří-ale-ne mrtví. A když se k němu nastěhuje Eefe – žena, po které vždy toužil – začne si leštit své boty (a zuby), pečlivě ošetřuje to, co mu ještě zbylo na hlavě, a ve zbytku svého života se pokusí podniknout něco, co bude mít zábavné, něžné a zároveň devastační následky.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2017 , XYZ (ČR)Originální název:
Pogingen iets van het leven te maken, 2014
více info...
Přidat komentář
Asi třetinu jsem přečetla, další část prolistovala a konec, asi třicet stránek, opět přečetla.S ironií popsané "čekání na konec života" v jakémkoliv zařízení pro seniory nejen v Norsku. Celkově na mne kniha působila depresivně. Naštěstí znám lidi 80 + kteří žijí aktivním životem. A doporučení těm, kteří někoho v podobném zařízení mají, neomezte návštěvy jen na svátky.
První polovinu knížky jsem byla nadšená. Vtipné, něžné, smutné a moudré čtení. Bohužel se témata a pocity opakovaly stále dokola. Proškrtané verzi bych dala hvězd pět.
Super ! Autor vtipně formou deníku zaznamenává den po dni svůj život v domově důchodců v Amsterdamu.
I když jde většinou o vážné a smutné situace je to napsáno vtipně, že jsem se musela smát.
....musím vymyslet další plány. Dokud jsou plány, ještě se neumřelo....
Chvílemi se mi deník zdál příliš rozvleklý a některá témata se opakovala,nicméně tyto drobnosti nemohou zkazit celkový dojem z knihy,kterou budu nakonec hodnotit jako úchvatnou. Svým způsobem připomíná díla Betty McDonaldové - otevřete je na kterémkoli místě a prostě se začnete cítit lépe. Tedy alespoň mě se to dařilo. Autor deníku je milý, vtipný, inteligentní a především nesentimentální stařík,kterého jsem si zamilovala. Druhý díl mě nesmí minout. A vlastně uvažuji o tom,že bych si knihu měla koupit a podtrhat,zabarvit či jinak vyznačit důležitá místa,která si od určitého veku začnu číst povinně. Kéž by se mi podařilo zestárnout s takovou gracií, humorem a bez ztráty sebeironie!
Kniha mně naprosto dostala, v dobrém slova smyslu. Rozhodně se k ní ještě vrátím, ale nejdřív si musím sehnat druhý díl :) Skvěle jsem se bavila, miluji sarkasmus a ironii a lidi co si dokážou udělat legraci sami ze sebe a neberou život až tak vážně. Na konci jsem se ovšem neubránila zatlačení slzy, i takové situace do života patří, a to v jakémkoliv věku.
"Dokud jsou plány, ještě se neumřelo." a další skvělé citace z této knihy by si zasloužily zveřejnit.
Na první pohled úsměvná kniha, ale na druhý je patrný hořký podtext. Mohli bychom také říci veselá kniha o smutných věcech. Je to vlastně deníkový záznam nizozemského důchodce, který se stáří postavil čelem a dává čtenářům návod jak zestárnout šťastně a s grácií. Velmi příjemné čtení, které mě nutilo se usmívat a to se mi často neděje. Ten nadhled, lehký humor a trefné postřehy mě dostaly. Hendrik je můj člověk, něžný a slušný anarchista. Vřele doporučuji.
P. S. Zaznamenal jsem autorovu další knihu, takže jdu do ní.
Čekala jsem humoristický román - a byla jsem zklamaná. Nečekala jsem vážný a dojemný příběh o stáří - a byla jsem nadšená. Neobvyklé prostředí, neobvyklý vypravěč. Velmi věrohodná, dojímavá a lidská kniha, která mě přiměla k zamyšlení.
Od této knihy jsem měla opravdu velká očekávání. Schválně jsem si ji vybrala na začátek školního roku, protože má být vtipná a lehká na čtení.
Bohužel zas tak vtipná mi nepřipadala.
Hlavní postavu, kterou je sám autor, jsem si oblíbila. Postav bylo ale víc, na můj vkus dokonce příliš. Až ke konci knihy jsem si začala uvědomovat, kdo je kdo.
Kniha se četla dobře, denní zápisky byly krátké a jednoduše napsané.
Děj byl nudný, celá kniha pouze popisovala život v domově důchodců.
Navíc autor často používal úmrtí zvířat, což mi přišlo dost nevhodné.
Za mě dost podprůměrná kniha. Další díl mám doma, takže sérii ještě šanci dám.
Fiktivní deník nizozemského důchodce plný sarkazmu, suchého humoru, ale i stesku po mládí, zdraví a přátelství. Klub "Staří - ale - ne - mrtví" byl skvělý.
Kniha se mi líbila, je skutečně o životě a klub "staří, ale ne mrtví" je toho důkazem. K tomu sarkasmus, sebeironie, určitě se ke knížce ráda vrátím znovu.
Moc mně tato kniha nedala,ani mně moc nebavila.Deník starého muže,smutné vyprávění o konci života.Další pokračování si určitě nekoupím.
U téhle knihy jsem zestárl. Mentálně. Úplně jsem z té knihy cítil takový ten podivný odér, kterým jsou někteří staří lidé cítit. Levné mýdlo, zatuchlina, kuličky proti molům. Vstoupil jsem sice do druhé půle svého života, ale necítím se – a nechci se cítit – starý. Má bývalá žena nesnášela, když jsem si občas posteskl, že stárnu. A měla pravdu. Stáří je především stav mysli. Tedy samozřejmě do doby, dokdy vám slouží tělo… Naštěstí je hlavní hrdina duchem vcelku mlád. Takže se to dalo nakonec přečíst…
Kniha je vcelku zábavná. Na problematiku stárnoucích Evropanů se dívá nemilosrdně. Nizozemské reálie vlastně nejsou zas až tak jiné než ty naše české. Alespoň některé. A vlastně je tak trochu chyba se na knihu koukat jako na humornou. Protože smích mi tu a tam tuhl na tváři. Z představy, co mě možná také čeká. A z představy, jak se o mě – coby stařečka – jednou rodina, potažmo společnost, postará.
Nedávno jsem si zakládal penzijní spoření. Podle nových pravidel vám pojišťovna nezaručuje, že vámi investované peníze – protože dnes se už nespoří, ale investuje – dostanete někdy zpět. Právě proto, že nespoříte, ale investujete. Investování zní sice daleko sofistikovaněji, než obyčejné a prachsprosté spoření. Ale investovat se dá také špatně. I když se pojišťovna dušuje, že ona rozhodně ví, jak investovat. Že…
Ale zpátky ke knize. Přečetl jsem jí, ale její pokračování, které vyšlo nedávno, by už bylo nad mé síly. Všichni víme, že západní civilizace stárne. A že díky vysoké životní úrovni se délka života prodlužuje. A že senioři jsou významnou volební veličinou. Kterou si některé vlády umí docela levně koupit. Jako třeba ta naše, babišovská. A že péče o seniory je už dnes obrovský byznys. A že byznys v současném podání je především velký zisk s malými náklady. A že lepší to asi nebude. A… ale přeci si tu nebudeme stěžovat. Vždyť to je především koníček seniorů… Že…
Stáří z pohledu starce. Kniha pro vnímavé čtenáře. Starý muž vypráví s nadhledem, špetkou břitkého humoru, ironie i sarkasmu. Nekritizuje, jen smutně konstatuje. Nevzdává se. Ale ani se svými přáteli nezvrátí zákony života a zákony domova důchodců, v němž žijí.
A právě v tom druhém, v boji o práva "Starých, ale ne mrtvých", může kniha pomoci. Staří lidé potřebují pomoc, ale zaslouží si i soukromí, respekt, svobodu rozhodování, volnost. Je jim to však dopřáno mnohdy v menší míře, než dětem v předškolních zařízeních. Protože systém, ti produktivní lidé, to ve svém věku vidí jinak. Protože to na vlastní kůži, na rozdíl od dětství, nezažili. Protože to chtějí zvládnout bez komplikací. Protože pochopí, až už bude pozdě - i pro ně.
Moje hodnocení knihy se při čtení pohybovalo mezi 2 - 4 hvězdičkami, těžké opravdu těžké na hodnocení. :-)
Dvě proto, že to má pomalé, táhlé tempo. Protože dětinské vtípky na začátku mě moc neberou. Protože o politice neradu čtu, moc mi to nedává. Dvě proto, že místo humoru mi první třetina dala spíš úzkost, depresi a nechuť vůči omezenostem domovů důchodců...
Čtyři pro tu opravdovost seniorského života. Proto, že ne každá knížka musí být akční a plná zvratů, aby za něco stála. I zde se něco stane, jen to přichází postupně, nenásilně - jako život. Čtyři proto, že škálu emocí nakonec doplnila vůle žít, ne dožít, poprat se s tím špatným a užít si, dokud to jde. To je moje filosofie, hurá!
Čtyři proto, že jsem nakonec skončila s tím, že jsem zvědavá, co bude dál...
Zpočátku rozpačité, ale nakonec palec nahoru. :-)
Knihu mi doporučila, známá. Ze začátku jsem si říkala pro boha, tolik stran, o čem to celé bude??
Ale po pár stránkách, jsem se s postavami ztotožnila, byť jejich věku zdaleka nedosahuji.
Kniha plyne pozvolným tempem, vtipné postřehy z novinových článku i každodenní životní radosti a starosti staroušku, které musíme pouze obdivovat. Moc mě to bavilo a neskutečně jsem se nasmála. Vřele doporučuji všem..
Musím uznat, že z počátku jsem byl z knihy rozpačitý, ale postupem doby jsem si členy klubu staří-ale-ne-mrtví oblíbil i s jejich přednostmi a slabinami. Sám hlavní vypravěč se člověku pomaličku, ale jistě zavrtá pod kůži, takže na konci zjistíte, že vám chybí a chcete vědět jak to bude dál s novým deníkem. Ttakže si půjčím pokračování a budu se těšit. Nečekejte, že se budete smíchy válet po zemi, jsou to spíš lehce úsměvné situace a glosy. Ten rozpačitý začátek byl porovnáním některých problémů nizozemských důchodců s tuzemskými. Mno co by pak psali naši, ale ti nejspíš raději nepíší nic. Nakonec se ale ukáže, že všude je chleba o dvou kůrkách ..., takže, pokud se nebojíte smrti, cynismu, důchodců na elektroskůtrech a front u výtahu, určitě můžu tuto knihu doporučit.
Pokud je autorovi opravdu přes 80 let, pak klobouk dolů, za tu chuť do života, která na mne dýchala, a alespoň 10 hvězdiček. Popravdě o tom ale pochybuji. Nic to nemění na tom, že se mi knížka líbila a těch 400 stran jsem v pohodě přečetl za 2 dny. Její obsah asi charakterizuje tento citát z ní: „Omluvám se, že jsem v této věci tak surový, ale nemohu realitu udělat hezčí, než sama je: smutná, tvrdá a komická zároveň. Zpočátku se mi zdálo, že půjde o jednoduchou srandu, ale později – hlavně ke konci – vše trochu zvážní. Příjemné oddychové čtení. Doporučuji a chystám se půjčit si pokračování.
Nanejvýš uspokojivé.
Bohužel jsem v situaci, kdy vidím, že pokročilé stáří není moc veselé. Ten kdo by měl psychickou energii žít vesele, toho omezují nemoci. A ti, co se mohou hýbat, neslouží jim paměť. Ale ať si nestěžuji, jak rýpal. Knížka je moc pěkná. Pod vtipnými glosami ale mnohdy kouká něco smutného. Hendrik se ale dokázal, i pozdním věku, sebrat a bojovat. Myslím, že mottem knihy má být právě toto. Sám se postarat, aby se všední dny staly nevšedními a prožít něco zábavného a třeba i bláznivého. Více klubů "Staří, ale mrtví."
Štítky knihy
Holandsko humor stáří nizozemská literatura senioři Nizozemsko nový začátek humoristické romány fiktivní deníky domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku |
| 2019 | Žít a nechat žít |
| 2018 |  Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let |
| 2020 | Tajný deník Hendrika Groena: Malé překvapení |
| 2022 | Poslední tajný deník Hendrika Groena: Zvesela do cílové rovinky, 90 let |
Jak se stát rebelem v domově důchodců aneb jsme staří, ale zatím nejsme mrtví. Tak by se tahle knížka taky mohla jmenovat. Podobně se totiž rozhodlo pojmenovat svůj neoficiální klub několik přátel z amsterodamského domova, kteří se snaží ze zbývajících let života vytlouct to nejlepší. Konečně, kdo má větší právo na to, žít ze dne na den, než právě oni. Všichni mají přes 80, už toho moc nenachodí, vesměs mají víc nemocí než vlasů. Ale dělají co můžou.
Je to někdy veselé, někdy dojemné, často oboje najednou. Za mě hodně povedená knížka a plný počet bodů.