Viděla jsem vraždu
Agatha Christie
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25635/bmid_videla-jsem-vrazdu-Jre-25635.jpeg
4
523
523
Hercule Poirot série
< 34. díl >
Během halloweenského večírku pořádaného v domě Roweny Drakeové pro mládež z městečka Woodleigh Common dojde k surové vraždě třináctileté dívenky. Slavná spisovatelka Ariadne Oliverová, která se zábavy náhodou zúčastnila, se rozhodne oslovit Hercula Poirota – nezdá se jí, že by mohlo jít o zločin spáchaný vyšinutým vrahem v pominutí smyslu. Klíč k záhadné smrti totiž patrně tkví ve větě, kterou pronesla zavražděná Joyce při přípravách večírku: Viděla jsem vraždu… Pozadí vzniku tohoto detektivního příběhu z roku 1969 má pro české čtenáře jedinečný význam: předlohou jedné z postav, au pair dívky Olgy Seminoffové, se stala prachatická učitelka, s níž si Agatha Christie dlouhá léta dopisovala.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1993 , MelantrichOriginální název:
Hallowe'en Party, 1969
více info...
Přidat komentář
Vždy pokud potřebuji nějakou zaručeně perfektní detektivku a nechce se mi přemýšlet, po čem šáhnout, knihy od mistryně, královny, bohyně detektivek nikdy nezklame.
Všechny jsou skvělé, žádná není špatná. Originální, skvělé, nepřekonatelné.
(SPOILER) Kniha se mi líbila, nezdála se mi nijak rozvláčná, i když poprvé jsem ji četla někdy na začátku puberty a je fakt, že jsem ji tehdy docela záhy odložila a nedočetla - což se mi u Agathy ještě nestalo. Teď po skoro 25 letech mi přišla skvělá od začátku... ale také mám pár výtek... Torino to napsala úplně přesně, lépe bych to nenapsala. Také jsem přemýšlela, jak ten kluk mohl vědět, koho vydírat? A kdo z nich ho pak vlastně zabil? Také mě udivilo, jak můj oblíbený Hercule Poirot byl k němu necitlivý...v podstatě to bral tak, že si to zavinil sám. Mám stejně starého syna a také je nadprůměrně inteligentní, ale dobře vím, že se i tak chová jako dítě a spoustu věcí prostě nedomyslí... Jinak vražedkyni jsem odhalila hned, jak tam byla napsána příhoda s vázou... a komplice jsem tušila, i když motiv mi byl skrytý, stejně tak vše okolo závěti, takže jsem i tak byla v napětí až do samého konce :-).
Další skvělá detektivka od Agathy Christie. Když se vše blížilo konci a věci se postupně začaly odhalovat, říkala jsem si jak je možné, že byla celá řada věcí zjevná, ale mě opět nic nenapadlo. Jako obvykle bylo vše dokonale promyšlené a velmi dobře napsané.
Hodně detektivek slavné autorky je psáno ve stylu "záhada zamčeného pokoje" - tedy počet podezřelých je jasně definován a autorka se vyžívá ve vytváření kombinací možného a i nemožného a vodí nás za nos v zápletce i způsobu provedení a i v osobě vraha - a nakonec má připraveno závěrečné zhodnocení v podání "hlavního detektiva". Pokud tomu tak je - bývám uspokojen. Tak tomu bylo i zde!
Jak se zdá, názory na tuto knihu se zde dost různí ;-). Ale já své oblíbené autorce méně než plný počet dát nemohu, ani kdybych chtěla :-). Navíc se mi tento Poirotův případ opravdu moc líbil. Před časem jsem viděla i filmovou verzi, která je také výborná. A to, že se na scéně objeví Ariadne Oliverová, je příjemné oživení celého příběhu. Už začátek knihy čtenáře vtáhne do děje a přestože později tempo tak trochu poleví, vůbec to nevadí. Jak už to bývá u autorky obvyklé, v průběhu vyšetřování dojde i k další vraždě. A zároveň se Hercule Poirot snaží přijít na kloub také jedné staré záhadě, které se týká právě ona zmínka v titulu (tj. viděla jsem vraždu). No a nakonec je všechno úplně jinak, než jsem čekala, pravda je odhalena a spravedlnosti tak učiněno zadost. Jako poznámku na závěr bych jen ráda dodala, že jsem si Ariadne představovala přesně tak, jaká byla ve filmu. Protože se domnívám, že tak nějak mohla vypadat i sama autorka? ;-)
Tento příběh si, kdoví proč, pamatuji velmi dobře z filmového zpracování, jak se tam ta nepříjemná holčička motá kolem těch jablek a všechno se to odehrává na Den duchů. Je to motivační text zejména pro konzumaci jablek. Jakmile si na něj vzpomenu, jdu hned nějaké chroustat! Vrah mi zůstal, jako obvykle, utajen až do samého závěru.
Opět vynikající detektivka slavné a geniální paní spisovatelky. Komentáře netřeba, vše řekne sama kniha. Za mně skvost, jako každá její kniha.
Lepší 3 hvězdy - tak 3,5 za mne. :-)
Nebylo to vůbec špatné. Zajímavá zápletka, logicky vysvětlená, celkově se to četlo fajn. Až na ten začátek, ten byl na mne dost pomalý a chvilku mi trvalo, než jsem do děje pronikla. První čtvrtina na mne pomalá, ale zbývající 3/4 vcelku svižné.
Trochu mne rušilo, že autorka pořád dokola opakuje stejnou frázi, zhruba v duchu "aha, tímto směrem se ubírají vaše myšlenky". Možná zbytečná akurátnost a hnidopišství, ale pro mne to bylo při čtení rušivé a trochu otravné.
A poslední důvod, proč nemohu hodnotit naplno, je vcelku prostý - už jsem od autorky jednoduše četla lepší příběhy a tento se k nim příliš nepřiblížil.
Shrnuto, podtrženo - příjemný, leč pro mne průměrný příběh, který neurazí. Leč faktem je, že autorka to umí i lépe...
Po nějaké době zase Agatha, po drastičtějších kriminálkách příjemné osvěžení, lahodný detektivní bonbónek.
Mírně potrhlá Ariadne O. je vlastní karikaturou autorky, která se při psaní knih z této řady asi dost bavila : " Poirot je Belgičan, tak ze svého detektiva udělám Fina", (ještě se švédským jménem). Ale zde pomáhá Ariadne již Hercule P.
Tato kniha je také jedním ze dvou románů, v nichž se obětí vraha stává dítě (tím druhým je Hra na vraždu). Poprvé a naposledy v díle Lady Agathy se v tomto příběhu setkáte s otevřeným hovorem o homosexuální orientaci.
Kniha byla napsána v r.1969, vystupují zde již mladíci s dlouhými vlasy, o pestrobarevném oblečení, sexu a drogách ani nemluvě .
Jedna postava však stojí za pozornost kvůli našemu českému kontextu. K vytvoření Olgy Seminovové, Agathu Christie inspirovala česká učitelka, se kterou si několik let dopisovala. (Více - viz Zajímavosti u této knihy).
Autorka stačila ještě napsat 9 knih. (+ 1976)
(SPOILER)
Náhodně jsem si brzy po sobě znovu přečetla tři poirotovky a zároveň „oliverovky“, které mi kdysi tak neutkvěly v paměti. Porovnávala jsem si Ariadne Oliverovou z 30. let (Karty na stole) a z 60.–70. let (Sloni mají paměť a Viděla jsem vraždu). Já si teda radši Agathu představuji jako slečnu Marplovou, ale jestli v paní Oliverové opravdu zobrazila něco ze sebe, byť s nadsázkou a vtipem, promítla do ní tady i své stárnutí a ubrala jí na ztřeštěnosti. Zestárla ale i autorka sama, nedá se nic dělat; pořád mě to baví číst, ale tu jiskru už to trochu postrádá. A taky mě zarazilo to, čeho si někteří také všimli: že soucit s oběťmi–dětmi nemá vrah, nějak i chápu, ale že i Poirot se vyjádřil ve smyslu (ne doslova) „patřilo jim to“? Tvrďák...
(Jeden nedoraz, zřejmě překladatelčin: Joyce se ptá paní Oliverové, proč se detektiv z jejích knih jmenuje Finn; on je ale Fin národností, zřejmě podobně jako je Poirot Belgičan, ne?)
Poirot opět zasahuje v komplikovaném případu záhadných vražd a zmizení v malém anglickém městě. Tentokráte autorka zvěčnila i sebe, i když pod jiným jménem. Typická konverzačka, při které se dozvíte i leccos zajímavého ze života anglické lepší společnosti a z lidské povahy vůbec. Jinak dobrý průměr.
Krásna "poirotovka" tento raz bez Hastingsa, ale zato s Ariadne Oliverovou. Nechýba tomu atmosféra, klasické postavy a rôzne odtiene ľudskej povahy, ostatne, ako je pre Agathu typické. Napriek tomu, že som uhádla vraha, sa celý prípad odohral inak a opäť raz bol čas strávený s detektívom, ktorý musel ponamáhať svoje šedé mozgové bunky, veľmi príjemný.
Je to již cca potřetí, co jsem tuto knihu četla a opět mě bavila, i když jsem věděla, kdo je vrahem, ale Agathiny knihy mě nikdy nezklamou a čtu je již od svých cca desíti let, kdy se mi do rukou u babičky na prázdninách dostala její první kniha. A vím,že mě nikdy bavit nepřestanou. I když mě velmi baví současné thrillery, někdy si od nich potřebuji odpočinout a to vždy sáhnu po nějakém kousku z pera této královny detektivního žánru.
Postarší Poirot, ale stále v kondici, stále elegán. Obvyklé anglické reálie a zápletky (falšování závěti). Na to, že obětí je dítě, překvapivě bez sentimentu. Převážná část příběhu je v dialozích, ale ty se občas trochu točí v kruhu, hlavně v první cca polovině. Zarazilo mě, že závěť podepsali dva svědci, ale při jejím zpochybnění je nikdo nehledal, ale zvali grafology.
Štítky knihy
anglický venkov Hercule Poirot Halloween Ariadne Oliverová
Autorovy další knížky
| 2017 |  Deset malých černoušků |
| 2003 | Vražda v Orient-expresu |
| 2004 | Smrt na Nilu |
| 2001 | Záhada na zámku Styles |
| 2016 | Neočekávaný host |
Jedna hloupě pronesená věta už změnila život kde komu. Pozor na to, kdo ji poslouchá. Nikdy si tím nemůžeme být jisti. Staré hříchy vrhají dlouhé stíny. Agatha Christie nám nechala zavraždit dítě a vybrala si k tomu halloweenský večírek. Takže je rázem postaráno o atmosféru lehce hororovou. Ariadna Oliverová k Poirotovi perfektně sedne a on jí hezky sekunduje. Sama Agatha laškuje se svou nevýraznější detektivní postavou. Oba dva se doplňují a jiskří to mezi nimi. Zmíňka o Československu potěšila. Jako vždy zamotané a pak hezky rozmotané na závěr.