Herečka: Múza první republiky
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552676/bmid_herecka-muza-prvni-republiky.jpg
4
245
245
První světová válka skončila a duch divokých 20. let posedl srdce všech svobodomyslných umělců. Patřila mezi ně i herečka Jarmila Horáková. Navenek působila sebevědomě, uvnitř však skrývala nejistoty, které si vypisovala do svého deníku. S prvními láskami přichází také dilema - je možné se vdát a zároveň se naplno věnovat divadlu? Vážná nemoc však přerušila oslnivou kariéru v zárodku. O dvě desetiletí později objevuje Jarmilin příběh díky deníku také herečka a spisovatelka Olga. V období protektorátu se pro ni výjimečný osud stává nejen inspirací, ale i mostem ke svobodě, který vede daleko za hranice ponuré reality.... celý text
Přidat komentář
Druhá kniha od této autorky, kterou jsem četla. Na rozdíl od Podbrdských žen jsem se musela k dočtení této knihy přemlouvat. Chyběl mi spád a kniha je podle mne takové citové plácání.
Každopádně názor na knihu si každý udělá podle sebe
Životní příběh herečky Jarmily Horákové odehrávající se po 1. světové válce byl přes začátek příběhu, který se zdál zdlouhavý, nakonec opravdu zajímavý a hodně jsem se dozvěděla o umělcích v té době. Kniha je výborně napsaná, autorka je opravdu skvělá a mě se od ní líbily všechny knihy, které jsem četla.
Četla jsem od autorky vše. A bylo to super. Ale tohle mě fakt nesedlo. Ani jsem nedočetla.
Velké očekávání, velké zklamání, velká nuda. Knihu jsem dočetla s velkým sebezapřením.
Knihy J. Poncarove mám moc ráda a vím, že se k nim budu vracet, ale k Herečce asi ne. Příběh byl pro mě nudný. Téma jako takové mě zajímalo a těšila jsem se, ale bohužel nic moc zajímavého jsem v knize nenašla. Možná kdyby byla o půlku kratší. Závěr byl pěkně napsaný, ale jinak se mi to vleklo.
Smutný příběh nadané herečky ,která toho mohla hodně dokázat. Kniha mě přivedla k tomu, že jsem si o ní i osobnostech s nimiž přicházela do styku něco zjistila.
Taková skvělá herečka a tak krátký život. Připomíná mi to Vitku. Ta doba 20.let musela být svým způsobem pěkná. Děkuji za krásnou knihu.
Herečku Jarmilu Horákovou jsem neznala,měla jsem tak možnost poznat její životní příběh. Ze začátku jsem měla trochu problém se začíst, ale s přibývajícími stránky nabýval děj většího spádu...
Moje nejoblíbenější česká spisovatelka. Miluju její styl psaní. Jak barvitě popisuje postavy, děj i místa. Díky jejímu spisovatelskému umění jsem vždycky zcela vtažená do děje. Tentokrát je příběh o prvorepublikové mladičké herečce, která má obrovský talent. Jarmila Horáková si jde za svým snem stát se herečkou. V časech, kdy je běžné to, že se žena vdá a její kariéra je manželka, matka. Jarunka však dře a dostane se až na prkna Národního divadla. Bohužel zemře mladá...
S touhle knihou jsem se moc nepotkala. Bylo mi protivné to věčné pitvání pocitů, pohledů a zamilovaností. Vlastně mi nesedí divadelní a umělecké prostředí, ti všichni Staníci a Jaroušci, cítím z toho pokrytectví. Asi jsem nespravedlivá. Nicméně jsem si o Jarmile a Olze hledala informace a jejich fotky, takže mě nakonec příběh něčím zaujal.
Příběh Poncarová vypráví ve dvou časových rovinách. V té první vše směřuje k dvacátým létům minulého století, kdy vyrůstá/dospívá Jarmila Horáková. V životě měla jediný sen - stát se herečkou. A tou se stala, talentovanou múzou první republiky, výraznou a obdivovanou osobností, jejíž kariéru ukončila važná nemoc. Své pochybnosti, pocity, prožitky zaznamenávala do deníku, který se mj. po dvaceti letech stane podkladem pro divadelní hru, kterou o Horákové píše spisovatelka a herečka Olga Barényi, lehce rozporuplná postava.
Příběh s pomalejším začátkem, hutným dějem a silným koncem. Umělecké prostředí 20. let, divadlo, film, skupina Devětsil, jazz, svoboda i touha uspět, radost ze života i vážná nemoc a poté v kontrastu druhá světová válka a realita na hony vzdálená.
Osud Jarinky, kterou jsem doposud neznala. Osobnost první republiky, která toho dokázala velmi mnoho, ale bohužel ji nebylo přáno pobývat na tomto světě déle. Z knihy byla cítit rozervanost Jarinky a její neustálý strach, zda hraje svou roli dobře. Škoda mladého zmařeného života.
Nějak mi chybí to všeobecný dojetí. Kniha je velice dobře napsaná. Krásný jazyk, krásný styl, krásná čeština. A prasecky jsem se nudila.
Smutný příběh herečky z první republiky - čtu ráda o prvorepublikových herečkách a o osudu Jarmily Horákové jsem se dozvěděla právě díky autorce.
Kniha se četla velmi dobře, líbily se mi přechody vyprávění o Jarmile a Olze.
Začátek takový trochu rozvláčný,ale pak už to docela utíká.
Jako vždy zajímavý příběh známé/neznámé ženy.
Škoda tak mladého života.Jen by mi zajímalo kam se poděl Mirek když byla Jarmilka uz nemocná.
Jana Poncarová patří mezi ty autorky, u kterých jsem přečetla jednu knížku a věděla jsem, že potřebuju všechny ostatní. Tahle autorka píše prostě skvěle a mně bylo jasné, že její tvorba bude něco, co se mi vryje do srdce.
V knize Herečka nám Jana Poncarová přináší další příběh, který je inspirovaný skutečností a tentokrát je hlavní postavou prvorepubliková herečka Jarmila Horáková, která od malička milovala divadlo a oplývala velkým talentem. Její osud je velmi zajímavý, avšak bohužel velmi krátký, protože tato talentovaná herečka zemřela velmi mladá.
Herečka je krásný a dojemný příběh, který je opět skvěle napsaný a mně se zase jen potvrdilo, že nebyla chyba si dokoupit všechny autorčiny knihy.
Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu.
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.
Doporučuji všem romantickým duším, tragédkám a všem ženám. Je to příběh, který může být i náš. Je to příběh o tom, že není důležité, kolik času máme, ale jak s ním naložíme.
Sedím a třídím si myšlenky. Slzy v očích, jen jen se překlopit. Silný příběh, ve kterém jsem se na čas ztratila. Klidně bych brala ještě pár stránek navíc.
Období po první světové válce, kdy Jarmila Horáková hrála v divadle a natočila i dva filmy se střídá s obdobím v druhé světové válce, kdy bývalá herečka, současná spisovatelka píše dějství o slavné herečce, vzpomíná jaká byla, jak hrála, jak její život skončil.
Schází se se slavnými spisovateli , režisérem a ostatními herečkami v kavárně a chtěli zavést něco nového. Přestože má velké nadání a na veřejnosti je sebevědomá, vnitřně je nejistá, jestli umí vše zahrát dobře. Ani v lásce si není jistá.
Moc se mi líbí vykreslená dřívější doba. Když chtěla žena být slavná, musela se smířit s tím, že nebude mít rodinu. Dřívější doba tomu moc nepřála. I tak přemýšlí, jak by to jednou mohla zvládnout obojí, rodinu i povolání herečky.
Celou dobu jsem věděla o osudu této herečky, přesto mě konec knihy velmi zasáhl. Styl psaní vyvolává velké emoce.
Přitahovala pozornost mužů i žen. Všichni ji milovali pro její krásu i přátelskou povahu. I já si tuto knihu i herečku zamilovala. Knihu doporučuji hlavně těm, kteří mají rádi historické knihy.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Moje prvni kniha od teto autorky-namet knihy poutavy, atmosfera 20.let minuleho stolet v Praze pekne vystizena, psychologie hlavni postavy velmi detailne vykreslena, ale asi i vzhledem k tomu nekdy pribehu chybel vetsi spad nebo mozna i dalsi ingredience dulezite pro jeho ctivost.