Hero a Leandros
Musaios
Milostný epos tajemného řeckého básníka, žáka Orfeova, který vznikl asi v 5. století po Kristu. V překladu Otakara Jirániho.
Literatura světová Poezie Mytologie
Vydáno: 1932 , Jan FromekOriginální název:
Héro und Leander
více info...
Přidat komentář
Po této útlé, růžové knížečce jsem dlouho nechtěl sáhnout, domnívaje se, že v ní nenajdu nic zajímavého. Vždyť raně byzantská milostná poesie se přece nedá měřit s literaturou doby klasické, že? Přitom kniha skrývá takové poklady!
Příběh o nenaplněné lásce podle starého známého schématu tu ožívá díky skvělému přebásnění Julie Novákové. Ano, opravdu oceňuji její volnější alexandrin, kterým nahradila původní hexametr. Toto rozhodnutí, ač jinak zastánce důsledného dodržování formy originálu při překladech, plně schvaluji - nepřebásňuje přece Vergilia, ale pozdně antické dílo.
Jen krátká ukázka z úst Leandrových:
Ó druhá Venuše, Athéno po Athéně -
neb žádné smrtelné se nepodobáš ženě,
jen dcerám Diovým tě možno přirovnat -
blažen tvůj roditel, blažena tvoje máť,
třikráte blažený ten život, jenž tě nosil:
ty polituj můj bol a dovol, bych tě prosil.
Kniha dále obsahuje výbor sentencí Theognida z Megary - do té doby pro mě zcela neznámého aristokrata archaického období. Jeho zásady a názory, které vykládá Kyrnovi, svému eroménovi (mladíkovi, kterého miluje), jsou velmi zajímavé a poučné. Dozvídáme se z nich, že je třeba velké opatrnosti v jednání s lidmi, byť přáteli, dále jsme seznámeni s neutěšenými poměry politickými po pádu tyranie v Megaře a rovněž nám autor presentuje, že se nebojí chopit poháru vína.
Přidávám několik didaktických dvojverší:
Nalezneš mezi lidmi jen nemnoho přátel, můj Kyrne,
kteří osvědčí věrnost, trudné když poměry jsou,
kteří by odvahu měli být stejného smýšlení v srdci,
míti i stejnou účast na věcech dobrých i zlých.
I kdybys u všech lidí se pídil, přec sotva bys našel
takové - jediná loď věru by uvezla ty,
kteří by měli ostych a stud i na rtech i v očích,
které by k hanebným činům nepudil prospěch a zisk.
Na konec jsou zařazeny četné verše na rozloučenou.
Zde jeden ironický a podle mě nejlepší:
Ubohý Nearchu můj, kéž lehká země tě kryje,
aby tě snadno z ní pak mohli zas vyhrabat psi.
(SPOILER)
Mistrovské dílo.
Epická báseň pojednává o Afrodítině kněžce Héróně, která bydlí ve věži na řecké straně Hellésponthu, a maloasijském mladíku Léandrovi. Zamilují se do sebe a Léandros dívku svede. Navštěvuje ji pak pravidelně ve věži, kam musí doplavat přes Hellésponthos; vodítkem je mu lampa držená Hérónou. Během jedné noční bouře však vítr lampu zhasne a on utone ve zvichřeném moři. Když Héró spatří jeho mrtvé tělo, vrhne se z věže a těla milenců jsou nalezena vedle sebe na úpatí.
Músáios dokáže neuvěřitelně jemně vykreslit emoce a gesta, takže se postavy z prastaré pověsti stávají živoucími lidmi. Leandros se bojí vstoupit do vln, v Héróně bojují milostná touha a rozpaky. Dokonalé.
… Dívka neřekla nic, jen oči sklopila k zemi,
stranou odvrátí tvář, již zbarvil ruměnec studu,
lehkým dotekem nohou zem hladila, v záplavě studu
znova a znova si roucho kol ramen utahovala. …
Pokud jde o Theognida, z těchto veršů na mě vůbec nepůsobil jako misantrop.
Krásná báseň, "poslední růže ve vadnoucí zahradě řecké poezie". Oba předchozí komentáře vystihují i mé dojmy. Překlad Julie Novákové je skvělý.
"Smrti los nad Lásku silnější je."