Hipíkovy sny

11.09.2013

Typická autobiografie to není ani náhodou. Na nějakou chronologickou návaznost Neil Young zvysoka kašle, vypráví, vzpomíná a přemítá o tom, co mu zrovna přijde na mysl, a zdaleka to nejsou jenom muzikantské historky. Nehraje si na spisovatele, jeho povídání je nevykalkulované, bezprostřední, přímé, a ta přiznaná roztěkanost je docela sympatická a nakonec skládá možná celistvější obrázek Youngova vnitřního vesmíru, než jaký by poskytla úhledně poskládaná fakta. Díky této knize se dozvíme, že Neil Young není žádný vyžilý pamětnický snílek (ne, že bych si to kdy o něm myslel), že se stále vášnivě věnuje spoustě věcí, suverénně si tyká s nejnovějšími technickými vymoženostmi, miluje klasické americké bouráky, kterých má úctyhodnou sbírku, nedávno propadl paddleboardingu (sám jsem do té doby nevěděl, oč kráčí), je pečlivým archivářem své kariéry, fanatikem do technických aspektů nahrávání i poslechu hudby, stejně jako do vláčkového modelaření i toulek přírodou. Ničemu se nevyhýbá: bolestným vzpomínkám na roustoucí řadu zemřelých přátel, vlastním selháním ve vztazích, zdravotním problémům svým i rodinných příslušníků. Dokáže sebekriticky přiznat, že s jeho muzikantským pedantstvím často není lehké pořízení, o své hudební profesi dokáže uvažovat překvapivě racionálně i čistě emocionálně. Zkrátka je mnohem komplikovanější osobností, než by se mohlo zdát z jeho písní. A tak i když mě jeho nadšené výklady o nejrůznějších modelech aut nebo o technických detailech projektu Pono nebraly zdaleka tolik jako ty muzikantské vzpomínky a úvahy, stejně to bylo zábavné, poučné a tak nějak přátelsky uvolněné počtení. Rez, která nikdy nespí, na Neilu Youngovi stále nezanechává stopy.