Hirošima
John Hersey
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47320/bmid_hirosima-DOy-47320.jpg
4
82
82
Otřesné zážitky z Hirošimy po výbuchu atomové bomby sepsané pro časopis New Yorker a Life.
Literatura světová Romány Historie
Vydáno: 1947 , MelantrichOriginální název:
Hiroshima, 1946
více info...
Přidat komentář
Silné příběhy, které však nejsou zpracovány nijak světoborně. Což byl dle mého názoru autorův záměr, neboť chtěl popsat osudný den očima normálních lidí.
Kniha, která se mi NE zrovna dobře četla. Vypovídající hodnota pro mne obrovská. Sice chaotický začátek. Celkem významně popsán samotný výbuch, prvotní ničivá zjištění, nevědomost i obrovská tragédie, která snad nejde dostatečně nikdy vylíčit. Hodně mě zarazil přístup samotného „Japonska“ k přeživším lidem tzv. hibakušům. Ovšem to lze přičítat době a opravdu zvláštní mentalitě a chápání života jako takového tehdejšími představiteli, ale i lidmi. Další líčení událostí jednotlivých vybraných postav je opravdu spíše reportážní formou. Myslím si však, že o to větší dopad na mě kniha měla. Díky formě se tak kniha stává tak trochu dokumentární záležitostí a faktické poznámky o to více přidávají na dramatičnosti a nutí člověka k zamyšlení - " je lidstvo opravdu dostatečně poučeno?!!"
Zajímavá kniha, která mě dostala ... příběhy 6 lidí, kteří přežili vybuch atomové bomby ...
Rozsahem jednohubka, ale tématem to není nic pohodového. Bohužel mám pocit, ze autor nešel příliš do hloubky tématu. Spíš se jednalo reportážní popisy chování a vývoje několika lidí.
Na této knize je nejlepší obálka.
Začátek byl dost chaotický, jak je hned 6 postav najednou, trvalo mi, než jsem se orientovala.
Víc mi vyhovovalo, jak to bylo v druhé půlce. ALe to zas bylo dost stručné, dost ploché, žádné emoce, jen shrnutí podstatných informací.
Je to smutné, ale ve mně to nezanechalo nic víc, než že Japonci jsou zvláštní. Věnují se více mrtvým než živým, mají jiné hodnoty, většinou jsem jejich chování a jednání nechápala (např.obdiv a chut zemřít na císaře).
„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“
(Elie Wiesel)
Jedna z řady scén z knihy Hra o trůny, které mě zaujala, popisovala Eddarda Starka, který se připravuje popravit dezertéra z Noční hlídky. Chystá se to udělat vlastní rukou a před očima svých dospívajících dětí. A právě některé z přihlížejících dětí se ptá, proč musí tak mocný lord vykonávat popravu sám. Lord Eddard na to odpovídá (pokud si to teda pamatuji aspoň zhruba dobře a nepromítám si do toho svoje vlastní představy :-), že pokud má někdo právo rozhodnout o životu a smrti poddaného, měl by mít také odvahu to sám provést a nepřenášet ten akt na popravčího nebo někoho z přítomných zbrojnošů. A to proto, aby nezapomněl, jak závažná věc je připravit o život jiného člověka, aby ten moment zkrátka osobně procítil.
Souvislost s Hirošimou je myslím zřejmá. Myšlenky na Hirošimu jsou pro mě tak znepokojivé právě proto, že se jedná o model vojenské operace, kdy se útočník téměř nevystavil nebezpečí. Není možné necítit, že je zde něco špatně: vždyť jedna strana konfliktu může zabít desetitisíce lidí a sama je mimo ohrožení života. Může tak zůstat emočně nezasažena, nepoznamenaná krví na svých rukou. Tento etický problém Hirošimou neskončil, různé útoky pomocí dronů, vedené joysticky z bezpečného prostředí jsou asi ještě mnohem problematičtější, ale Hirošima zůstává stále nejvýraznějším symbolem. A je dobře, že tím symbolem zůstává. Je dobře, že jsme si na Hirošimu nezvykli, že nad tím vším stále nedokážeme jen tak mávnout rukou.
(„Objektivní“ hodnocení Hirošimy samozřejmě vnímám. Při standardním postupu války by zřejmě zemřelo nakonec víc civilistů, ano. Odhodlání použít atomovou bombu umožnilo ji už nikdy nepoužít znovu, ano. Hirošima byla politicky zneužívaná antiamerikanisty, ano, mnoho z „autentického rozhořčení“ bylo ve skutečnosti pečlivě řízené. A tak dále... Ano, vím o tom, při diskuzi o Hirošimě je dobré myslet i na tyto aspekty. Jen jsem o tom prostě při čtení právě této knihy nepřemýšlel, a vlastně jsem si ani nepřál o tom přemýšlet)
Strohý reportážní styl knihy mi připomněl moji dávnější návštěvu Osvětimi, kdy byla prohlídka pojata zcela bez patosu, skoro jako exkurze do nějakého výrobního podniku. Hersey se ke svému psaní staví podobně: nesoudí, nechválí ani nekritizuje. Nehodnotí, nic nepřidává, jen zaznamenává. Přijde mi to vhodné, protože samotná hrůza popisovaného je tak hrozná, tak otřesná, že drtivý emoční dopad na čtenáře už nemusí být podporován literárními triky nebo nějakou beletristickou stylistickou bravurou.
„Pan Tanimoto po svém dlouhém úprku a mnoha hodinách záchranných prací propadl tíživé dřímotě. Když se probudil, pohlédl v prvních paprscích úsvitu přes řeku a zjistil, že předchozího večera neuložil hnisající, bezvládná těla na písčitém ostrohu dostatečně vysoko. Místo, kam je položil, bylo zaplavené přílivem. Lidé neměli sílu, aby se zvedli, a utopili se. V řece plaval velký počet mrtvých těl.“
Tato kniha mě zajímala a lákala, už jen z toho důvodu, že jsem dosud žádnou knihu věnující se této atomové tragédii nečetla. První stránky mě ihned vtáhly – líbilo se mi, že autor střídavě sleduje šestici lidí a jejich příběh přeruší vždy ve stejný čas. Čtení mě tak pohánělo dál, chtěla jsem vědět, jak tito lidé zažívali okamžiky před katastrofou, ale i po ní. Až u této knihy jsem si uvědomila, jaké dalekosáhlé následky měla tato katastrofa, a že lidé, kteří výbuch přežili, ještě zdaleka neměli vyhráno.
Nové vydání od nakladatelství LEDA obsahuje bonusovou kapitolu Jak to bylo dál. Autor totiž šestici přeživších sledoval i v dalších letech, takže se čtenář dozví, jak pokračovaly jejich už tak dost pohnuté životní osudy. Nad touto kapitolou vyvstává otázka: Prožili by tito lidé jiný život, nebýt svržení atomové pumy?
Při čtení tohoto silného příběhu plného lidskosti a obětavosti, zoufalství a zmaru vámi budou cloumat emoce a jen těžko si budete umět představit, co všichni přeživší zažívali. Myslím si, že autorovi se to však podařilo výborně vylíčit. Tato kniha by tak rozhodně neměla zůstat bez povšimnutí. Doporučuji.
Za mě opravdu zásadní kniha o událostech, o kterých se zase tolik nemluví. Titulů o koncentračních táborech vychází každoročně stovky, ale jaké hrůzy si zažili obyvatelé Hirošimi po shození atomové bomby se zase tolik nedočtete. Opravdu působivé vyprávění o šesti přeživších, kteří měli okolo sebe tisíce mrtvých
V jadru otresne svedectvi o pouziti atomove zbrane. Na textu je znat, ze slo puvodne o novinovy prispevek a pro knizni verzi by bylo lepsi, kdyby autor vydavane ucesal.
Silný zážitek, myslím, že tyto popisy scén zněly spíše jako z jiného světa, o to víc byly silnější.
Drsná kniha o různých lidech. V dnešní době možná trochu méně čtivý jazyk.
Doporučuji, 4/5.
Jedná se o velmi podrobné zápisky reportážního charakteru o osudech šestice přeživších jedné obrovské a lidmi řízené katastrofy.Vzhledem k ne příliš propracované literární formě se domnívám, že by takový materiál daleko lépe fungoval jako dokumentární snímek prezentovaný například festivalem Jeden svět. Nicméně zde hodnotíme i tu knižní rovinu, kdy musím podotknout, že vlivem fragmentovité podoby a zřejmě i nevalného překladu nedokáže ani ona zmíněná šestice nešťastných šťastlivců navodit opravdový dojem lidského utrpení...
Válečný dopisovatel John Hersey byl v květnu roku 1946 vyslán New Yorkerem do Hirošimy, aby zde zjistil následky výbuchu první atomové bomby. New Yorker nakonec svědectvím, která Hersey získal od přeživších výbuchu, věnoval celé číslo časopisu, jehož výtisky tehdy šly na dračku tak, až ze získaných materiálů vznikla i kniha.
------
,,Okolnosti, v nichž se bezprostředně po výbuchu octli lékaři Fudži, Kanda a Mači - a poněvadž tito tři lékaři byli typickým příkladem, tedy i většina hirošimských lékařů a chirurgů - totiž že jejich kanceláře a nemocnice byly zničeny, nástroje rozmetány a že jejich vlastní těla je činila v různých stupních práce neschopnými - vysvětlují, proč tolik raněných nebylo ošetřeno a proč tolik těch, kteří mohli žít, zemřelo. Ze 150 hirošimských lékařů 65 bylo na místě zabito a většina ostatních zraněna. Z 1780 ošetřovatelek 1654 byly zabity nebo tak těžce zraněny, že nemohly pracovat. V největší nemocnici, to jest v nemocnici Červeného kříže, bylo schopno práce pouze šest lékařů z třiceti a jenom deset ošetřovatelek z více než dvou set."
Jednoduše popsané následky výbuchu atomové bomby v Hirošimě a o to působivější. Nelze zapomenout na obdivuhodnou statečnost a nezlomnost trpících a umírajících, mlčky snášeli svou bolest, zpívali národní hymnu...
Dramatické vykreslenie udalostí ihneď po zhodení bomby, zameriavajúce sa na niektorých preživších, zamestnancov miestnej nemocnice či nemeckého misionára. Vo svojom formálnom podaní dokonalé a vťahujúce. Nič viac, nič menej. 100%
V knize jsou popsané činnosti lidí těsně před výbuchem atomové bomby v Hirošimě a poté jejich svědectví o tom co se událo kolem nich, bylo strašné ticho, tma a černý déšť, všechno roztavené, hořelo, z lidí viseli cáry kůže..... Pořád bychom si měli připomínat tuhle zkázu a nesmíme již nikdy dopustit, aby se něco takového opakovalo.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko americká literatura atomová bomba Hirošima
Hirošima
Úsečné a bez pátosu spracované reportážne príbehy bežných Japoncov počas atómového bombardovania ma zasiahli viac, ako Oppenheimer v celej jeho americkej kráse. Odporúčam animovaný film Kono Sekai no Katasumi ni, aj seriálovú verziu z r. 2018.