Hitlerovy ukradené děti
Ingrid von Oelhafen , Tim Tate
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419214/bmid_hitlerovy-ukradene-deti-Jv1-419214.jpg
4
71
71
„Před více než 70 lety jsem byla dárečkem pro Adolfa Hitlera. Jako miminko mě ukradli a stala jsem se součástí jednoho ze zrůdných nacistických projektů: Lebensbornu.“ Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmlera, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení. V létě roku 1942 museli rodiče napříč nacisty okupovanou Jugoslávií podrobit své děti zdravotním kontrolám určeným k posouzení rasové čistoty. Jednomu takovému dítěti, Erice Matkové, bylo pouhých 9 měsíců, když nacističtí lékaři prohlásili, že je vhodná k tomu, aby byla „dítě Hitlera“. Převezli ji do Německa a umístili k politicky prověřeným pěstounům. Z Eriky se stala Ingrid von Oelhafen. O mnoho let později začala Ingrid odhalovat pravdu o své identitě. Přestože s blížícím se koncem války nacisté mnoho záznamů o projektu Lebensborn zničili, podařilo se jí objevit dokumenty a důkazy, které ji zavedly zpět do místa narození a k její původní rodině. Postupně tak odhalila a zrekonstruovala celý svůj příběh – příběh Hitlerova ukradeného dítěte.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2019 , CosmopolisOriginální název:
Hitler's Forgotten Children, 2015
více info...
Přidat komentář
Obsah knihy mě samozřejmě šokoval, spíš mi neseděla forma,děj se mi zdál příliš zdlouhavý, pravda však je, že Ingrid hledala fakta svém původu taky dlouho. Válka je šílená věc,která nekončí posledním výstřelem...dnes zažíváme kolem sebe stvůry, které se válce a obětem posmívají....???
Překvapilo mě, že paní Erika začala pátrat po svém původu až v důchodovém věku, i když od dětství věděla, že je osvojená. O programu Lebensborn jsem již četla a viděla dokumenty. Novinkou pro mě byla neochota německých úřadů a archivů poskytovat obětem informace i v roce 2000. Nejvíc mě zaujaly příběhy dalších dětí, které se v roce 2005 sdružily v organizaci Lebensspuren. Nejhorší traumata si prožily norské oběti Lebensbornu, které se po válce staly obětními beránky za všechny kolaboranty.
Je šílené, že se Ingrid nebo-li Erika dozvídá pravdu až skoro 60 let po válce. Zajímavý příběh o unášení dětí z jiných zemí a snaha o to vytvořit čistě árijskou rasu.
Skutečný příběh za války ukradeného dítěte, vyprávěný Němkou Ingrid von Oelhafen, nebo také, chcete-li, Slovinkou Erikou Matkovou. Subjektivně laděný příběh ženy, která celý život věděla, že její rodiče jsou jen pěstouni, a to pěstouni hodně špatní, protože svěřené dítě na dlouhou dobu odložili do sirotčince, nicméně po své skutečné biologické rodině začala pátrat až na prahu stáří. A současně přehledně popsaný postup děsivého projektu Lebensborn, který měl z rasově čistých miminek vytvořit nový německý národ.
Trochu překvapilo, že autorka se o tomto projektu i o skutečnosti, že Němci vyhledávali v okupovaných zemích malé děti nordického typu, a tyto děti pak odváželi do Německa k převýchově, dozvěděla až po roce 2000. U nás, se znalostí osudu lidických dětí, je tahle německá praxe známa již od konce války.
*
Kniha Ingrid von Oelhafen mi potvrdila to, co jsem tušila, že totiž kruté bylo nejen vytržení dětí z původních rodin, ale paradoxně obdobně kruté bylo vytržení dětí z německých pěstounských rodin po válce (ne všichni pěstouni byli tak emočně chladní jako pěstouni autorky), pak byly předány zpět do původní vlasti, předtím byly dokonce drženy v převýchovných ústavech, aby zase odvykly německým rodinám! Je to šílený paradox; bylo to správné, spravedlivé a morální, ale přesto ty děti psychicky nesmírně strádaly a trpěly. Hrůzy války v druhé odmocnině...
*
A nedá mi to, znovu se musím zabývat lidickými dětmi. Tady bylo po válce pátrání po dětech předaných do německých rodin úspěšné, téměř všechny ztracené děti byly nalezeny a po kratším či delším čase předány zpět původním lidickým rodinám, někdy bohužel už jen příbuzným... Učily se znovu česky, zvykaly si na nový domov Pan Václav Zelenka, jedno z nalezených lidických dětí, vzpomínal, že když ho odváželi z německé pěstounské rodiny, jeho adoptivní táta plakal tak, jako už pak nikdy neviděl žádného chlapa takhle brečet...
Děti, co neměly štěstí ohledně barvy očí a vlasů, byly dle svědectví a dalších nepřímých důkazů zavražděny, bylo to celkem 82 lidických dětí (Lidické děti - nejemotivnější sousoší, které jsem kdy viděla).
Kolikrát mě ale napadlo, že vůbec není jisté, že skutečně všechny tyto děti zahynuly, a moje přesvědčení se ještě zvýšilo po přečtení této knihy. Vždyť mohly být ještě dodatečně k tzv. převýchově vybrány, a tak si jen můžeme domýšlet, že někde v Německu žily svůj doufejme šťastný život, jen se nikdy nedozvěděly o svém původu, nebo neměly - jako autorka této knihy - odvahu po něm pátrat.
A co Věnceslava, dcera lidické ženy Anny Nešporové, která se narodila po vypálení Lidic a byla své matce krátce po porodu odebrána, a pak jen stručně oznámeno, že zemřela. Zemřela skutečně? Anna Nešporová měla až do konce života ve svém domě v Lidicích připravený pro svou dceru pokojík, věřila, že její dcera někde žije. Po přečtení této knihy se to nezdá tak úplně nepravděpodobné...
Kniha mne moc zaujala. nemůžu napsat, že je krásná, protože je o hrozných věcech, co se staly.
Jestli jsou v ní nějaké malé rozpory, nevím. Já jsem ocenila, že hlavní hrdinka vypráví, vše co ví. Chápu její pohnutky, kdy nechtěla raději vědět, kým je i ty, které jí vedly k poznání jejího smutného osudu. O programu Lebensborn jsem věděla, ale ne tyto detaily. Celou tu zrůdnou myšlenku. Překvapila mě i liknavost úřadů. Kde bychom byli my, kdyby Němci vyhráli válku? Pravděpodobně bych se nikdy nenarodila.
Vzpomněla jsem si na povinnou četbu základní školy (cca rok 1975) a naskočil mi v hlavě i název knihy "Říkali mi Leni" . Je o české dívce, zavlečené za války do Německa. Už jsem si jí v knihovně objednala.
Jak je vidět, i spoustu let po válce, mě může něco překvapit. Jsem ráda, že se o takovýchto věcech píše, pokud by někdo chtěl popírat holocaust....
Toto bylo za mě velice rozporuplné, Ano hrůza to byla, všechno to šílenství kvůli ideologii jednoho chorého mozku... Ale já jsem autorce všechny názory nevěřila, byly tam dva momenty, kdy jsem si všimla určitých náznaků malinko jiného způsobu myšlení, hlavně mě nadzvedlo, že si autorka myslí, že když byl někdo členem malé,"skoro neznámé" nacistické organizace, jak se vlastně neprovinil....
To skutečně? No nerozuměla jsem jí a k srdci mi nepřirostla.
A člověk by řekl,že s koncem války skončí i zlo a utrpení,ale bohužel ne.Ještě desítky let poté lidé trpí.Jak to musí být hrozné nevědět ba ani netušit kdo vlastně jsem a odkud pocházím,neznat rodiče ani rodnou vlast a jen tápat.
Kniha odhaluje jedno z dalších německých zel.
Pustit se do knihy s válečnou tématikou, do knihy o nacistické ideologii, o násilí a hrozbách, které tu byly za války, pro mě byla noční můra, neboť mi bylo jasné, že to celé noční můra opravdu byla. Proto jsem hledala nějakou stravitelnou knihu, která mě ponaučí, bude napínavá a seznámí mě s tím, jak to vlastně bylo. A přesně to kniha Hitlerovy ukradené děti splnila.
Nebylo to čtení jen o hrůzách probíhající války, o hrůzách koncentračních táborů a o hrůzách programu Lebensborn. Bylo to i čtení o dopadech války, o hledání vlastní identity a o zjišťování celé pravdy.
Knihu vyprávěla jistá Ingrid von Oelhafen, nebo to byla Erika Matková? Byla to rozená Němka, či pocházela z Rakouska, anebo se narodila v jednom ze států bývalé Jugoslávie? Skrz její příběh můžeme nakouknout jak do válečné, tak do poválečné doby.
Po dočtení této knihy, jsem si teprve uvědomila, co válka způsobila, co po sobě zanechala a kolik lidí desítky let nevěděli, kým jsou a desítky let trpěli. Pečlivě popisované akty, které probíhaly v domovech Lebensbornu, celý tento Himmlerův program a jeho dopady, to vše jsem při čtení této knihy nemohla pochopit. Nikdy mě vlastně nenapadlo, kolik lží, tajemství a skrytých pravd válka nesla.
Kniha byla nesmírně napínavá, neboť objevování identity a zjišťování pravdy o Ingrid von Oelhafen mě velmi přitáhlo. Ráda bych si přečetla knihu později znovu, neboť si myslím, že v sobě skýtá mnoho mezi řádky.
Silná a důležitá kniha. Ingrid von Oelhafen nebo Erika Matková, domov v Německu nebo Jugoslávii, rodiče upřímní nebo mlčící, krev nebo výchova? Detektivní pátrání po vlastní identitě, řešení existenciální otázky "kdo jsem a co určovalo/ určuje mou životní cestu?", podrobné informace o Lebensbornu, ale i poměrech v nacistickém Německu, způsobech eliminace "Untermenachen" ve východoevropských zemích a o novodobé německé historii. O tom, jak se mlčení o zacházení s dětmi a odmítavé reakce rodinných příslušníků takříkajíc "na obou stranách" (těch adoptivních i těch biologických) plus totální neochota úřadů, archivů a dalších institucí těžko překonává - a jak silně mohou působit strach, stud a nutkavá touha zapomenout i mnoho desetiletí po skončení války...
Ze začátku jsem si říkala, do čeho jsem se to pustila, ale kniha začala mít spád a chtěla jsem vědět, jak to dopadne... Dozvěděla jsem se i něco s historie - rozpadení Jugoslávie.
Čekala jsem něco trochu jiného, některé kapitoly mě bavily více a dokázala jsem se začíst, některé zase méně. Styl psaní mi moc nesedl, ale příběh jakožto takový má velkou hodnotu a to na tom oceňuji. Určitě doporučuji všem co se zajímají o 2. světovou válku.
Pokud vás zajímá cokoliv o druhé světové válce, nejen události z koncentračních táborů, pak si rozhodně přečtěte Hitlerovy ukradené děti. Ať už jste o projektu Lebensborn věděli nebo ne, určitě se v knize dozvíte spousty nových poznatků, které vás rozhodně nenechají chladnými. Více v mojí recenzi zde v záložkách - Veru, Knihy na cestách
Spíše popisný dokument o projektu Lebensborn. Nevím, no mě styl vyprávění moc nesedl.
Velmi zajimava zpoved Ingrid von Oelhafen anebo Eriky Matkove? o tom, jak prozivala sve detstvi v adoptivni rodine jako dite Lebensbornu a jak patrala po sve biologicke rodine, coz se diky uzavrenym archivum a nespolupracujici adoptivni matce dlouho nedarilo. Potkavala i jine deti a verte nebo ne, ty, ktere se pak vracely po vypatrani svymi biologickymi rodici prave k nim, tak se nemely zase az tak dobre po psychicke strance a pro priklad-vratily se k pocuravani a nedokazaly prijimat jinak potravu nez v lahvi, prestoze uz jim bylo i treba 10 let. V knize najdete i ruzne postupy a pokyny Hitlera ci Himmlera prave k tomuto jejich projektu. Napriklad i ty, kde jen trosku opozdene deti sly rovnou na eutanazii, nebo ty, kdy prislusnici SS byli vyzyvani k tomu, aby se rozmnozovali i bez manzelskeho svazku a temer s kymkoliv, kdo “vyhovoval”, prestoze byla Rise v te dobe dost konzervativni... urcite DOPORUCUJI.
Zase jsem hltala další knížku za dva dny přečteno, je strašné co dělo za války
Skvěle napsaná a dobře čtivá kniha. O takových věcech by se rozhodně nemělo mlčet a měl by si to každý přečíst a něco o tom vědět, potom by se možná i lidé mezi sebou chovali jinak.
Hodně silná kniha. O programu Lebensborn jsem nevěděla až do přečtení této knihy. Lidi by takové příběhy měli číst aby se o tom více vědělo.
Lebensborn byl čiré zlo, hrůza, jak dětem poznamenal životy. Knížka je hodně emotivní, s Ingrid jsem prožívala její pocity a nálady.
O programu Lebesborn jsem věděl nějaké kusé informace z minulosti. Vzpomínám si na knihu ZLOMENÍ ANDĚLÉ, kde jedna linie příběhu pojednávala o dívce, která byla začleněna do toho programu. V této knize jsem se dozvěděl hodně informací a podrobností o programu LEBESBORN, který vymyslel Heinrich Himmler. Kniha je založena na skutečné události ženy Ingrid, která byla zařazena do tohoto projektu. V knize nalezneme také svědecké výpovědí dalších lidí, kteří byly začleněni do tohoto projektu. V knize se vyskytuje také stručné shrnutí dějinných událostí z 2. světové války, východního a západního Německa, rozpadu Jugoslávie.. Kniha je po grafické stránce pěkně zpracovaná (různé fonty písma v dopisech, tučné zvýraznění svědeckých výpovědí).
Projekt Lebesborn působil na mě děsivě a člověk se zdravým rozumem si musí pokládat otázky, která chorá mysl mohla něco takového vůbec vymyslet?! Vždyť co může být horšího, než když je matce vytrženo dítě z náruče?! Je to bolestné jak pro matku, tak také pro dítě, když se v pozdějším věku dozví, že rodiče se kterými žije v jedné domácnosti, nejsou jeho biologickými rodiči.
V knize se dočteme také doslovné citace z různých prohlášení, takže kniha je na pomezí beletrie a literatury faktu. Knihu, která by se věnovala problematice programu Lebesborn, takto podrobně zpracovanou jsem četl úplně poprvé. Čtenářům, kteří se zajímají o 2. světovou válku, tuto knihu doporučuji k přečtení. Autorka v předmluvě píše: „Nebudu předstírat, že to je jednoduchý příběh: nebude a nemůže být vždycky snadné ho číst. Až – pokud – se do toho však pustíte, mějte prosím na paměti, že nic jednoduchého nebylo ani ho prožít.“
Citáty z knihy, které mne oslovily.
Vykořeněnost je tou zdaleka nejnebezpečnější chorobou, jíž je lidská společnost vystavená. Kdokoliv je vykořeněný, vykořeňuje další. Kdo je sám zakořeněný, nevykořeňuje jiné. Být zakořeněný je asi nejdůležitější a nejčastěji přehlíženou potřebou lidské duše.
Každý, myslím, v sobě neseme rozdíl mezi tím, co chceme, a tím, co můžeme mít, a lítost vychází z tohoto rozdílu. Strávila jsem příliš dlouho v té zemi nikoho, mezi sny a realitou. Ztratila jsem ze zřetele onu fundamentální pravdu, že nás neurčují okolnosti našeho narození, ale rozhodnutí, která během život činíme.
Kniha se silným příběhem. O programu Lebensborn jsem již něco četla a viděla dokumenty, ale nedokážu si představit takový život. Hledat biologické rodiče a vrátit se k nim/zůstat nevědouc u opatrovníků bez informací o své identitě ...