Hlava na stole
Ivan Wernisch
Autor o své knize říká: „Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: každý jsme jiný. Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách — jen tak — chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní.“... celý text
Přidat komentář
Je to již hodně let, co jsem četla poezii a byla jí okouzlena. V rámci čtenářské výzvy jsem nyní sáhla po poezii současné. Moje první seznámení s Ivanem Wernischem. Nejsem si jista, že jsem jeho verše alespoň zčásti pochopila. Působí na mě jako potřeba podělit se o právě viděné či myšlené, ale vzápětí udušené, umlčené, nedopovězené. Jakoby životní únava, ztráta cíle či deprese udusila to, co už si čtenář musí domyslet sám. Pro mě je to poezie smutku, bezvýchodnosti, zmaru, beznaděje.
Knihu jsem se odhodlala přečíst, abych splnila bod ve čtenářské výzvě (méně jak 20x v přečtených). Rozhodla jsem se knihu nehodnotit hvězdičkami z toho důvodu, že nemohu být objektivní. Básnických sbírek jsem přečetla velmi málo a tahle není z těch, která by mě natolik zaujala, abych u ní vydržela déle, než je čas potřebný k přečtení, nebo nad ní nějak sáhodlouze uvažovala. Básně první poloviny knihy mi přišly jako popis vjemů, které autor zrovna viděl kolem sebe, naskládané bez ladu a skladu za sebe do řádků tak, aby to vypadalo jako báseň. Někdo tam možná objeví skrytou krásu, někomu možná tenhle styl bude vyhovovat. Ve druhé polovině knihy se sem tam objevila zajímavá myšlenka, ubíjelo mě ale střídaní jazyků (ovládám všechny, které byly v knize použity).
V mém domě přibývá schodů
Lepší by bylo nevycházet
Anebo nevracet se
Dnes musím vystoupat zas o něco výš
Brzo budu v nebi
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1965 | Zimohrádek |
1992 | Doupě latinářů |
1961 | Kam letí nebe |
1990 | Čím drží svět pohromadě |
1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
Taková... Smutná. Taková zoufalá, unavená, na konec odcházející, vzdavající a pak zas chviličku doufající, jen tak, aby se neřeklo...Líbila se mi. Wernisch si všímá drobností v přírodě, nechává promlouvat věci, občas se ponoří do fantazie dětství. A pak na to pleskne maso od řezníka a dorazí to prázdnou lahví opilcovou. Přijde mi, že byl hrozně sám. Sice kolem sebe pozoroval kupu lidí, poslouchal je bystrým sluchem samotáře, bedlivě je sledoval, ale byl sám.