Hlava na stole

20.09.2020

Taková... Smutná. Taková zoufalá, unavená, na konec odcházející, vzdavající a pak zas chviličku doufající, jen tak, aby se neřeklo...Líbila se mi. Wernisch si všímá drobností v přírodě, nechává promlouvat věci, občas se ponoří do fantazie dětství. A pak na to pleskne maso od řezníka a dorazí to prázdnou lahví opilcovou. Přijde mi, že byl hrozně sám. Sice kolem sebe pozoroval kupu lidí, poslouchal je bystrým sluchem samotáře, bedlivě je sledoval, ale byl sám.

15.07.2020

Tak Ivan Wernisch mě neokouzlil. Další od něj nejspíš zkoušet nebudu.

13.07.2020

Je to již hodně let, co jsem četla poezii a byla jí okouzlena. V rámci čtenářské výzvy jsem nyní sáhla po poezii současné. Moje první seznámení s Ivanem Wernischem. Nejsem si jista, že jsem jeho verše alespoň zčásti pochopila. Působí na mě jako potřeba podělit se o právě viděné či myšlené, ale vzápětí udušené, umlčené, nedopovězené. Jakoby životní únava, ztráta cíle či deprese udusila to, co už si čtenář musí domyslet sám. Pro mě je to poezie smutku, bezvýchodnosti, zmaru, beznaděje.

Knihu jsem se odhodlala přečíst, abych splnila bod ve čtenářské výzvě (méně jak 20x v přečtených). Rozhodla jsem se knihu nehodnotit hvězdičkami z toho důvodu, že nemohu být objektivní. Básnických sbírek jsem přečetla velmi málo a tahle není z těch, která by mě natolik zaujala, abych u ní vydržela déle, než je čas potřebný k přečtení, nebo nad ní nějak sáhodlouze uvažovala. Básně první poloviny knihy mi přišly jako popis vjemů, které autor zrovna viděl kolem sebe, naskládané bez ladu a skladu za sebe do řádků tak, aby to vypadalo jako báseň. Někdo tam možná objeví skrytou krásu, někomu možná tenhle styl bude vyhovovat. Ve druhé polovině knihy se sem tam objevila zajímavá myšlenka, ubíjelo mě ale střídaní jazyků (ovládám všechny, které byly v knize použity).