Hlava XXII
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/183785/bmid_hlava-xxii-Mka-183785.png
4
2489
2489
Hellerův nejznámější a nejlepší román, autor vychází z vlastních zkušeností – román je svým způsobem absurdní, ale realistický. Hlavní postavou je poručík letectva Yossarian, který je trochu klaun a trochu blázen (svým způsobem obdoba Haškova Švejka). Dílo nemá jednotnou koncepci, jedná se prostě o vylíčení mnoha absurdních situací. Název díla je odvozen podle vojenského paragrafu XXII, který říká, že voják může požádat o propuštění z armády, je-li blázen, ale zároveň říká, že uvědomuje-li si, že je blázen, nemůže být bláznem. J. Heller se na tento román pokusil navázat, ale další díl zdaleka nedosahuje kvalit prvního.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1999 , BB artOriginální název:
Catch-22, 1961
více info...
Přidat komentář
Tak k téhle knize se budu často a ráda vracet. Asi nikdy jsem se u čtení tolik nezasmála, zároveň tam ale také byly kapitoly, po kterých jsem jen zírala do zdi a psychicky zpracovávala, co se právě stalo. Hlavním cílem umění je zanechat v člověku nějaký pocit a Hlava XXII jich zanechává až až. Za mě 10/10.
Skvěle vymyšlený román. Ze začátku groteskní jako Švejk a přitom zbytek je bolestně smutná výpověď člověka, co chce jen přežít válku.
No tak tohle už víckrát ne. Možná že ve své době na počátku šedesátek to mělo nějaký tah na bránu, nějaké to absurdno se tam taky najde (major Major, obsazení Boloně na mapě, předstírání umírajícího vojáka, Milův syndikát a možná že i ještě něco trochu vtipného), ale je to tak brutálně dlouhé a nezáživné, že se veškerá síla textu ředí tou kvantitou. Jestli je záměrem napsat všechny postavy jako nepříjemné, tak se to autorovi určitě povedlo, ale o to nepříjemnější to pak je pro čtenáře se kousat těmi pěti sty stránkami. Po první a druhé jakžtakž povedené kapitole jsem doufal, že by to mohla být americká obdoba Černých baronů - prostě vtipná obžaloba armády. A doufal jsem, že se to teprve rozjede. Ale pak mi došlo, asi v polovině knihy, že vlastně ty dvě první kapitoly byly nejlepší a do konce knihy už jsem opravdu jen trpěl, abych to měl za sebou - nerad nechávám knihy nedočtené. Možná jedna dvě poslední kapitoly zase měly nějakou trochu myšlenku, aby si to vysloužilo dvě hvězdičky, ale když si uvědomím čas, kterým jsem s touto "klasikou" ztratil, tak prostě tu druhou dát nemůžu a dávám jen jednu - asi za jeden vtip v průměru na sto stran.
Děl s válečnou tématikou jsem četl mnoho. Musím ale říci, že toto se mi vrylo do paměti velmi intenzivně z několika důvodů. Jistě to tak nepřipadá každému, nicméně mě přišla Hlava XXII neuvěřitelně vtipná a místy jsem se až nahlas smál, nemohu nezmínit například úžasnou drobnou povídku o polním soudu, kdy nakonec nejlépe dopadne obžalovaný a jeden ze soudců odjede kopat hroby na Šalamounovi ostrovy. Zábavných prvků je mnoho, nicméně hrůzy války tím nemizí. Heller dokonale přechází a dokáže kdykoli nečekaně čtenáři připomenout, že zábavné to možná mohlo být na základně, ale všude kolem, že je válka. Některé motivy, které se z ničeho nic objeví, jsou skutečně tvrdé, kniha jen mluví o válce a jejích útrapách zcela jinak, než je obvyklé. Jediné, co se mi nelíbilo je rozsah. Nedokáži specifikovat čím to je, ale pravda je taková, že tato kniha je zbytečně dlouhá. Opravdu moc dlouhá. To co čtenáře zpočátku baví, ho ke konci spíše unavuje, některé motivy se opakují a situace rovněž. Přesto můžu knihu doporučit každému, kdo má rád humor a válečnou četbu, tyto dva aspekty totiž Hlava XXII propojuje témě dokonale.
Častokrát jsem na pomezí válečné tématiky narazil na problém univerzality jednotlivých vojáků, což přirozeně jde proti zábavnosti. proto jsem byl velmi potěšen Hellerovou schopností vtisknout každé své postavě vlastní osobnost. (ba co víc - živoucnost) navzdory prostředí armády. Ono však není vhodné říci "navzdory", protože Hellerovi nebylo prostředí jeho knihy překážkou. On ho naopak dokonale odrazil na všech charakterech všech postav, z nichž se k tomu každá staví svým vlastním způsobem.
překvapilo mě fázování narativu. Ten nemá jednotnou postoupnost, ale je vyprávěn a doplňován dílčímy příběhy postav, které rámují jednotlivé kapitoly.
bylo nanejvýš dobré rozhodnout se pro tento přístup. Hlava 22 je o absurditě války. Heller zde však šije do vlastních řad, do vlastní armády (jejích vnitřího systému), jejich vojáků, důstojníků a generálů a dělá to bravůrně. Kniha evokuje představu železné válečné mašinérie, která se nezastavitelně sune kupředu a se kterou se individuum jen těžko může vypořádat.
Ačkoliv je McMurphyho boj jedince proti systému sevřenější, tak mě více bavila Hlava XXII, který tento aspekt skrz Yossariana zahrnuje též. Tato kniha je však plnější, víc se toho v ní děje, je zábavná, absurdní a plná. Několikrát jsem se během ní musel nahlas řechtat.
Úryvek z kapitoly 21:
Když skončil, opřel se pohodlně o opěradlo křesla, neobyčejně spokojen sám
se sebou, jak pohotově podnikl příslušné kroky, aby vyřešil tuto váţnou kritickou
situaci. Yossarian — stačilo mu podívat se na to jméno a už se celý otřásl hnusem.
Těch „es“ je v tom jméně nějak moc. Syčí to z něho přímo satansky. Zní tak
nesspolehlivě, buřičssky, susspektně, připomíná slova jako fašismus nebo
dokonce socialismus či komunismus. Je to podezřelé, cizácké, nevkusné jméno,
které nemůže budit důvěru. Nemá nic společného s takovými čistými, svěžími,
poctivými americkými jmény jako Cathcart, Peckem či Dreedle.
Postupem času mi však přišlo, že jistá beznaděj a tragika vřevází komiku na miskách vah na svou stranu. Od poloviny knihy jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že dění v knize není jenom vtipné, nýbřž i pěkně vykurvené.
Tahle kniha je v první řadě dlouhá. Kdyby byla poloviční, tak jí to prospěje.
Postupem času jsem si k Yossarianovi vytvořil vztah, ale o kdovíjakých sympatiích tady nemůže být řeč.
Místy jsem hltal napětí, nebo jsem se bavil, ale veškerý požitek byl vyvážen nudnými pasážemi a dějem, který se vlekl.
Jsem rád, že už vím o čem je v Hlavě XXII řeč, ale toho úsilí, co mě to stálo!
(Vypočítavě dávám jen dvě *, ať se to neuvěřitelně vysoké hodnocení zprůměruje.)
Přečteno poprvé před mnoha lety za hluboké totality, kdy mě bavila svojí jinakostí, takové věci tady u nás za dob sorely nebyly k mání. Ale nemám ji ráda, už mě nic neláká ji znovu číst. Ale pro její jistou pozoruhodnost by do ní měl nahlédnout každý, je to velmi neobvyklé dílko. Chápu, proč tak baví chlapy, kteří před převratem absolvovali povinnou vojnu. Kde končí lidská blbost, začíná vojenská logika.
kniha, která není jednoduchá, prvoplánově humorná, plná absurdit...člověku, který má vhled do armádní mašinérie musí připadat částečně jako dokument.
Souhlasím, že v každém životním čase se čte a vyznívá jinak. Když jste na střední, je úžasně vtipná, plná odporu k autoritám a potřeby ze všeho si dělat srandu. Postupem času, jak vás potkávají životní útrapy, nespravedlivost nadřízených, těžkosti a absurdity všedního dne, začne vás ten smích přecházet.
/audiokniha/
Můj druhý kontakt s knihou, která evidentně nebyla napsána pro mě. Válka, satira, Švejk, sarkasmus ba i optika Ameriky, to vše jsou věci, se kterými se úspěšně míjím.
Tentokrát jsem se zdařilou audiopodobou strávila velkou část adventních nocí i dnů a po deseti kapitolách odkládám.
Nepřestávám však závidět těm, kteří si příběh dokázali užít a další šanci dostane v autě při jarních či dovolenkových výletech :o)
2/3
Poslouchal jsem jako audioknihu. Docela příjemný příběh o ne zrovna příjemném období vyhnaný do absurdna. I když se mi příběh líbil a dost jsem fandil hrdinům, zanechal ve mně poměrně nepříjemnou pachuť, asi hlavně po to co provedl v závěru Arfy.
Na rozdíl od ostatních válečných satir, tady není snad nikdo blázen, jen je většina neuvěřitelně vychytralá a "vychcaná" a jediným opravdovým bláznovstvím je válka a Hlava 22
Kniha pěkně a vtipně ukazuje, jak vojáky kromě nepřítele ničila i jejich vlastní, leckdy naprosto nesmyslná a nelogická byrokracie. Nevadilo mi, že to bylo zasazeno spíše do prostředí tábora než do bojů. Aspoň tak vynikla ta absurdita všech nařízení. Kratší kapitoly, četlo se dobře.
Nuda, nuda, nuda. Všude kladné hodnocení a srovnávání s mým oblíbeným Švejkem a nakonec je to jedna z nejnudnějsích a nejméně záživných knih, co jsem kdy četl. První třetina knihy byla uplně k uzoufání nudná, ve druhé se začal jakš takš rýsovat nějaký děj, ale s chybami v časové posloupnosti vyprávěných historek a poslední třetina už trochu ušla - těšil jsem se, že bude brzo konec ;-). Kniha na mě působila dosti nevyváženým dojmem. Chvilkami rádoby anekdoty, chvilkami dramatické a vážné scény a ke konci knihy násilně přilepené a zpackané moralizování. Zkrátka slátanina. Nechápu, jak se tento brak může řadit do světové klasiky literatury a to po bok takových Knih jako je Vojna a mír, Smrt je mým řemeslem nebo Na západní frontě klid. Na Švejka vůbec nemá a dokonce Ryanova kniha Jak jsem vyhrál válku je o několik tříd lepší. Nedoporučuji.
Co může být lepšího, než Hlava XII? Yossarian mě neskutečně bavil včetně občasného zabruslení do opravdu vážných témat. Když jsem knihu viděla poprvé, odradila mě její tloušťka a velikost. Naštěstí jsem se ale nakonec k přečtení po 8 letech odhodlala, jinak by byl můj život neskutečně ochuzený o toto skvělé dílo.
V rámci plnění předsevzetí přečíst alespoň nějaké tituly z tehdejší povinné četby, přišlo mi zajímavé zkusit Hellera. Musím říct, že jsem nepředpokládal, že mi tato záležitost bude trvat tak dlouho. Relativně krátké kapitoly, velice (až absurdně) vtipné… a přesto to bylo svým zvláštním způsobem nelehké na vstřebání. Jak jsem se dočetl, jednalo se o autorovu prvotinu. Tak to tedy bylo na první dobrou!
Tato kniha je pre mna cim dalej zlozitejsia. Precital som ju tri krat, a zakazdym ju citim nejak menej humornou a stale viac tragickou. A vlani som mal obdobie kedy som ju v kuse pocuval ako audio, asi tri krat po sebe, po veceroch, v noci, potom uz len nahodne som si pustal nahodne kapitoly. Uz to poznam naspamat. A zrazu neviem co o nej napisat. Po prvom citani mi to bolo take jasne!
Ten styl psaní knihy ... název kapitoly nikdy moc neřekne o čem daná kapitola bude ..ten styl psaní mě nejprve docela iritoval ale když si na to člověk zvykl, tak lze říci, že i tímhle byla tato knížka víc zajímavější. Docela nesouhlasím s podobností ke Švejkovi (vždyť Yossarin byl jediný při smyslech když se chtěl z války vymanit :-D).
Kniha je zasazená do období druhé světové války, do prostředí pilotů bombardovacích letounů. Děj se ale odehrává většinou mimo boje a vypráví příběhy hned několika postav. Některé kapitoly jsou zábavné, jiné méně.
Neříkám, že je to špatně napsané, ale tenhle druh humoru (stejně tak Švejk) mi nějak nesedí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál americké rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Uf. Sice chápu, že knihu asi mnozí oceňují, a asi i vím proč, ale mě to těžce nebavilo. Absurdní, zacyklované, nesmyslné hovory lidí, ze kterých nebyl normální snad nikdo, bohatě by mi stačil poloviční počet stran (a i ten by snad byl přehnaný). Třebaže jsem se místy i pousmála, tak to nestačí na víc než na těch 20%.